V červnu vydalo nakladatelství Books & Pipes pod názvem Nejistá věda český překlad knihy Unsettled uznávaného amerického vědce Stevena Koonina, jejíž téma snad nejlépe shrnuje podtitul Co věda o klimatu říká, co neříká, a proč na tom záleží. Ve Spojených státech a řadě dalších zemí vzbudila značnou pozornost a autor byl hostem mnoha diskusních pořadů. Následující text je výběrem z dvouhodinové konverzace, kterou vedl s Jordanem Petersonem v rámci jeho podcastu.

---

Jordan Peterson: Často slýcháme o nákladech a výnosech obnovitelných zdrojů energie a o jejich účinnosti, ale cena obnovitelné energie, tedy té z větru a slunce, se odhaduje v době, kdy vítr fouká a slunce svítí; když je tma a bezvětří, stoupá vlastně do nekonečna. Technicky vzato — odhlédneme-li od ekologických škod, jako je pobíjení ptactva a netopýrů — s tím po mém soudu souvisejí dva problémy. Prvním je cyklická povaha věci, denní, týdenní i měsíční, přičemž energii neumíme dobře ukládat a nezdá se, že bychom to v dohledné době zvládli. Druhým jsou úložiště samotná, jejichž budování je spojeno s nezanedbatelnými ekologickými náklady.

Steven Koonin: Ani nemusí jít o úložiště. Začnu od začátku: máme elektrickou síť a chceme, aby vykazovala tři vlastnosti. Na prvním místě spolehlivost: v Severní Americe je standardní, že se velká část energetického systému zhroutí zhruba jen jednou za desetiletí. Zadruhé, chceme, aby energie byla cenově dostupná: vysoká cena energie je příčinou značných otřesů. A zatřetí, energie by měla být čistá, pokud jde jak o lokální znečištění, tak i emise CO₂. Připomíná mi to starý vtip z dob studené války: chytrý, upřímný a komunista – vyberte si dva ze tří.

Máme spolehlivý a cenově dostupný systém založený na uhlí a zemním plynu. Lze si představit spolehlivý a čistý systém založený na jádru, případně na uhlí a plynu s dokonalým systémem zachycování a uskladňování uhlíku. Anebo můžeme vybudovat cenově dostupný a čistý systém, energii z větru a slunce. Ale mít zároveň jedno, druhé i třetí nelze.

Na elektrické síti stojí nejvíc její spolehlivost. Tady vítr a slunce nepomáhají, protože někdy až měsíc nemusí foukat a svítit. Je potřeba mít záložní systém, který bude alespoň stejně výkonný jako systém větrné a sluneční energie, což znamená, že náklady se přinejmenším zdvojnásobí (vítr a slunce jsou nejlevnější). Máme podrobné studie vycházející z reálných údajů a nákladů, které ukazují, že má-li se elektrická síť z velké části opírat o OZE, povede to přinejmenším ke zdvojnásobení, ne-li ztrojnásobení ceny elektřiny.

Potřebujeme plynulou dodávku energie, zvlášť v zimě a ve špičkách, přičemž vítr a slunce ji nezajistí a úložiště nemáme, takže jsou třeba dva paralelní systémy — není mi jasné, jak to někdo může považovat za dobrý nápad. Takové zdvojení nejen zvýší cenu energie, ale přidá i nové neznámé na fosilní či nukleární stranu rovnice, poněvadž není jasné, jak se postaráme o lidi, kteří do takových technologií investují.

Bude potřeba nabídnout jim ekonomickou motivaci, jelikož záložní systém bude po dlouhý čas nečinný, ale kapitálové náklady se splácet musí. Někdo si vezme půjčku, aby postavil třeba plynovou elektrárnu – jak mu to vynahradit, když bude v provozu jen desetinu doby? A pak je tu ještě otázka nezbytných materiálů. Na obnovitelné zdroje potřebujete obrovské množství různých vzácných surovin… a svět tyhle suroviny nedokáže produkovat v takovém množství a za takovou cenu, jak bychom potřebovali.

