Piráti se chystají zásadně omezit vlastnická práva majitelů bytů. Do nakládání s jejich nemovitostmi jim napříště má mluvit zbytek obyvatel domu, někteří z pronajímatelů mají být nuceni své byty přestavovat a zprostředkovatelé ubytování udávat úřadům podrobnosti o pronájmech. Pokud Piráti tento svůj návrh prosadí, dolehne i na ty, jimž má pomoci. 

Regulace krátkodobých pronájmů v pojetí zmíněné strany představuje citelný zásah do vlastnických práv majitelů bytů. Návrh podporuje úřední šikanu a dává zbraň do rukou frustrovaných jedinců z nejbližšího okolí. Pokud projde, zkalí atmosféru v už tak babišismem decimované  společnosti.

Primátor Zdeněk Hřib zasluhuje respekt za čitelný sebevědomý postoj k výstřelkům čínské despocie i za nápaditost a lehkost, s jakou se vůči ní účinně vymezuje. Se záměrem „vrátit byty Pražanům“ ale své prodemokratické postoje podkopává.

Piráti ve svém návrhu na „regulaci“ zprostředkovaných krátkodobých pronájmů, resp. poskytování ubytování (byty jsou plně vybavené, postele ustlané a k dispozici jsou ručníky), jen těžko skrývají nevoli k majitelům bytů, kteří chtějí pronajímat. Vypovídá o tom dikce jejich návrhu, který nese pachuť očerňování živnostníků, když pronájmy plošně cejchuje pojmem „prvoplánový kšeft“. Ve stejném dokumentu si přitom jeho autoři na podporu svého záměru sami vypomáhají známým trikem kšeftařů, když udávají, že ceny noclehů se šplhají „až“ k nějaké částce. Poukaz na to, že kdosi nabízí nocleh za mnoho tisíc, vypovídá víc o snaze Pirátů vzbudit „spravedlivý hněv“ v řadách potenciálních podporovatelů vůči fenoménu pronájmů než o dění na trhu.

Letos zvýšený poplatek 21 korun za osobu a noc, který pronajímatelé odvádějí městu, „je malý a nestačí ani na pokrytí úklidu v ulicích, nebo na financování dohledu nad rušením nočního klidu ze strany obecní policie“, stýskají si Piráti. To je ovšem další argumentační faul. Autoři jím vytvářejí dojem, že noční klid ruší jen krátkodobě ubytovaní návštěvníci a odpadky do obecních košů i mimo ně házejí jen oni. Proč by poplatky za ubytování měly kompletně pokrýt náklady na odklízení nedopalků  (i) po českých kuřácích a pacifikování (i) tuzemských opilců, autoři návrhu nevysvětlují. Další z věcí, která Pirátům vadí, je skutečnost, že zprostředkovatelé pronájmů jako platforma Airbnb nechtějí úřadům poskytnout seznam bytů používaných pro krátkodobé pronájmy, pročež „ani nemáme možnost ověřit, kolik z pronajímatelů poplatky skutečně odvádí“. Samozřejmě že se zprostředkovatelé zakázek nezhošťují povinností pronajímatelů vůči úřadům.

Nejcitelnější je však zásah do vlastnického práva, kdy do pronájmu bytu majiteli mluví i zbytek obyvatel domu prostřednictvím sdružení vlastníků jednotek. Piráti jako by nikdy nebyli na domovní schůzi, takto dávají možný příjem jednoho z vlastníků bytů všanc často vzájemně dětinsky rozkmotřeným partám typu „staří proti mladým,“ či xenofobům, kteří nesnesou, že po domě „chodí nějací cizáci“. Jestliže nájemníci ruší klid a pronajímatel není schopen zjednat nápravu, není na žádných novodobých „uličních výborech“, aby tak činily namísto policie. Sousedům k tomu z podstaty chybí potřebný odstup.

Návrh se v jednom ohledu paradoxně míjí i s hlavním cílem zpřístupnit byty Pražanům. Piráti jím totiž ohrožují příležitostný výdělek i těm majitelům bytů, kteří během splácení úvěru přijdou o práci a s pomocí pronájmů o víkendech dávají dohromady prostředky na příští splátku. Piráti ve své snaze podpořit nájemní bydlení vůbec pomíjejí potřeby majitelů bytů. Ti jako by v jejich ideologii představovali jakési bohaté cyniky bez jediného existenčního problému, jejichž jedinou snahou je deformovat trh. Ve skutečnosti jsou v naprosté většině chudí jako každý jiný, zatěžují je splátky neúměrně vysoké k nejnutnějším životním nákladům. Piráti tak ztěžují život právě těm lidem, kteří se v jednom důležitém ohledu spolehli sami na sebe. Tito lidé vědí, že není větší materiální jistoty než ta, kterou představuje příbytek v osobním vlastnictví.