Ústavní soud neomezil právo badatelů na přístup k informacím obsaženým v archivech bývalých bezpečnostních složek. To vyvolalo kontroverzi, protože je tu určitý rozpor mezi ochranou osobních údajů a právem na svobodné bádání. Řečeno konkrétně, archivy například Státní bezpečnosti obsahují i informace o intimním životě sledovaných osob, které tak po letech mohou vyjít na světlo a mohlo by to pro mnoho lidí znamenat značnou tíseň. Na druhou stranu omezení přístupu k informacím znamená překážku ohledně poznání minulosti.

Že jde o věc složitou, je vidět i na tom, že Ústavní soud rozhodl pro otevřenost většinou jediného hlasu. Proč se tak soudci rozhodli? Dočíst se to můžeme na webových stránkách Ústavního soudu.

Píše se tam, že soud rozhodoval na základě „dovolání muže, který v řízení před Městským soudem v Praze a poté u odvolacího Vrchního soudu v Praze neuspěl s žalobou proti České republice – Archivu bezpečnostních složek o zaplacení zadostiučinění ve výši 300.000 Kč z titulu zásahu do jeho osobnostních práv, který měl spočívat v tom, že žalovaná zpřístupnila pracovnici ostravské pobočky České televize citlivé údaje vztahující se k jeho osobě ze svazku vedeného bývalou Státní bezpečností. Údaje měly České televizi sloužit k přípravě pořadu, od kterého však bylo upuštěno, neboť žalobce nesouhlasil s jejich zveřejněním. Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení a požádal Ústavní soud o posouzení slučitelnosti předmětného ustanovení zákona o archivnictví s ústavním pořádkem a mezinárodními smluvními závazky České republiky v oblasti lidských práv s odůvodněním, že má pochybnosti o nezbytnosti zákonem široce vymezeného zpřístupnění citlivých osobních údajů.“

Ústavní soud vycházel „ze skutečnosti, že účelem přijetí zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti bylo poskytnout osobám pronásledovaným represívními složkami totalitního státu důkazní materiál pro potřeby řízení o soudních a mimosoudních rehabilitacích, lustracích, majetkových restitucích aj. Vzhledem k veřejnosti těchto řízení bylo nutno chránit osobní údaje dotčených osob (nikoliv pronásledovatelů samotných) jejich anonymizací. Účel napadeného ustanovení zákona o archivnictví je však jiný, neboť je jím zpřístupnění archiválií s informacemi pocházejícími z těchto svazků badatelům pro potřeby poznání minulosti jako předpoklad společenské sebereflexe. Podmínka předchozího získání souhlasu, jejíž praktické naplnění lze však v daném kontextu sotva reálně očekávat, není s tímto účelem slučitelná; vedla by totiž ve svých důsledcích k deformovanému „odosobnění dějin“, resp. de facto k uzavření archivů.“

Proto těsná většina ústavních soudců míní, že přiměřenost zásahu do práva na soukromý život a informační sebeurčení, ústavně zaručeného čl. 10 Listiny základních práv a svobod, k němuž dochází v rámci otevřeného režimu podle tohoto zákona, je zajištěna v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů, ústavně konformním výkladem pojmu ‚nahlížení‘, který znamená zpřístupnění archiválie na základě individuální žádosti badatele pro jeho potřebu, tzn. pouze pro jednotlivý konkrétní případ; nejedná se tedy o „zpřístupnění veřejnosti“.

To ovšem „automaticky nezahrnuje oprávnění badatele k dalšímu zpracování získaných informací a je nesrovnatelně méně citelný, než jejich zveřejnění pro neznámý a neomezený počet uživatelů. Nedosahuje proto intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a dobrého jména a je vyvážený vůči právu na přístup k informacím, v dané specifické oblasti pak i ospravedlněný významným společenským zájmem na autentickém poznání vlastní minulosti.“

Soudci míní, že „je v první řadě úkolem Úřadu pro ochranu osobních údajů zjednat svou dozorovou činností a uplatněním postihu v případě přestupků a správních deliktů nápravu. Stejnou funkci plní i nástroje moci soudní – civilní žaloba na ochranu osobnosti, popř. trestní odpovědnost jednotlivce i právnické osoby za neoprávněné nakládání s osobními údaji. To platí zejména pro ochranu nejintimnější osobní sféry dotčených osob, kam spadají stigmatizující informace o sexualitě, zdravotním stavu či duševním a mentálním postižení, o nezletilých dětech či obdobně zranitelných osobách, u kterých potřeba ochrany jejich soukromí a důstojnosti vyžaduje mimořádnou pozornost.“

Je samozřejmě nepříjemné a pro někoho by mohlo být i osudové, kdyby najednou začali ze skříně vypadávat kostlivci, kteří se tam dostali třeba před třiceti lety. Hrozí tak, že se teď někdo může dozvědět, že tehdy mu byl partner nevěrný, nebo zjistí nějakou jinou ošklivou skutečnost. Přiznejme si, že debata o oprávněnosti zveřejňování bude na etické rovině dále pokračovat, protože tyto otázky není možné jednoznačně vyřešit. Ta deka je prostě příliš krátká a buď čouhají do zimy nohy, nebo hlava.

Jisté je, že bývalé bezpečnostní složky totalitního režimu byly zločinné a stále znovu se to potvrzuje. Ponaučení do budoucna je jen jediné. Když nastane totalita, nikdo si nemůže být jistý ničím a musí s tím se zatnutými zuby počítat. Za totality je nevěra mnohem nebezpečnější počin než za normálních poměrů.