Energie, blahobyt a politika

Nakolik tomu rozumím, energie je základem všeho, co děláme. V jistém smyslu vlastně není rozdíl mezi energií a prací ani mezi prací a minimálním blahobytem. Kdykoli zvýšíme cenu energie, stamiliony lidí, kteří se právě začali vyhrabávat z naprosté bídy, uvrhneme zpátky do strastiplného zoufalství. Někdo by řekl, že je to zkrátka nezbytné, planeta nedokáže podporovat tolik lidí, kolik se jich dnes snaží ekonomicky zabezpečit, takže holt mají smůlu… Je to neuvěřitelně kruté, ale hlavně nevidím důkaz, že uvrhneme-li stamiliony lidí do absolutní chudoby, bude na tom planeta nějak zvlášť lépe. Právě naopak.

Názorným příkladem je situace v Německu, kde jsou dnes závislí na diktátorovi Putinovi, případně na ropných diktátorech (Německo právě uzavřelo velkou smlouvu s Katarem poté, co jednání s Kanadou nikam nevedla), energii mají extrémně drahou, takže podniky odtud odcházejí do Číny nebo do Spojených států, energetickou strukturu mají hodně nespolehlivou a životní prostředí dnes znečišťují mnohem víc než před patnácti lety.

Přesně jak říkáte – je to neuvěřitelné, v zemi založené na racionalitě a promyšleném inženýrství, která vynalezla mnoho technologií využívaných dnes v systému založeném na fosilních palivech. Jaderné štěpení také vynalezli v Německu. U mnoha těchto rozhodnutí stála Angela Merkelová. Sama je vědkyně, vystudovala fyzikální chemii. Mluvil jsem s lidmi, kteří mluvili s ní, a od nich vím, že tomu všemu rozuměla, ale cítila se zavázána voličům a rozhodovala se na základě politiky, nikoli toho, co sama věděla o energetice.

Dokonce ani nemyslím, že šlo o politiku jako takovou. Když nějaká věc vyvolá vášně, třeba právě hrozba klimatické změny, politici, kteří tváří v tvář voličům velkou odvahou nevynikají, se obrátí k nekvalitním průzkumům veřejného mínění, které jim ukážou, jak jsou lidi vyděšení — na úrovni chvilkového rozmaru. Nevidím žádné doklady, z nichž by plynulo, že průzkumy veřejného mínění motivované nadbíhání voličům vede k rozumným krátko-, středně- či dlouhodobým řešením.

Alespoň pokud jde o klima a průmysl, existují základní vědecké a techno-ekonomické danosti, a když je nerespektujete, vysloužíte si obrovské problémy. Německo je dobrý příklad země ignorující technická a ekonomická fakta. A totéž platí o klimatu, kde spojenectví vědců, médií a nevládních organizací nerozumně vytrubuje klimatickou hrozbu. Klima i energie jsou komplikované disciplíny, které se nedají destilovat na hesla. Cokoli děláme, znamená kompromis, jenže politici nepřipustí, aby byla veřejnost o takových kompromisech náležitě informována a mohla se rozhodnout.

Částečně je to problém složitosti. Relativně jednoduché hypotézy jsou přitažlivé, a může to být i dobře, je to svého druhu Occamova břitva, i když na druhé straně nechcete vysvětlení jednodušší, než musí být. Je rozumné starat se o životní prostředí, jeho částí je klima a částí klimatu je oxid uhličitý. Třeba bychom se měli zaměřit jen na oxid uhličitý, pak budeme dělat, co je správné. Přesně tak se lidi nechávají vodit za nos — nestane se z vás planetární spasitel jenom tím, že budete povykovat, jak je oxid uhličitý špatný. Je to přílišné zjednodušení a politici ho využívají.

