Ve čtvrtek 10. prosince projednají senátoři na plenární schůzi petici, která je žádá, aby se zabývali počínáním a některými výroky prezidenta Miloše Zemana a případně se obrátili na Ústavní soud. Petici „Prezidente, odejděte“ podepsalo téměř 12 000 občanů, tedy více než požadovaný počet pro projednání na schůzi horní komory. Návrh ústavní žaloby by muselo podat nejméně 27 senátorů a k Ústavnímu soudu by doputoval v případě, že by s ním souhlasily tři pětiny poslanců a senátorů.
K petici, která obviňuje hlavu státu z velezrady, si horní komora objednala posudky ústavních právníků. Podle nich se prezident Zeman opakovaně pohyboval na hraně nebo za hranou zákonů, avšak podezření pro velezradu či hrubé porušení ústavy nejsou tak závažná, aby se toto podezření proměnilo skutečně v žalobu na prezidenta pro velezradu.
Svobodné fórum hovořilo s autorem petice Michalem Majznerem. Podle něj jsou pro případnou žalobu tři důvody: prezident Zeman soustavně šíří ruskou propagandu, nerespektuje ústavní hodnotový systém ochrany lidských práv a útočí na ústavní pořádek v České republice.
Mohl byste ve stručnosti popsat okolnosti vzniku vaší petice?
Před rokem a půl jsem založil petici nazvanou „Prezidente, odejděte“, která vyzývá Senát k projednání ústavní žaloby na prezidenta. Bezprostředním impulzem bylo působení a výroky Miloše Zemana ohledně války na Donbasu, která v srpnu 2014 kulminovala. Zjistil jsem si, že když kdokoliv nasbírá deset tisíc podpisů a více, musí se Senát takovou peticí zabývat na svém plenárním zasedání.
Jaké byly hlavní důvody k tomu žalovat prezidenta?
Loni v srpnu, kdy ruská vojska masivně útočila na východní Ukrajině, jsem si uvědomil, že ve výrocích Miloše Zemana něco nehraje. Ještě na jaře prezident říkal, že kdyby na Ukrajině došlo k ruské invazi, tak je nejenom pro sankce, ale také pro zásah Severoatlantické aliance. Jenomže v srpnu a září, když ruská invaze již probíhala a právě vrcholila, začal Miloš Zeman říkat, že se o žádnou invazi nejedná, že to je „ukrajinská“ občanská válka a že nemáme dělat nic.
To bylo tehdy, když Miloš Zeman prohlásil, že nemá důvod pochybovat o ujištění ruského ministra zahraničí Lavrovovi, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou, ačkoli naši partneři z NATO měli důkazy o opaku?
To byl jeden z těch výroků. V té době převzal prezident Zeman výklad Kremlu, že jde o občanskou válku, za kterou si Ukrajina může vlastně sama, a že k tomu, co navrhoval předtím, tedy k razantnímu přístupu vůči Rusku, není žádný důvod. V té chvíli jsem si řekl, že už je to hodně špatné, když náš prezident podporuje ozbrojený útok jednoho státu na druhý stát. To by prezident dělat neměl.
To byl impulz, proč jsem tehdy sestavil text petice, který je velmi krátký. Píšu tam o rozporuplných výrocích prezidenta Zemana k sankcím a žádám, aby Senát přezkoumal, zda tyto výroky nezakládají důvod k ústavní žalobě.
Jaký byl další vývoj a osud vaší petice?
V podstatě to hodně souviselo se založením iniciativy, která se jmenuje Pražský Majdan. Ta neměla za cíl vytvořit nějaký „Majdan“ v Praze, ale její členové se začali scházet každý víkend na Staroměstském náměstí a snažili se informovat a přesvědčovat občany i naše politiky, že když jeden stát útočí na jiný, je na něj nutné uvalit sankce. Protože v té době ještě váhal i pan premiér Sobotka. Petice byla na tom stánku každý víkend a stala se jednou z hlavních náplní našeho snažení.
Pak nastala druhá fáze, kdy se 17. listopadu všechno posunulo někam dál. Tak jako tento rok, byl i loni 17. listopad takovým předělem. Věděli jsme už předem, že společnost začíná vnímat Miloše Zemana jako problém a že přijdou tisíce lidí. Chodili jsme mezi nimi s naší peticí a díky dalším dobrovolníkům jsme nasbírali na Národní třídě i jinde několik tisíc podpisů.
