Diskuzní pořad k výsledkům předčasných slovenských parlamentních voleb na TV Markíza. Modeátoři Michal Kovačič a Zlatica Švajdová Puškárová, 1. října 2023. FOTO: TASR / Profimedia
FOTO: TASR / Profimedia
KOMENTÁŘ / Zápas o svobodu médií na Slovensku dostal nový symbol. Od zákona fakticky zestátňujícího veřejnoprávní média se pozornost přesunula k dění v nejsledovanější soukromé televizi Markíza. Její dnes už odstavený moderátor v živém vysílání varoval před orbanizací slovenských médií. Nejde přitom jen o pouhou nálepku. Orbanizace se dá velmi dobře popsat na konkrétních bodech, které si Slovensko aktuálně odškrtává jeden za druhým. Užitečné čtení to může být hlavně pro vlastníka Markízy, českou skupinu PPF.
„Všude, kde skupina PPF působí, je aktivní i při aktuálních událostech, které mají výrazný dopad na celou společnost a vyžadují rychlou reakci,“ stojí i dnes na webu českého majitele slovenské Markízy (či české TV Nova).
„Aktuální událostí s výraznými dopady na společnost“ jsou však nepochybně i zásahy do obsahu, které zevnitř slovenské televize prosakují řadu měsíců – a PPF k nim mlčí, respektive je označuje za interní věc svého slovenského média.
Ještě v roce 2020, kdy PPF kromě české televize Nova přebírala v rámci balíku středoevropských a balkánských médií právě i slovenskou Markízu, skupina slibovala, že se na redakční nezávislost ve svých médiích sahat nebude:
„PPF si uvědomuje klíčovou roli nezávislých a objektivních médií v dnešní společnosti, a bude se proto i nadále řídit hodnotami a pravidly, díky nimž si zpravodajství a publicistika CME získaly odborný i divácký respekt,“ stálo v tehdejším stanovisku.
Orbanizace i bez Orbána
Zhruba tři roky poté, loni na podzim, se na Slovensku vrátil k moci Robert Fico. A kromě veřejnoprávních médií, některých nezávislých deníků a online portálů, zaútočil právě i na Markízu. Pohrozil mimo jiné tím, že by v ní stát mohl přestat inzerovat.
Právě tlak na nezávislá média přes státní inzerci je prvním poznávacím znamením takzvané „orbanizace“. Viděli jsme to v Maďarsku v uplynulých téměř patnácti letech pod vládou Viktora Orbána, který dal ostatně orbanizaci i jméno.
Orbánova vláda dlouhodobě deformuje mediální trh v zemi asymetrickým zadáváním státní inzerce, kdy nezávislá média nedostávají prakticky nic, těží z ní naopak ta provládní.
Ficova loňská výhrůžka k Markíze mířila stejným směrem a sám premiér tuto páku vyčíslil na nezanedbatelných 26 milionů eur za inzerci z veřejných rozpočtů, o něž by soukromá stanice mohla přijít.
Druhým znakem orbanizace jsou blízké vztahy mezi vládou a úzkým okruhem podnikatelů, chcete-li oligarchů, kterým patří média.
Ta slovenská jsou – až na několik výjimek spoléhajících na předplatné od čtenářů – v rukou silných domácích, slovensko-českých či (jako v případě PPF) českých vlastníků.
Jejich byznys často stojí na dobrých či alespoň nekonfliktních vztazích se státem. V případě PPF jde například o firmy SkyToll, Škoda Transportation nebo podíl v operátorovi O2.
Žádné informace nepřátelským médiím
Orbanizace ale znamená i specifický „osobní“ vztah politiků a státních institucí s novináři. Vztah založený když už ne rovnou na nenávisti a urážkách, tak zcela určitě na ignorování dotazů či všemožném ztěžování přístupu médií k politikům a možnosti je jakkoli konfrontovat.
Jak loni popsala bývalá šéfredaktorka maďarského portálu Telex Veronika Munk, nedostat odpověď je v Maďarsku už řadu let běžnou zkušeností nezávislých novinářů. Stejně jako to, že je třeba vůbec nepustí na vládní tiskovku.
Podobně se chovala i Ficova vláda, když hned loni menší koaliční Slovenská národní strana nepustila „nepřátelská média“ na svůj stranický brífink.
Čtvrtým znakem orbanizace je samotný zákon o svobodném přístupu k informacím a jeho vymahatelnost. V této souvislosti je varovným signálem ze Slovenska snaha Ficovy vlády infozákon zpřísnit.