Dám vám na to jednoduchou a řekl bych, že přesvědčivou odpověď, za kterou vděčím Alexi Epsteinovi, s nímž jste také mluvil. V rozvinutém světě (ve Spojených státech, Kanadě, Evropské unii, Japonsku a tak dál) je nás asi miliarda a půl a energie máme dost. Teď zrovna je o něco dražší, kvůli situaci na trhu, ale celkem vzato nám neschází a žijeme si díky ní tak, jak si žijeme. A pak je na planetě šest a půl miliardy lidí, kteří takovou energii nemají. Jak se rozvíjejí a zlepšují si kvalitu života, budou energie potřebovat čím dál víc, a nejefektivněji ji mohou získat z fosilních paliv. Alex argumentuje, že upírat jim příležitost rozvíjet se a mít k tomu dostatek energie je nemorální.

Pokládám za neodpustitelné, že si Západ dovolí zpochybňovat právo rozvojových zemí — včetně Číny a Indie — posunout se od dřeva a zvířecího trusu (jejichž pálení stojí hodně lidských životů!) k uhlí a zemnímu plynu, případně k jádru.

Nevzpomínám si, že by se nějaký politik k této otázce přímo vyjádřil. Rád bych se na to zeptal Johna Kerryho, vašeho Justina Trudeaua nebo lidí z EU: jaký je váš morální postoj k těm šesti a půl miliardám? Žádná dobrá odpověď na to není.

Zkouším tomu přijít na kloub, dejme tomu, z psychologického hlediska. Nakolik dokážu posoudit, jejich argumentem je: zaplaťte teď, nebo zaplatíte později. Jistě, zvýšíme-li cenu energie a omezíme-li růst, spousta lidí bude trpět, ovšem to nic není ve srovnání s utrpením lidí za padesát nebo sto let, pokud teď nouzová opatření nepřijmeme.

Nic takového věda neříká! Podí­vejte se na posledních 120 let, od roku 1900. Země­koule se oteplila asi o 1,3 °C, ale v téže době došlo k největšímu zlepšení života člověka v dějinách! Na Zemi dnes žije pětkrát víc lidí než před těmi 120 lety a HDP na obyvatele vzrostl sedmkrát. Celosvětová střední délka života se prodloužila z 32 na 72 let, ohromně se rozšířila gramotnost, extrémní chudoba výrazně klesla a tak dále. I když se zeměkoule za sto let oteplí o dalšího 1,3 °C, což je nyní podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) nejpravděpodobnější hodnota, myslí si snad někdo, že tohle dodatečné oteplení zvrátí, nebo aspoň výrazněji vykolejí dosavadní pokrok? Úplný nesmysl, a zprávy IPCC to říkají docela jasně! Přinejmenším z ekonomického hlediska způsobí oteplení o pár stupňů pokles HDP o pár procent…

… přičemž HDP výrazně poroste…

Ano! Místo aby vzrostl o 400 procent, vzroste třeba o 385, což je v rámci nejistoty předpovědi. Představa klimatické katastrofy je nesmyslná – podle zpráv IPCC!

V čem se Malthus mýlil

Před dvěma staletími uveřejnil Thomas Malthus slavný Esej o principu populace. Všiml si, že přirozené populace zažívají cykly rozmachu a propadu, kdy v jinak nezměněných podmínkách zvířecí populace (od jednobuněčných organismů až po jeleny pasoucí se na loukách) roste, až zkonzumuje veškeré dostupné zdroje, a pak se zase prudce propadne. Malthusiánští biologové usoudili, že se to týká i lidí, poněvadž předpokládali, že pro nás platí stejná omezení.

Takové myšlení prožívalo zlatou dobu v šedesátých letech, kdy Paul Ehrlich společně s Římským klubem předpovídali, že do roku 2000 budeme mít na planetě tolik hladových úst, že se ceny komodit zmnohonásobí a nikdo už se dosyta nenají. Jenže lidé jako Ehrlich se mýlí. Důvodem je, alespoň částečně, že malthusiánské předpovědi pro nás neplatí, a podle mě neplatí proto, že jsme schopni nechat místo sebe samých umírat své ideje: dokážeme se přizpůsobit.

