KOMENTÁŘ / Babišova Precheza v dalším z obřích skandálů původně dostala pokutu. Nicméně kvůli průtahům a laxnosti úřadů nebyla kauza řádně uzavřena ani za deset let a firma vyvázla bez jakéhokoliv trestu. Pro ty, kdo volili pětikoalici kvůli „deagrofertizaci“, jde o další z mnoha indicií, že na nápravu nepřátelského převzetí státu Babišem zcela rezignovala.

Chemička Precheza, součást holdingu Agrofert, v roce 2014 ohrozila oxidem siřičitým zdraví desetitisíců lidí. Úředníci ministerstva životního prostředí, které za minulé vlády spravovalo ANO a nyní je kontrolováno lidovci, však v dané věci selhali. Místo původní pokuty ve výši sedm milionů korun tedy nakonec holding nezaplatí vůbec nic.

Dále čtěte

Ukrajinu vyměníme za zájmy Agrofertu. Další Babišův sluha ukázal, co je zač

NÁZOR / Velká část těch, kdo byli zvoleni do europarlamentu za hnutí ANO, časem pochopila, co je to za ostudu,…

Připomnělo mi to celé dávnou osobní příhodu, kvůli níž jsem poprvé pochopil, že ne vše se po listopadu 1989 v této zemi zásadně změnilo.

Na začátku století projel Českem kampaňový autobus Amnesty International připomínající vězně svědomí v Rusku. Švýcarská osádka měla několik dní strávit také v Brně, kde jsme za tím účelem rezervovali příslušně velké parkovací místo na Moravském náměstí. Prostor byl viditelně označen cedulí s nápisem a zákazem zastavení, dopravní policie do něj navíc umístila dřevěné zábrany. Přesto když jsme s hosty z vlasti solidnosti dorazili, zjistili jsme, že v zákazu suverénně stojí luxusní limuzína. Jako by snad pro jejího řidiče pravidla a zákazy vůbec neplatily…

A tak tomu i bylo, ačkoliv jsme se nejprve zdráhali uvěřit. Po nějaké době přikráčel majitel auta v kožené bundičce s potutelným úsměvem na tváři a na námitky sděloval, ať se prý uklidníme. Že jde ze soudu, má tam známé a s policií, kterou jsme zavolali, že si to vyříká.

Přijela policie, s mužem parkujícím na rezervovaném místě pro autobus v zákazu zastavení, kde musel nejprve odstranit zábrany, chvíli přátelsky konverzovala, pokutu neuložila, odjela. Chvíli po ní se s autem kamsi ztratil také pán „s konexemi“.

Kdyby se jednalo o majitele ojeté škodovky, které řekněme zrovna přestaly fungovat oba reflektory, pochopitelně by se věc tak snadno nespláchla.

Švýcarská dvojice trávící líbánky bojem za práva ruských politických vězňů dostala první lekci, jak to vlastně chodí na Divokém východě. A my sami jsme byli – konečně? – poučeni o tom, jak to v naší vlasti údajně zcela osvobozené od dědictví starého režimu doopravdy funguje.

Že stále existuje skupina nedotknutelných, pro něž rozhodně neplatí stejná pravidla jako pro normálního občana – a když „vyvolení“ ta „naše“ pravidla poruší, nic se nestane.

Rozdíl oproti dřívějšku spočívá hlavně v tom, že dnes už „rovnější“ spolehlivě nepoznáte podle rudé knížky a soudruhování.

Stále více politiků je odsuzováno. Nikoliv ale v Česku

Jiří Pehe upozorňuje na problémy demokracií s trestně stíhanými politiky. Výslovně zmiňuje Benjamina Netanjahua, Donalda Trumpa a Andreje Babiše. Všichni jmenovaní ovšem plánují zneužít politické moci k tomu, aby se vyhnuli trestu. „Ustát to musí hlavně justice,“ připomíná Pehe. A uzavírá: „Právní stát a spolu s ním i systém liberální demokracie stojí a padají s dodržováním rovného přístupu ke všem a se schopností institucí demokratického státu i nadnárodních společenství, jako je EU, vynucovat právo.“

Dále čtěte

„Povodně, které neexistují, zavinili Američané.“ Druhá katastrofa, která potichu zasáhla Česko

KOMENTÁŘ / Kromě nevýslovných tragédií lidí zasažených rekordními záplavami se před našima očima odehrává ještě jedna. Žijeme fyzicky v jednom…

Bohužel, pokud jde o Česko, namístě zůstává maximální skepse. Už proto, že „rovný přístup ke všem“, jak jsem zmínil výše, se tu vlastně nikdy řádně neprosadil.

