Jedním z prvních cílů ruské agrese vůči Ukrajině se stala jaderná elektrárna v Černobylu. Podle pozdějšího vyjádření pracovníků elektrárny přijely ruské jednotky v obyčejných obrněných vozech bez jakékoliv radiační ochrany, a to skrz vysoce toxickou zónu Rudého lesa. Ten patří k místům nejvíce zasaženým jadernou katastrofou z roku 1986. Svým postupem vířily oblaka prachu se zvýšenou radiací, který vojáci následně vdechovali.

Později vyšlo najevo, že Rusové v zamořené zóně dokonce hloubili zákopy a stavěli jakési přístřešky. Část vojáků nakonec musela být převezena do nemocnic v Bělorusku, protože tito muži vykazovali známky nemoci z ozáření.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM přináší přehled tuzemských obdivovatelů Putina, a také očité svědectví z apokalypsy v Buče

Putinova hororová karikatura otevírá nové číslo Týdeníku FORUM, které je právě na stáncích. Tyranovi se z…

Podle šéfa ukrajinské státní agentury pro řízení uzavřené zóny Jevgenije Kramarenka mohli zasažení vojáci dostat až maximální přípustnou roční dávku radiace. „Na nejnebezpečnějším místě dočasného uložení radioaktivního odpadu v takzvaném Rudém lese je radiační pozadí takové, že člověk, který tam stojí 24 hodin bez pohybu, dostane roční dávku radiace,“ uvedl doslova Kramarenko.

Podle jeho slov pokud začali Rusové kopat do země, úroveň radiace na místě se vířením prachu ještě o něco zvýší. Okupanti byli navíc vybaveni starými dozimetry, které pravděpodobně neukazovaly správně a byly spíše jen jakousi psychologickou pojistkou. Kolik vojáků a kusů techniky prošlo lesem během krátké doby okupace, než byli Rusové opět vyhnáni, není přesně známo. Ruská strana navíc jakékoliv problémy s jaderným spadem odmítla.

Se vskutku originálním vysvětlením, proč ruští vojáci nemohli být radioaktivně ozářeni, před pár dny přišel generálplukovník Vladimir Šamanov. Nejenže informaci o ozáření, vytlačení, a tudíž porážce ruských okupantů označil za falešnou, ale jako důvod uvedl něco, čemu se rozum vzpírá: „Tyto pozice obsadili naši partyzáni již během Velké vlastenecké války a žádný z nich nikdy neměl nemoc z ozáření!“ Jako člověk, který prošel v době před rokem 1989 vojenskou katedrou, vím, že na velitelských – a to i dost vysokých – postech v armádách Varšavské smlouvy nebyli jedinci z nejchytřejších – jeden z nich nám například bez zardění tvrdil, že „v epicentru jaderného výbuchu může být teplota až 106 stupňů Celsia“, aniž mu bylo divné, proč se smějeme.

Šamanov, bývalý velitel výsadkových vojsk, poslanec Dumy a také nositel řádu Hrdina Ruské federace a mnoha dalších vyznamenání, je zřejmě z podobného hnízda, jen si namísto indexu plete roky. K jaderné katastrofě v Černobylu došlo v roce 1986, takže ať počítáme, jak počítáme, je to o více než 40 let později, než si zde partyzáni budovali své zemljanky.

Maně se tak spíše nabízí vzpomínka na majora Halušku alias Terazkyho z legendárních Černých baronů. Vždyť s výkladem historie si v Rusku také nikdy příliš hlavu nedělali.