Adaptabilita by mohla být definujícím znakem člověka. Jsme úžasně přizpůsobiví: lidé žijí od Hudsonova zálivu až k rovníku, a vede se jim dobře. Naše minulé zkušenosti podle mě ospravedlňují víru, že si jako živočišný druh poradíme. Zatím jsme si vždycky poradili.

A v mnohem těžších podmínkách, než v jakých žijeme dnes. Dalo by se také říct, že dnes máme k dispozici podstatně víc mozků. To je obrovská výhoda větší populace: nikdy v minulosti nežilo tolik chytrých a vzdělaných lidí jako dnes.

Proč svět zezelenal

Ze všech údajů, na něž jsem narazil od chvíle, kdy jsem se před patnácti lety začal zajímat o souvislost mezi energií a životním prostředím, mě nejvíc zaskočila skutečnost, že od roku 2000 svět zezelenal zhruba o patnáct procent, především v polopouštních oblastech. Patnáct procent je hodně, víc než rozloha Spojených států, a rostliny nacházíme tam, kde dřív byla skoro poušť. Je to pravý opak toho, co věštili proroci klimatické apokalypsy. Proč to není dobrá zpráva, zvlášť v souvislosti s faktem, že i naše plodiny dnes mají mnohem vyšší výnosy? Dalo by se říct, že snad není účinnější způsob, jak roznést hnojivo po celé planetě, než spalovat fosilní paliva.

Vraťme se na chvíli zpátky k vědě. Především, rostliny CO₂ milují, proto ho taky pumpujeme do skleníků, aby plodiny lépe rostly. V atmosféře máme koncentraci asi 420 částic na milion a ve sklenících ji zvyšujeme až na tisíc. CO₂ rostlinám pomáhá nejen rychleji růst, ale i využívat účinněji vodu: nemusí tolik otevírat průduchy, a tudíž méně vody ztrácejí. Kdybyste se mě byl zeptal, byl bych odhadl, že od osmdesátých let Země zezelenala asi o čtyřicet procent. NASA zveřejňuje mapy a vydává tiskové zprávy, z nichž to jednoznačně plyne, jenže v médiích se to z nějakého důvodu neobjevuje.

Tak proč se nedá otevřeně prohlásit, že oxid uhličitý je celkem vzato prospěšný? Nenapadá mě žádný podobný údaj srovnatelného měřítka.

Když se podíváte na zemědělské výnosy, ve Spojených státech, anebo třeba i v Indii, zvyšují se naprosto astronomicky. Bezpochyby jde o jeden z významných přínosů globálního oteplování, který je třeba poměřit jeho hypotetickými škodlivými dopady. Ale čistý zisk nebo ztráta bude pár procent! Je to tak zanedbatelně málo, že to ani nepůjde přesně určit. Na lidský blahobyt mají vliv i jiné faktory, podstatně důležitější než to, jestli se klima mění, nebo ne. Je to mnoho povyku pro skoro nic, jestli mi dovolíte ten sarkasmus. Věda to říká zcela jasně, jen je potřeba přečíst si ty zprávy. Ale čtou a nafukují se jen škodlivé dopady.

