Překrásná výstava obrazů pozoruhodného českého malíře, kterou je správné znát. To je přehlídka děl akademika Petra Pavlíka, jež se nyní koná v Praze právě na místě, kdy kdysi stával kostel Panny Marie na louži. V něm se ve středověku scházel cech pražských malířů zasvěcený svatému Lukášovi. Tento evangelista měl prý totiž namalovat autentický portrét Panny Marie a proto v něm mají malíři svého patrona. Zde se tedy po několik staletí scházeli lidé, kteří v Praze malovali obrazy. V dnešním barokním Clam Gallasově paláci, který stojí kousek od bývalé Panny Marie na louži, vystavuje nyní slavný malíř Petr Pavlík, ročník 1945. 

Pavlíkovy obrazy vystihují životní pocity mnoha lidí na konci 20 století a v první čtvrtině století následujícího. Jde vesměs o jemně modelované kontury částečné abstrakce, které nenápadně vytvářejí hloubku prostoru.   Nic není úplně jasné, obraz světa je zde zvláštním způsobem posunutý dál od reálného vidění, ale je skutečnější právě tou svojí hloubkou. Ikonickým objektem řady Pavlíkových obrazů je přitom dojemná figura poutnice, personifikace bezbrannosti, křehkosti a dobrého příběhu. Pavlíkovy obrazy jsou zajímavé i tím, že jsou filosofické i romantické zároveň.

Pavlík patří ke generaci výtvarníků skupiny 12/15, která dělala a bránila výtvarné umění v temnu komunismu, ale ještě nebyla zasažena masakrem konceptualismu a naprostého vyprázdnění. V tom je štěstí Pavlíkova věku z hlediska malířského řemesla. Když dnes malíř toto řemeslo ctí, tak prý není soudobý a prý není moderní. To je výsledkem hrozivého zpovrchnění ve výtvarném umění. Pavlíkovo dílo je odkazem doby, kdy ještě slova i obrazy měly svoji cenu.

Přitom je Pavlíkova výstava neuvěřitelně živá, aktuální a nová. Veškerá díla, která malíř vytvořil v 80. letech, působí zcela nově a aktuálně. Upřímně řečeno, narozdíl od nás, co jsme tu vernisáž navštívili. Když ale čas nelikviduje cenu a význam obrazů, tak to znamená, že jsme v kontaktu s něčím, co nás přesahuje.

Osobně se jen nedokážu smířit s osudem dcer posledního českého šlechtice Clam Gallase, které byly po válce (jak to řekl Edvard Beneš) vylikvidovány z naší země v dobytčácích. Ten palác byl ukradený a měl by se vrátit. Je mi líto, že tu není Panna Maria na louži a je mi líto, že v tom paláci nežijí Clam Gallasové. Líbí se mi dílo Petra Pavlíka. Ale ta vernisáž působila jako tragikomická příhoda z domova důchodců. Je zvláštní, že ty obrazy ani trochu nezestárly.