Na prstech jedné ruky bychom spočítali trestní kauzy, v nichž by aktivní či bývalý vrcholný politik, třebaže ho formálně zbavili poslanecké imunity atd., byl nucen čelit stejným důsledkům svých činů, jaké by čekaly průměrného občana.

V českém prostoru až na několik vzácných výjimek 35 let platí empirické pravidlo, že ani politik chycený in flagranti za mřížemi nekončí. Pokud se kvůli skandálu a obvinění stane pro stranu příliš toxickým, znamená to v nejhorším, že přijde o politickou funkci, ale nic více. A zdá se, jako by právě na tom panovala napříč politickým spektrem i justicí zásadní shoda.

„Pro všechny stejná pravidla“ u nás právní stát po revoluci vymáhá věru prapodivně. Ani z kdysi šokujících kauz nevzešly pobyty v nápravném zařízení, pokud ovšem nemluvíme o krajně arogantním individuu, které zanedbalo konexe, jako úplatkář David Rath.

Jestliže v Izraeli, který podle některých údajně „nepatří k Západu“ a nemá fungující demokracii, zaznamenali mimo jiné trestní kauzu týkající se prezidenta s pětiletým trestem odnětí svobody, v Česku jsme to s právním státem pro všechny nikdy tolik „nepřeháněli“. V tomto smyslu dodnes fungujeme jako de facto kastovní společnost, která se dělí na politickou a podnikatelskou třídu – a „ostatní“.

Dále čtěte

Nechceme zamykat obsah. Pomozte nám šířit články deníku FORUM 24 a přispějte nám ve sbírce

Deník FORUM 24 vznikl jako protiváha k médiím, která v Česku převzali oligarchové. Aniž by za námi některý z nich…

Má-li česká demokracie přežít, bylo by naprosto nezbytné resty konečně napravit a situaci změnit. Času ovšem není nazbyt – a ministr spravedlnosti vysedávající po hospodách se Zemanovými kumpány změnu zcela jistě nezařídí.

Nalomená demokracie se špatně brání

Jestliže zavedené demokracie mohou mít vážné problémy s trestním stíháním mocných politiků, v případě České republiky je věc ještě mnohem složitější. Zavedenou demokracií jsme jen do určité míry, neboť model mafiánského kapitalismu je u nás zaběhaný natolik, že srovnání snese toliko s Ruskem.

Ve skutečnosti českou demokracii neohrožují zdaleka jen vnější nepřátelé jako kremelský diktátor, ale také si sama zdatně pod sebou podřezává větev, na níž sedí. Málo se píše a mluví o tom, že letošní výroční zpráva BIS kromě Ruska a Číny vidí jako největší český problém dysfunkční stát.

Devadesátkový anarchokapitalistický postoj „mé zboží, má pravidla, stát mi nemá co zakazovat“ kromě jiného vede k tomu, že se některé české firmy dodnes podílejí na obcházení sankcí a zbrojních programech Kremlu. A laxní regulační orgány často odmítají jít do střetu s regulovanými subjekty. Jinými slovy, ruka ruku myje, špína je všude.

Čerstvý ústavní soudce Jiří Přibáň v knize Sázka na svobodu varuje, že aby se demokracie vyhnuly akutním svodům „továren na absolutno“, musejí se chránit vlastním politickým étosem.

Zásadu „Pojedeme v rutině, na kterou jsme za tři dekády zvyklí, jen přibereme do party Babiše“, ovšem autor nejspíš na mysli neměl…