A potom už přišla další fáze: vznikl spolek Podhradí, který si stejně jako Pražský Majdan vzal tu petici za svoji. Přinesl jsem ji tam jako vklad. Společně jsme dál sbírali podpisy a rozjeli jsme i dopisovou kampaň. Stále nás bylo poměrně málo, ale připojovali se další lidé a podpisů přibývalo. Signatáři už zdaleka nebyli jenom z Prahy, ale z celé republiky. Přijel třeba pán až ze Vsetína, hlavně proto, aby podepsal petici. V Liberci nebo Jablonci sbírala jedna paní v ordinaci podpisy od pacientů. Byli jsme v Plzni na zahájení Evropského města kultury a jen tam jsme sesbírali asi tisíc podpisů.
Podle jednacího řádu Senátu musí petici pro Senát každý signatář ručně vyplnit, musí tam být kompletní adresa a vlastnoruční podpis. To vylučuje možnost internetové petice. Bylo ale dobré, že signatáři mohli podpisy posílat poštou. Lidé takto poslali zhruba 5000 podpisů a přibližně 7000 se jich sesbíralo na náměstích.
Letos 22. listopadu, bezprostředně po Setkání dobré vůle na Václavském náměstí, se na webových stránkách spolku Podhradí objevily koncepty dopisů senátorům. To byla další fáze?
Ano, to je úplně závěrečná fáze před projednáváním naší petice v Senátu. Na poslední dva tři týdny je to zdůraznění, aby lidé napsali přímo svému senátorovi, co si o počínaní prezidenta Zemana myslí. A aby se senátorů ptali, co s tím hodlají dělat. Protože události 17. listopadu na Albertově znamenají opět další zlom.
Senátoři jsou na takové výzvy a dopisy od občanů zvyklí. Jsou tak propojeni se svým volebním obvodem, mají přehled, co se tam děje. A jsou také zvyklí na podněty občanů odpovídat, takže je poměrně důležité, když jim lidé z jejich regionu píšou a obracejí se na ně přímo.
Kdy jste petici s podpisy do Senátu zaslali?
Podpisy jsme sbírali zhruba půl roku a dosbírali jsme je letos v březnu. Když se do Senátu odevzdá takováto velká petice s více než deseti tisíci podpisy, je příprava na její projednání poměrně dlouhý proces. Ke každé velké petici přidělí senátní výbor pro petice zpravodaje. V našem případě to je pan senátor Jiří Šesták (za hnutí Občané pro Budějovice – pozn. SF). Zpravodaj pozve a požádá o vyjádření odborníky, v tomto případě ústavní právníky, protože vyzýváme k ústavní žalobě.
V květnu proběhl s ústavními právníky kulatý stůl. Přes léto, během parlamentních prázdnin, zadal zpravodaj vypracování posudku dalšímu odborníkovi. Takže teprve v říjnu šla petice do výboru, který odhlasoval usnesení, a na pořad plenárního zasedání Senátu se dostala až teď. Nejprve byl termín projednání stanoven na 2. prosince, kdy se přesunul na čtvrtek 10. prosince.
Jak probíhal zmiňovaný kulatý stůl s ústavními právníky a jaké z něj jsou výstupy?
Kulatého stolu jsme se zúčastnili, měli jsme tam i projev a víme, co každý z těch právníků říkal. Někteří, myslím, to brali poněkud povrchně, ztratili se v množství výroků, které Miloš Zeman pronesl. Pro nás byly nejzásadnější stanoviska tří právníků, kterých si osobně nejvíce vážím, což je Eliška Wagnerová, Jan Kysela a zejména Jan Wintr. Ten se k výrokům prezidenta Zemana vyjadřoval ještě před předáním naší petice do Senátu.
Všichni ústavní právníci se vyjádřili v tom smyslu, že ještě nebyla překročena hranice nebezpečnosti pro českou demokracii. Petice je zaměřena na zahraniční politiku, která nás v té době nejvíc pálila, ale ústavním právníkům v té době chybělo bezprostřední ohrožení České republiky, neviděli tam tu závažnost. Ptali jsme se, co by se muselo stát, aby doporučili podat ústavní žalobu, samozřejmě s tím, že samotné podání žaloby je pouze začátkem zdlouhavého procesu. Říkali nám, že taková situace by nastala například tehdy, kdyby se s námi Severoatlantická aliance odmítla bavit nebo nám poskytovat informace. Pak by došlo v důsledku kroků Miloše Zemana k přímému ohrožení státu. Takové ohrožení v té době neshledali. Zdůrazňuji, v té době.