Falešná apokalypsa

Když jsem se těmi věcmi začal zabývat, dvě věci mě úplně šokovaly. Především, stal se ze mě větší optimista: podrobnější zkoumání souvislostí mezi energií a životním prostředím mě přesvědčilo, že věci se mají podstatně lépe, než jsem si myslel. Lidé úžasně bohatnou, mezi populačním růstem a bohatstvím zřejmě existuje přímá úměra, planeta je čistější a v řadě ohledů je na tom lépe, než po dlouhý čas byla. Máme dobré důvody k optimismu. A navíc jsem se dozvěděl, to je ta druhá šokující věc, že existuje silná pozitivní souvislost mezi HDP a zájmem o životní prostředí. Zdá se, že jakmile HDP v nějaké zemi dosáhne přibližně pěti tisíc dolarů na hlavu, lidé tam přestávají zoufale bojovat o holé přežití a pálit a pojídat, cokoli jim přijde pod ruku, a začínají myslet na to, v jakém prostředí budou žít jejich děti. To by mělo znamenat, že kdybychom doopravdy chtěli, dokázali bychom vyvinout mezinárodní úsilí, aby energie byla levná, a zbývající miliardy lidí bychom tak vytáhli ze zoufalé bídy s tím výsledkem, že by jim samým začalo záležet na udržitelnosti místního životního prostředí. Nikdo by nehladověl, všichni by byli vzdělaní a planeta by na tom byla lépe.

Nabízí se otázka: proč to neděláme? Proč si místo toho necháváme poplést hlavu apokalyptickým narativem, kvůli němuž je na tom planeta hůř, energie je dražší a hrozí sociopolitická destabilizace? Nakolik jsem schopen říct, cesta k dostatku a udržitelnosti je docela zjevná a není ani zvlášť nákladná. Co se to děje?

V té souvislosti ocituji dva výroky. Autorem prvního je H. L. Mencken, novinář, který působil v první polovině dvacátého století v New Yorku. Velmi důvtipný, velmi jízlivý. V jedné knize napsal přibližně toto: „Účelem praktické politiky je udržovat voliče ve strachu řadou převážně imaginárních bubáků, takže se budou dožadovat, aby někdo přišel a odvedl je do bezpečí.“ Po těchto otázkách, může jít o klima nebo o imigraci, politici sahají jeden přes druhého. Z jedné i druhé strany, ze všech stran. Ať už je pravda kdekoli, jde jim jen o to pořádně je nafouknout a využít reakce voličů, kterou vyvolají.

Jako druhého chci zmínit Anthonyho Downse, ekonoma, který od šedesátých let až do konce tisíciletí působil na UCLA a později v Brookings Institution. Politicky stál dost nalevo, ale předložil několik zajímavých postřehů. Jedním z nich bylo to, čemu říkal cyklus zájmu o problematiku (issue-attention cycle). Nějaké téma, ať už je to klima nebo pesticidy, se nejprve určitý čas probírá mezi odborníky a nikdo mu nevěnuje zvláštní pozornost. Pak najednou pronikne do povědomí veřejnosti a všichni jsou jak znepokojení, tak i nadšení tím, jak snadno problém půjde vyřešit. Načež všichni zjistí, že vyřešit půjde jen velmi obtížně, a nakonec celé téma ustoupí do pozadí nebo se promění v něco jiného.

Pokud jde o klima, nacházíme se teď ve třetí fázi: všichni si začínají uvědomovat, jak nesnadné, a řekl bych, že skoro nemožné, bude omezit emise. Každopádně nulové emise (net zero) do konce století, to je prostě nedosažitelný cíl.

Zkusím to trochu psychologicky rozpracovat. Především, lidé mají sklon věnovat víc pozornosti negativním jevům — ztráta pěti dolarů je zraní víc, než je zisk pěti dolarů rozradostní. Podle mě jsme na ztrátu citlivější proto, že neumíme být nekonečně šťastní, ale zato můžeme být stoprocentně mrtví. A větší citlivost na hrozby dává smysl, poněvadž jsme bytosti zranitelné a konečné. V podstatě každá konkrétní hrozba může být osobně a společensky apokalyptická. Co když divný pocit a bolest, kterou zakoušíte dnes, je prvním příznakem epidemie, která vyhladí třetinu Spojených států? Pochopitelně je to docela nepravděpodobné, ale černá smrt byla skutečná. Možnost apokalyptického výsledku je vždycky nenulová — a v osobním životě je vždycky stoprocentní: to nejhorší, co se vám může stát, se vám nakonec určitě stane. Proto myslím, že vzhledem k naší citlivosti na negativní informace a v situaci, kdy za obzorem vždycky pobublává nějaká potenciální apokalypsa, je pro nás kolektivně velmi nesnadné rozlišovat mezi hrozbami, které mají apokalyptický potenciál, a těmi, které jej nemají. Máme sklon chybovat spíš ve směru paniky, což nebylo tak špatné, dokud naše reakce nedosahovaly rozměru potenciálního ohrožení. Dnes však už máme takovou moc, že splašený úprk jedním směrem může mít horší následky než původní hrozba.