Novela předložená koalicí do parlamentu dává státním institucím větší prostor žádat si za poskytnutí informací poplatky, prý s cílem zabránit šikaně úředníků a příliš velkému počtu žádostí. Podle opozice však chybí jasná kritéria pro vyměřování poplatků.
A znovu srovnání s Maďarskem. Zkušenost tamních novinářů je tristní – zákon o svobodném přístupu k informacím sice formálně platí, úřady a instituce ale lhůty často ignorují, svévolně prodlužují nebo poskytují data v takovém formátu, který neumožňuje jednoduché vyhledávání.
Server Telex v roce 2021 zaslal během sta dní 52 různých žádostí podle infozákona na jedenáct různých ministerstev. Zpátky přišlo jen devět odpovědí.
Příjemné rozhovory s ministryní
Pátým znakem orbanizace je zestátnění veřejnoprávních médií nebo jejich legislativně-finanční oslabení na kritickou mez tak, aby byla zcela závislá na státu a na libovůli politiků. V Maďarsku už je to dávno realita, na Slovensku totéž zajistí zákon, který nedávno prošel prvním čtením v parlamentu.
Podle bývalé šéfky Telexu Veroniky Munk už Viktor Orbán nedal patnáct let velký rozhovor médiu, které by mu kladlo kritické dotazy. Slovenské vládě jde evidentně o totéž.
Už dlouho před loňskými volbami zástupci Ficova Smeru avizovali, že pokud se dostanou k moci, budou ignorovat seriózní média a preferovat ta alternativní, která si s nimi budou jen hezky povídat.
Někteří politici dnešní slovenské koalice, například ministryně kultury Martina Šimkovičová či zmocněnec pro prověřování managementu covidové pandemie Peter Kotlár, pak taková kvazimédia přímo provozovali. Šimkovičová a Kotlár byli až do letoška moderátory své vlastní youtubové televize TV Slovan.
Právě mediální výstupy ministryně kultury, která je zodpovědná za změny ve veřejnoprávních médiích, ukazují, jak taková orbanizace vypadá. Když za ní nedávno do kanceláře dorazil redaktor serveru eReport tradičně blízkého Ficově straně Smer, případně druhé vládní straně Hlas, od první věty bylo jasné, že nepůjde o žádný „hard talk“:
„Děkujeme, že jste si našla čas na, pevně věřím, příjemný rozhovor,“ zahájil interview moderátor. A v podobném duchu to šlo další půlhodinu. Takových příjemných rozhovorů teď dávají slovenští vládní politici řadu, dalším příkladem je youtubový kanál „Rozhovory s Mimi Šramovou“. Autorka je zároveň asistentkou jednoho z poslanců vládní koalice, zjevně to však nikomu nepřekáží.
PPF: Brožury vs. realita
Vraťme se ale ještě k Markíze a jejímu vlastníkovi, skupině PPF. Proslovem moderátora Michala Kovačiče v živém vysílání o orbanizaci jen vygradoval kvas posledních měsíců.
Svůj politický diskusní pořad nedávno zrušila i konkurenční TV JOJ, dva moderátoři opustili i diskusní relaci televize TA3. Veřejnoprávní RTVS je před zestátněním a nezávislá televizní žurnalistika se zásahem statisíců diváků je kriticky ohrožená.
Zaměstnanci Markízy už delší dobu upozorňují na nestandardní kroky nového šéfa zpravodajství Michala Kratochvíla. Jeho zásahy do vysílání podle nich měly jít na ruku Ficově vládě.
Kratochvíl nedávno vystoupil jako host na „sesterské“ televizi Nova, kde předtím sám působil, a ujišťoval, že „je hrdý na svůj tým“. Jeho tým to ale zjevně vidí jinak. Kovačiče, který i s vlastním diskusním pořadem po svém projevu okamžitě na obrazovce skončil, podpořila téměř stovka kolegů.
PPF zatím tvrdí, že jde o vnitřní věc televize. Ve svých korporátních materiálech se ovšem všemožně hlásí ke společenské odpovědnosti. Svou vlastní strategii „udržitelnosti“ má i mediální odnož PPF, skupina CME.
V tomto loňském dokumentu se to jen hemží frázemi o společenské a environmentální zodpovědnosti. „Náš dosah může inspirovat publikum k přemýšlení o svých rozhodnutích a přispívat k utváření nových myšlenek,“ píše o svých médiích CME a dodává: „Musíme si uvědomit, že naše televizní kanály, streamovací platforma a digitální obsah jsou mocné nástroje. A i když je to čest, je to také zároveň velká zodpovědnost.“
Skvěle napsáno. Nezbývá, než si přečíst své vlastní brožury a začít se jimi řídit.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