Ústavní právníci nicméně již tehdy některé kroky prezidenta Zemana odsoudili a konstatovali, že jsou velmi nešťastné. K věci se vyjádřil také ústavněprávní výbor Senátu. Paní senátorka Wagnerová (předsedkyně senátorského klubu Zelení-nezávislí – pozn. SF) řekla, že by prezident Zeman měl brát zřetel na to, že se jeho výroky přisuzují České republice, i když výkonné pravomoci nemá prezident, nýbrž vláda.
Naznačil jste, že se situace od květnového kulatého stolu nějak změnila. V jakém smyslu?
Letošní 17. listopad na Albertově představuje v krocích prezidenta Zemana další zásadní zlom. Teď už podle mého nebezpečí pro českou demokracii představují. Takže si myslím, že minimálně dojde k prvnímu institucionálnímu varování. Protože dosud byla kritika Miloše Zemana – například ze strany některých politiků – hlavně osobní. Ale jak dobře napsal Luboš Dobrovský, zatím se k jeho počínání, přestože je krajně znepokojivé, nevyjádřila žádná instituce. Nyní by tak měl na základě předložených indicií učinit Senát.
V nejnovějších dopisech, jejichž koncepty jste nabídli na vašich webových stránkách, žádají občané senátory o dvě věci: za prvé o projednání a přijetí stanoviska k výrokům Miloše Zemana a za druhé o zvážení ústavní žaloby. Na co kladete důraz?
Tyto kroky mohou být propojené. Prvním krokem může být vyjádření, varovné usnesení Senátu, a zároveň se může zahájit proces přípravy ústavní žaloby, pokud se na tom senátoři shodnou. Situace je skutečně vážná – jak mezinárodní, tak domácí. Miloš Zeman si hraje s ohněm, což kromě nás říkají také odborníci včetně psychologů. Nálady ve společnosti se radikalizují, muslimští spoluobčané čelí verbálním útokům a situace se hodně zhoršuje. K tomu se přidávají i vnější impulzy. To, jak Miloš Zeman radikalizuje společnost, je hodně nebezpečné, protože na ni má obrovský vliv a vystupuje prakticky každý týden v médiích.
Co si osobně myslíte o prezidentově motivaci k jeho problematickým postojům? Považujete je za součást nějaké širší strategie, řekněme třeba mezinárodní, nebo čistě za jeho autentické názory?
Myslím si, že to je kombinace obojího. Prezident Zeman jistě není v takové zdravotní kondici, jako býval. Například při projevech je vidět, že se zadrhává. Tohoto faktu zneužívá jeho okolí, které má zase další specifické vazby. Například Martin Nejedlý, který působil 8 nebo 10 let v Rusku, odmítá zveřejnit svůj životopis. Jeho vazby na režim Vladimira Putina jsou evidentní. Takže to je druhý faktor, prezidentovo okolí. No a třetím faktorem jsou Zemanovy přirozené vlastnosti, které známe dlouhá léta. To znamená nepřátelství vůči lidem, kteří ho kritizují, a naopak vysoká loajalita k těm, kteří mu někdy pomohli. A to jsou právě ti lidé, kteří nemají podle mne s Českou republikou dobré záměry.
Troufáte si odhadnout úspěch vaší petice? Tedy čeho lze realisticky v Senátu dosáhnout a jaký bude dopad této akce na veřejné mínění.
Ono to spolu souvisí. Teď ve čtvrtek se vlastně završí naše úsilí. Reálně očekávám, že Senát se skutečně usnese na nějakém silném vyjádření a řekne: Takhle už ne! A mohl by to být začátek ústavního procesu, který může vést, pokud bude prezident Zeman situaci dál zhoršovat, skutečně až k postoupení Ústavnímu soudu.
Se situací ve společnosti to souvisí v tom, kdy ústavní právo, které je do jisté míry subjektivní, vyhodnotí počínání prezidenta jako nebezpečné a ohrožující demokracii. A zda zasáhne proti prezidentovi jakožto instituci včas.