Bill Nordhaus dostal v roce 2018 Nobelovu cenu za ekonomiku mimo jiné za postřeh, že existuje cosi jako optimální způsob dekarbonizace. Když ji provedeme příliš rychle, dojde k příliš velkému narušení systému a budou se využívat nedokonalé technologie. A když na to půjdeme příliš pomalu, oxid uhličitý se nahromadí a riziko vzroste. Myslím, že o podobných změnách musíme uvažovat v řádu desetiletí, ne-li staletí. Ale když pohlédneme do minulosti, uvědomíme si, že jsme se vypořádali i s mnohem většími hrozbami a krizemi. Jak říká Bjørn Lomborg, je zapotřebí trochu vychladnout, vydechnout si, všechno si promyslet a postupovat s rozmyslem.

Ale právě uvažování v řádu staletí nám moc nejde, v dnešní době zvlášť. Příliš to nepřekvapí, nežijeme tak dlouho, ale když se podíváte na středověkou Evropu, tehdejší lidé měli dlouhodobější představivost. Spoustu báječných katedrál, na tu dobu úžasných inženýrských projektů, stavěli celá staletí. Lidé, kteří s tím začali, věděli, že dostavěné je neuvidí, takže museli mít smysl pro dlouhodobou souvislost. Snad je jedním z vedlejších produktů naší výkonné a produktivní kapitalistické společnosti sklon očekávat výsledky v kratším časovém úseku. Má to zjevné výhody, když máte problém, proč ho nevyřešit, co nejdřív to půjde, ale existují i takové, které vyžadují staletí.

Možná jsme se nechali svést digitální revolucí, kdy se technologie mění každých pár let. S energií je to úplně jinak. Jednotlivé systémy musí fungovat jako jediný systém, zařízení pracují po celá desetiletí a očekáváme vysokou spolehlivost. Energie se mění v řádu několika desetiletí, nikoli každý rok nebo jednou za dva roky. Lidé si zvykli, že všechno jde měnit rychle. Existují fyzikální a ekonomické důvody, proč to pro energii neplatí.

Oba jsme vyrostli v období studené války. Naše apokalypsa byla nukleární a řekl bych, že pravdě­podobnější než klimatická apokalypsa dnes, vzhledem k tomu, co se stalo v době kubánské raketové krize a pak znovu v osmdesátých letech. Každopádně se mezi lidmi v naší generaci našlo hodně takových, kteří byli neustálou možností jaderné války psychicky poznamenáni, demoralizováni. K tomu je třeba přičíst obvyklé mumlání o přelidněnosti, nadcházejícím nedostatku a podobně.

Od té doby se prakticky všechno globálně zlepšilo, daleko víc, než si kdokoli uměl představit, a v nečekaných směrech. Nejenže je planeta zelenější, ale lidé jsou podstatně lépe živení, hlad je menším problémem než obezita a vlastně vymizel, nevedou-li k němu politické důvody. Apokalyptický životní postoj pokládám za neopodstatněný. A dokázali bychom všechno zlepšit ještě víc. Vidíte na mezinárodní scéně nějakého důvěryhodného stoupence rozumného propojení ekologie a energetiky?

