Pro mnoho lidé je to skutečné dilema. Stále narážejí na nehoráznosti, které vypouštějí takzvaní představitelé a jejich okolí a chtějí se podělit o své zděšení, nebo druhé pobavit tím, jak daleko už věci dospěly. Tak se k výronům mysli Ing. Miloše Zemana, JUDr. Vyvadila a úředníka Ovčáčka dostanou i ti, kteří by toho chtěli být ušetřeni.

Nebylo by lepší to všechno ignorovat? Je jasné, že některé narcistní typy se opájejí už jen tím, že se o nich mluví, a je jim jedno, jak se mluví. Roste tím jejich pocit důležitosti, protože proč by se o nich mluvilo, když nejsou významní? Jenže má se takový pocit sebeuspokojení v někom živit? Stoupenci ignorování poukazují i na to, že se tím dodává významu osobám, které si to vůbec nezaslouží. Navíc to není ani příliš terapeutické. Ten, na koho se útočí, přejde do defenzivy a tím se ve svých postojích pak posiluje. Za třicet let už nebude další generaci jasné, proč jsme řešili takové ňoumy.

Na druhou stranu se dá argumentovat tím, že se ty věci prostě dějí, tak nemá cenu předstírat, že tomu tak není. Nezmizí, když se o nich přestane mluvit. Ať je hezky vidět, jak daleko už věci zašly! Kromě toho tu funguje i jakási terapie. Když můžeme o alternativně bystrém jedinci říci, co je zač, uleví se. Je také rozdíl mezi tím, jestli se všemi možnými žvásty a provokacemi někdo zabývá, protože je to jeho práce, nebo je to naopak nezúčastněný pozorovatel, který se analýzou těch zplodin neživí. Otázku míry a způsobu toho pitvání musí samozřejmě posoudit i profesionál.

Jak už to tak bývá, pravdu mají svým způsobem všichni a je to otázka volby. Když znuděný Ovčáček náhle vyhlásí tiskovou konferenci, pochopitelně svou vlastní, protože hlava státu se už dávno nepříjemným otázkám nevystavuje, je jisté, že se nikdo nic významného nedozví. Je ale těžké tam nejít, tak je nutné to přetrpět, byť bude výsledkem všeho úsilí jen sdělení, že se opět nic významného nestalo.

Ať se k tomu nakonec každý postaví, jak uzná za vhodné. Nejsme jediná země, kde se politika proměnila v klaunské výstupy, a je stále obtížnější převádět tu komedii do nějakých politologických pojmů. Je to samozřejmě proces dialektický, řečeno starším jazykem. Bez publika by klaun nebyl nic, a kdyby ve svých kouscích pokračoval o samotě, možná by ho poslali na léčení.

Rozklad už ovšem dospěl tak daleko, že by někdy neuškodilo tohle představení občas zarazit. Jasným pojmenováním, protestem, trestním oznámením, žalobou. Stoka by měla občas pocítit, že je stoka, a šašek, že je šašek.