Anebo budeme opatrní a pak už může být pozdě. V tom případě ale ztrácí příslušný článek ústavy smysl a nemusel se tam vůbec dávat. Protože pak bychom ho uplatňovali teprve tehdy, když někdo řekne: Já tady společně s panem Putinem chci rozložit demokracii v České republice. Jenže to samozřejmě nikdo otevřeně neřekne.
Očekáváte tedy, že vaše petice může napomoci závazně určit, kde je ona hranice poškozování demokracie a zájmů státu a do jaké míry se prezident Zeman zézo hranici přiblížil, případně ji překročil?
Přesně to jsme chtěli. To byl náš první cíl, který už byl vlastně splněn, když nám ústavní právníci řekli, kde je ta hranice, co se týče zahraniční politiky. Dozvěděli jsme se, že jednoznačně by byla překročena například tehdy, pokud by se s námi NATO přestalo kvůli počínání prezidenta bavit a sdělovat nám určité klíčové informace.
No ale od té doby, než se naše petice stihla projednat, Miloš Zeman situaci dál diametrálně zhoršil. A zároveň se zhoršila mezinárodní situace, takže teď je znovu čas říci, kam už by ústavní činitel neměl v žádném případě zajít.
Považujete osobně postoje a výroky prezidenta Zemana a jeho nejbližšího okolí aktuálně za největší nebezpečí pro českou demokracii a zahraničněpolitické směřování, nebo vidíte i nějaké jiné hrozby?
Určitě vidím i jiné hrozby. Kdyby byl jenom Hrad a řekněme ta až pitoreskní sestava, která tam vládne, tak bychom z toho asi byli smutní, anebo bychom se tomu hořce smáli, ale nebyl by to důvod, abych zakládal tuhle petici. Vražednou kombinaci představuje mezinárodní situace, což je významný vnější faktor, pak Hrad, což je významný společenský faktor, který radikalizuje společnost, a pak faktor autoritativní a nevyzpytatelné výkonné moci. Tuto hrozbu podle mne ztělesňuje Andrej Babiš, tedy člověk, který může vyhrát příští volby.
Ze zkušeností s Milošem Zemanem už jsem se naučil očekávat pro jistotu to nejhorší, když jsou takové indicie. V případě Miloše Zemana se to potvrdilo – indicie jsme měli a nakonec to je ještě horší, než jsme si představovali. Takže teď si zase představuji, že po volbách, které by vyhrál Andrej Babiš, by to bylo ještě horší, než si představujeme dnes.
Nemohou podle vás eskapády Miloše Zemana sloužit jako „kouřová clona“ právě pro Babišovy kroky v reálné politice?
Je to možné. Když teď pan Babiš říká, že by se připojil k žalobě na uprchlické kvóty, tak to znamená, že se přinejmenším v tomto tématu a postoji zcela setkal s Milošem Zemanem. Navzájem se doplňují v populismu, v napadání společné evropské politiky. Takže to je jeden z varovných signálů, co může v ještě horší míře následovat po příštích volbách.
Zeman i Babiš si samozřejmě dávají dobrý pozor, aby některé věci neřekli natvrdo. Prezidenta Zemana jeho poradci krotí, aby se držel zpátky. To se jim ale 17. listopadu na Albertově hodně nepodařilo. To byla velká taktická chyba, protože ČSSD i lidé, kteří Miloše Zemana jinak podporují, jasně deklarovali, že tohle už je na ně příliš – podpora extremistů, kteří chtějí mlít muslimy na masokostní moučku.
Prezidenta mimochodem za jeho vystoupení na Albertově ostře kritizoval i předseda Senátu Milan Štěch.
Ano, i to je další faktor před projednáváním naší petice v Senátu.
Lobbovali jste nějak za vaši petici u senátorů?
Vyzývali jsme občany, aby psali senátorům dopisy, sami jsme psali dopisy. Také jsme mluvili s několika senátory, hlavně z těch klubů, které už samy zvaly prezidenta Zemana a napsaly mu dopis, což je hlavně klub STAN a KDU-ČSL. S nimi jsme o tom mluvili a vyměnili jsme si názory.