Takoví politici jsou vzácní, protože když se ozvete proti vládnoucímu katastrofickému narativu, ukřičí vás a nikam se nedostanete. Ale zase, myslím, že existují techno-ekonomické danosti, a ty si nakonec vynutí přijetí správných opatření. Mluvím mezi čtyřma očima s řediteli energetických společností, s politiky, s lidmi přes finance, a řekl bych, že v soukromí bychom se s nimi celkem shodli. Ale mnozí se cítí být zavázáni nikoli svým akcionářům, ale každému, kdo může prohlásit, že se ho jejich rozhodnutí nějak dotýká. Bojí se pak vyslovit cokoli, co by tomu narativu vážněji odporovalo.

Odvaha tváří v tvář davu

Podle mě je v tom často obyčejná zbabělost. Sám jste napsal knihu Nejistá věda a někteří lidé po vás šli, ale přežil jste to, vypadáte, že se vám daří, a kniha měla úspěch… jak jste vůbec dokázal uniknout kultuře rušení?

Jednou ze zásad, jimiž jsem se při psaní řídil, bylo používat výhradně materiály, které jsou ve zprávách IPCC a ve špičkové odborné literatuře, anebo přímo primární data. Jinak řečeno, nic jsem si nevymýšlel, všechno se to dá vystopovat k nezpochybnitelným pramenům. Můžou mě obviňovat (a obviňují), že si vybírám, co se mi hodí, a neříkám celou pravdu. To se ví, mám k tomu co říct, ale celkem vzato se to, co jsem napsal, kritizuje těžko. Můžou si vzít na mušku mě, že jsem loutka ropného průmyslu, popírač a tak podobně, ale většinou byly reakce lidí, kteří si mou knihu opravdu přečetli, velmi pochvalné.

Vím, jaké to je, když se dav obrátí proti vám. Znám lidi, kterým takové „zrušení“ převrátilo život vzhůru nohama. Nebagatelizuji to, ale stejně bych doufal, že se v politice najdou lidé s odvahou říct, že nemusíme jít dál idiot­skou cestou omezování růstu, po níž s velkými náklady a kontraproduktivně kráčíme už šedesát let. Mohli bychom dělat, co bude v našich silách, aby chudí měli dostatek levné a čisté energie, a to by jim umožnilo upřít zrak k budoucnosti.

Pokud jde o opatření, která dnes vlády přijímají, aby se přiblížily budoucnosti tak jako tak nedosažitelné, jako jsou zákazy spalovacích motorů nebo zvýšené uplatnění obnovitelných zdrojů energie, kvůli nimž je elektrická síť pořád dražší a méně spolehlivá, nakonec to začne mít přímý dopad na obyčejné lidi, a ti se začnou ptát, proč to všechno vlastně děláme. Vždyť Spojené státy produkují jen třináct procent globálních emisí – kdyby od zítřka neprodukovaly žádné, za deset let by to růst ve zbytku světa vyrovnal. Nejlepší, co mohou Spojené státy dělat, je vyvíjet technologie, které nás dostanou, kam potřebujeme, ne dělat masivní změny tady a teď.

Celkem vzato zůstáváte v podstatě optimista — myslíte, že je to vaše povahové založení, anebo vás k tomu přivedlo zkoumání fyzikálních faktů a souvislostí? Také bych se chtěl dostat k obvinění, že nejste žádný klimatický vědec. Především si myslím, že nic takového jako klimatický vědec neexistuje. Není to kategorie, do které by se vědci dali zařadit. Vy sám jste vystudoval fyziku, tak se k tomu na chvíli vraťme. Co z vás na tomto poli dělá důvěryhodného pozorovatele?

