Právě probíhá známý festival. FOTO: festival v Cannes / se souhlasem
FOTO: festival v Cannes / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Ať hodí kamenem, kdo se nikdy nezachoval alespoň trochu pokrytecky. Kdo se nikdy nehlásil k něčemu zajisté velmi správnému a žádoucímu, aby to pak sám tak docela nedodržel. A netýká se to jen jednotlivců.
I na právě probíhajícím 77. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes má člověk občas pocit pokrytectví, které rozhodně nevychází ze špatných úmyslů, ale ze zbytečného přehánění v proklamacích, jejichž požadavky nelze dost dobře naplnit, nebo z nesmyslně velké potřeby uvést větší než velký hit.
Tak třeba téma dne, rovné uplatnění žen ve filmovém průmyslu, posilování jejich myšlenkového sebevědomí. Požadavek, aby ženy už konečně nebyly vnímány jako sexuální objekty, ale jako silné, kreativní bytosti. Fajn.
Právě z canneského festivalu vzešla před šesti lety výzva 50/50/20/20, která požadovala, aby do roku 2020 bylo na velkých festivalech padesát procent soutěžních filmů od režisérek a aby i v ostatních profesích bylo padesátiprocentní zastoupení žen.
Některé festivaly se k výzvě připojily (Karlovy Vary moudře nikoliv), ale neklaplo to ani v Cannes. Prezidentkou je sice od loňska poprvé v historii festivalu žena, Iris Knoblochová, předsedkyní letošní poroty režisérka filmu Barbie Greta Gerwigová, první čestnou Zlatou palmu převzala od Juliette Binocheové Meryl Streepová a moderátorkou slavnostního zahájení byla herečka Camille Cottinová. První večer vypadal velmi žensky.
Ale v hlavní soutěži jsou po těch šesti letech od výzvy jen čtyři filmy z dvaadvaceti natočené režisérkami a média za to festival celkem logicky kritizují. Přitom nebýt oné výzvy, nikoho soudného by patrně nenapadlo, že by se do programu měly vybírat filmy podle jiných kritérií než podle kvality.
A pokud jde o onen často proklamovaný požadavek, aby byly ženy vnímány skrze své mozky, a nikoliv vnady, možná by (ničemu jinému, jen naplňování onoho požadavku) prospělo, kdyby je v určitých situacích samy stavěly méně na odiv.
Když se na pódiu představovala mezinárodní porota, muži byli samozřejmě zcela zahaleni do dokonale padnoucích obleků, přítomné ženy měly krásné, nepříliš vyzývavé róby, jen předsedkyně Gerwigová vynesla dekolt až do pasu. Nic proti, může si to směle dovolit, jen se obávám, že publikum v tu chvíli její nemalou mozkovou kapacitu moc nevnímalo, a těžko mu to mít za zlé. A zpěvačka Zaho de Sagazan nabídla při vystoupení pohled nejen na ňadra, ale i na sexy odhalenou nožku.
A pokrytectví pronikne občas i do hlavního programu. Ten v proklamacích i ve výběru filmů do mezinárodní soutěže hlasitě straní humanitě, upozorňuje na bídu a násilí celého světa a odsuzuje je, hlásí se vehementně k lidskosti v umění.
A pak uspořádá speciální projekci filmu Furiosa: Sága Šíleného Maxe, kde vyjde i při dnešních cenách vstupenek jedna mrtvola na korunu a nejlíp v něm dokáže zabíjet nedospělá holka.
Film to bude nejspíš úspěšný, vydělá spoustu peněz, fanoušci Šíleného Maxe budou spokojeni. Ale musí se hrát zrovna na nejprestižnějším filmovém festivalu?
Černobílý dánský film Dívka s jehlicí, který na základě skutečné události výborně zobrazuje neuvěřitelně kruté osudy žen a dětí těsně po první světové válce, takový zájem médií jako Millerova akční sci-fi určitě nepřitáhne, a i canneský festival ten zájem potřebuje. Ale i v hlavní soutěži jsou vedle těch méně nápadných také filmy, které média zhltnou s nadšením (Coppolův Megalopolis s Adamem Driverem, Schraderův Oh, Canada s Richardem Gerem a Umou Thurmanovou, Cronenbergův The Shrouds s Dianou Krugerovou a Vincentem Casselem) a nejsou v protikladu k tomu, co festival hlásá.