Přes to všechno, co říkáte, může mít nicméně Miloš Zeman 99% jistotu, že se mu nic nestane. Protože mu žádné konkrétní ohrožení České republiky a demokracie nelze prokázat, i když jeho řeči jsou odporné. Nemáte pocit, že je to tak trochu předem prohraná bitva? A má vůbec smysl takové bitvy bojovat?
Jak je proces projednávání naší petice v Senátu poměrně zdlouhavý, tak se mezitím události vyvinuly tak, jak jsme částečně předpokládali, že si prezident Zemana bere čím dál méně servítky a zároveň se zhoršuje celková situace. Před rokem a půl jsme si to představovali možná trochu jinak – že Rusko bude útočit přímo, tak jako tehdy na Ukrajině, zatímco teď útočí nepřímo přes vojenskou intervenci na podporu prezidenta Asada a bombardování Sýrie, zvyšování vlny uprchlíků, přes tlak na Turecko a nahlodávání integrity NATO. Ukazuje se – a o tom jsem teď skutečně přesvědčený – že ohrožení České republiky je zcela reálné a Miloš Zeman společně s lidmi, kteří ho ovlivňují, na něm promyšleně pracuje. Skutečně sofistikovaně dostávají tuhle zemi na hranu nějakého konfliktu, vnitřní nestability a nepokojů.
Společnost se neuvěřitelně radikalizuje, tak jak bychom si to před rokem ani nepředstavovali. A Miloš Zeman se od svého vystoupení na Albertově nijak nedistancoval, říkal, že by se tam postavil znovu, přestože pod tlakem části veřejnosti a některých politiků zkresluje obsah svých slov. Opakovaně a čím dál tím intenzivněji útočí osobně na premiéra Sobotku a činí tak dokonce i jeho mluvčí, který si to z pozice státního úředníka vůbec nesmí dovolit. Prezident skutečně začíná štěpit tuto zemi a ohrožovat její stabilitu.
Takže já si myslím, že to není předem prohraná bitva, zvláště ne teď, protože je pravděpodobné, že Senát v této situaci nějaké usnesení přijme. A institucionální usnesení by znamenalo další podporu premiéra, který teď hájí parlamentní demokracii, integritu a stabilitu země, aby se neútočilo na menšiny, aby lidé nepodléhali emocím a nezačali bláznit. Jsem přesvědčený, že teď, po 17. listopadu na Albertově, to opravdu smysl má.
Co když faktickým výsledkem bude, že několik senátorů vystoupí na plénu s kritikou prezidenta Zemana, což ale dělají už nyní, a pak budou samozřejmě hovořit jeho obhájci, senátor Veleba a další, kteří tak rovněž činí už teď. Ani jedna strana ovšem nebude mít rozhodující většinu, takže k podání ústavní žaloby nedojde a případné usnesení bude poměrně bezzubé. Nemůže nakonec celá akce skončit kontraproduktivně vítězstvím prezidenta Zemana, který pak s velkou chutí řekne: Vidíte, všechno je v naprostém pořádku, Senát se usnesl, že jsem se ničím neprovinil, celé je to jen další provokace „pražské kavárny“?
Toho se neobávám, protože důležitý je už pouhý fakt, že je ten bod zařazen na program jednání Senátu. Bude to mimochodem scéna jako z absurdního dramatu, protože prvním bodem té schůze je projednání návrhu na jmenování nového ústavního soudce, kde možná bude osobně přítomen i Miloš Zeman, a osmým bodem bude projednání petice vyzývající k ústavní žalobě na prezidenta. (Zmiňovaný program se týkal schůze Senátu 2. prosince. Poté bylo projednání petice odloženo na čtvrtek 10. prosince – pozn. SF.)
Navíc si myslím, že pod dojmem událostí ze 17. listopadu bude skutečně přijato nějaké usnesení, které minimálně obecně vyzve prezidenta k tomu, aby respektoval ústavu a zákony. Půjde samozřejmě o konkrétní obsah usnesení, ale v každém případě by mělo představovat velmi vážné varování, a zde se neobávám toho, že to tak nedopadne. Skutečně už je na řadě nějaká institucionální výtka a nejenom kritika. A právě o to nyní jde: aby nezůstalo pouze u kritiky.