Řekl bych, že povahou jsem optimista, ale taky jsem kvantitativně založený člověk. Zabývám se čísly. Kdosi řekl, snad Kelvin nebo Rutherford, že pokud se poznání nedá vyjádřit čísly, je toho nejchatrnějšího druhu. Většina lidí se čísly nezabývá, ale já ano, a tak jsem se ponořil do otázek klimatu a energie. Když se zaměříte na čísla, ne­jsme na tom špatně. Žádná apokalypsa nás nečeká. To se ví, máme problémy, ale vypořádáme se s nimi. Takže to asi v mém případě bude spojení informovanosti s přirozeným optimismem.

Určitý sklon k optimismu žene lidi v tomhle světě vpřed. Vlastně nevím, jestli by se místo o optimismu nemělo mluvit spíš o něčem jako užitečná víra. Máme sice důvody očekávat, že všechno půjde k čertu, ale také důvody předpokládat, že to zvládneme stejně dobře, jako jsme to zvládli v minulosti, nebo i líp. Myslím, že jeden z rysů, který nás vede k tomu, abychom to zvládali, je ochota věřit ve svou schopnost přizpůsobit se a dělat, co je potřeba. Když mladým lidem neustále předkládáme obraz člověka jako destruktivní environmentální a kulturní síly, tuhle přirozenou víru ničíme.

To je druhý rozměr nemravnosti současného stavu věcí. Nejenže se snažíme upřít šesti a půl miliardám lidí spolehlivou a cenově dostupnou energii, ale zvlášť na Západě nerozumně deprimujeme mladou generaci. Nechtějí mít děti, jsou přesvědčeni, že svět v příštích několika letech půjde k čertu. Je to naprostý nesmysl a někdo už by to konečně měl říct nahlas.

A je ještě jedna věc, které se na mladých dopouštíme — to mě především rozčiluje na dnešních univerzitách: když procházejí spasitelskou fází (to je piagetovské vývojové stadium, zhruba mezi šestnácti a dvaceti lety), přesvědčujeme je, že je morální, když si své místo ve společnosti budou hledat cestou politického aktivismu. Vlastně to znamená, že když chcete být morální člověk, stačí rozpoznat, kdo jsou pachatelé apokalyptické katastrofy, a udělat jim ze života peklo. Místo abychom mladým vysvětlili, že je potřeba strávit pár desetiletí tím, že si osvojí poznání, bez něhož v těch věcech žádného pokroku dosáhnout nelze, nepředpokládat existenci nějaké temné kliky, kterou objevili, když jim bylo osmnáct, a hlavně si nepředstavovat, že mávání transparenty je staví na správnou stranu dějin nebo nějak prospívá jejich vlastnímu psychologickému vývoji.

Já se dnes s mladými setkávám především na přednáškách, které mám na Newyorské univerzitě, kde vedu dva různé semináře, jeden zaměřený na klima a druhý na energii. V obou žasnu, kolika lidem se tam otevřou oči. Přesvědčuje mě to, že mladí jsou s to věnovat nějaký čas osvojení základů a až pak se k těmto složitým, ale důležitým předmětům postavit zvídavě a kriticky.

Redakčně připravil a přeložil Tomáš Suchomel. Vyšlo v červnu 2024 v tištěném čísle časopisu Kontexty 3/2024.

Redakce časopisu Kontexty děkuje Stevenu Kooninovi a Jordanu Spencerovi z Luminate Productions, která spravuje autorská práva Jordana Petersona, za laskavé svolení uveřejnit několik částí rozhovoru. Celý (323. pokračování podcastu Jordana Petersona publikované 16. ledna 2023) je k dispozici na https://www.youtube.com/watch?v=reaABJ5HpLk.

Steven Koonin (1951), americký fyzik a profesor na Newyorské univerzitě. V letech 2004–2009 působil jako hlavní vědecký pracovník koncernu BP a v letech 2009–2011 byl náměstkem ministra energetiky ve vládě Baracka Obamy.

Jordan Peterson (1962), kanadský klinický psycholog, emeritní profesor psychologie na Torontské univerzitě, autor a hostitel podcastů.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.