Podívejte se, my si často stěžujeme, že jsme si zvolili přímou volbu prezidenta a že to byla chyba. Ale v ústavě je spousta nástrojů, jako je například ústavní žaloba, které dávají možnost to řešit. Že tyto nástroje nijak nevyužíváme, je jenom naše chyba. Dříve než měnit ústavu je dobré využít nástroje, které v ní jsou. A od toho je tu Senát a Ústavní soud.
Logicky se nabízí otázka, zda jste kromě ústavní žaloby neuvažovali i o jiných právních krocích?
Jiné právní kroky už nejsou na nás. Domníváme se ale, že škodlivé jednání a veřejné výroky prezidenta Zemana, kterých se dopustí jako ústavní činitel, je třeba korigovat. Samozřejmě tam, kde je to možné. V případě jiné prezidentovy svévole například ústavní právníci neformálně doporučují, aby se profesoři, které Miloš Zeman odmítl jmenovat, obrátili jako fyzické osoby na Nejvyšší správní soud, protože byli poškozeni na svých právech v rozporu se zákonem o vysokých školách. Taková žaloba má podle odborníků velkou naději na úspěch. Správní soud by v takovém případě s velkou pravděpodobností rozhodl, že prezident profesory nejmenoval v rozporu se zákonem, a nařídil by mu jejich jmenování. Pokud by Miloš Zeman ani poté tyto profesory nejmenoval, jak už nyní prohlašuje, dopustil by se hrubého porušení ústavy, což je důvodem pro podání ústavní žaloby.
Je ale samozřejmě otázka, jak by se Miloš Zeman v případě pravomocného verdiktu Nejvyššího správního soudu opravdu zachoval, protože v takových případech bývá docela opatrný. Stejně jako Vladimir Putin rozumí síle, tak Miloš Zeman jí rozumí také. Když hrozilo, že pojede do Moskvy na ruské oslavy konce války s ostudou za své vlastní peníze, když vláda hrozila, že mu tu cestu neodsouhlasí, tak rychle vycouval a vzdal se účasti na Putinově vojenské přehlídce.
Také teď, po Albertově, prezident Zeman patrně cítí, že mu trošku teče do bot. Jeho poradci musí upravovat to, co mu radí, a on musí korigovat to, co dělá. Na Albertově se totiž dostal do problémů i s trestním zákoníkem. Podpořil člověka podezřelého z překročení paragrafu 356 o podněcování nenávisti vůči skupině osob. Prezident již dávno opustil ústavní hodnoty, ale nyní navíc svými výroky a činy vystupuje proti konkrétnímu náboženství, proti Listině základních práv a svobod a proti trestnímu zákoníku. Tím se vracím k důvodu, proč si myslím, že projednání naší petice v Senátu má smysl.
Prozradíte nám závěrem, jaký výsledek vašeho snažení byste považoval za neúspěch, co by vás ze strany politiků zklamalo? Jinými slovy, kdy byste si řekl: Tak tohle mi za to vážně nestálo?
Hlavní cíl naší petice, tedy to, kde bych mohl být nejvíce zklamaný, už byl splněn: Podařilo se nám nasbírat přes 10 000 podpisů. Raději jsme jich nasbírali 12 000 a všechny jsme poctivě probrali, aby jich v každém případě zůstalo 11 000. Protože to by bylo skutečně špatné, kdyby taková akce administrativně spadla do kategorie malých petic. Takže to se nestalo.
Druhá obava, aby nás nezklamali politici, se také nenaplnila, protože senátoři dali naši petici k posouzení odborníkům. A ústavní právníci, alespoň významná část z nich, se k ní vyjádřili odpovědně, i když nepotvrdili to, co jsme říkali. Ale oni jsou odborníci, takže posouzení je na nich.
No a teď už je v podstatě úspěchem to, že v současné situaci po 17. listopadu o tom Senát bude vůbec jednat. Teď už by mě zklamalo jediné, kdyby se senátoři našimi podněty nezabývali odpovědně, což by ale víc vypovídalo o nich než o nás a o naší petici. Myslím si ale, že to nehrozí.
■ ■ ■
Michal Majzner je povoláním projektový inženýr. Spoluzakládal Pražský Majdan a Spolek Podhradí. Dále je členem spolku East European Information Centre, platformy Setkání dobré vůle a také spoluorganizátorem petice „Prezidente, odejděte“.
