Rekonstrukce bitvy u Jankova, která se odehrála roku 1645 za třicetileté války (2022). FOTO: Svajcr / Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Svajcr / Wikimedia Commons / volné dílo
RECENZE / Jako „trapná divadelní představení“ je mnozí historikové odmítají přijmout coby seriózní předmět, nebo dokonce metodu výzkumu. Jiní je odsuzují se zdůvodněním, že „jen idioti oslavují masakr“. Bílá hora? Vítkov? První původní česká kniha o rekonstrukcích slavných bitev či válek ale naštěstí nabízí odstíněnější pohled.
Mnozí lidé už asi byli coby diváci přítomni „reenactmentu“ čili znovu-zpřítomňovaní významných válečných střetnutí, například právě na Bílé hoře nebo na Vítkově. Co však při podobných akcích prožívají samotní aktéři? Kdo je to v jejich slangu „muflon“ nebo „drn“? Proč při nich dochází k „přemnožení“ elitně vyzbrojených velmožů? Jak se přitom cítí ženy, ať už v roli markytánek, pin-up girls nebo válečnic? Na to vše se snaží odpovědět kniha Vojáci věčné války. Militární reenactment v českých zemích mezi historickou rekonstrukcí a nevyřízenými účty dějin, jejímž editorem je historik Petr Wohlmuth.
Film jako inspirace
Publikace stručně shrnuje prehistorii tohoto fenoménu: prapočátky hledá v inscenování proběhlých námořních bitev už ve starém Římě. Ale hlavně se věnuje současnosti, přičemž vychází z rozhovorů s téměř devadesáti muži a ženami, kteří se těchto aktivit v různých rolích účastní. Časové rozpětí, kam přesně se přitom vrací, je široké: někteří se převtělují do členů římských legií, další se pomyslně stávají účastníky bojů sedmileté války v Severní Americe či druhé světové války.
V knize se analyzuje, jak se k reenactmentu dotyční vůbec dostali: zvláště ti se zálibou ve středověkých válkách přes J. R. Tolkiena, u dalších měly hlavně v devadesátých letech velký vliv filmy jako Excalibur nebo český snímek Údolí včel. Podle zpětného hodnocení některých narátorů byl filmový vliv snad až příliš velký: když se objevil film Statečné srdce, hned „ze křoví na všech akcích vylézali namodro namalovaní polonazí Skoti“.
Někteří svůj pomyslný přechod do jiné epochy líčí jako něco celkem snadného, například že stačí přijmout nové, středověké jméno a toto přejmenování se stane „zviditelněním a vyjádřením hypotetického transferu do historicky vzdálených časových vrstev“. V daném případě šlo o jméno Hirotar, které na nositele působilo svojí zvukomalebností, schopností evokovat svět, kde se mísí představitelný raný středověk s fikčním světem fantasy. Společenstvím bylo akceptováno, takže dotyčný si pod ním mohl budovat svoji reenactorskou „kariéru“. (V jiné kapitole plní tutéž funkci jakési brány do jiných staletí repliky dobových zbraní.)
Souboj na bodáky, nebo rozesmáté rugby?
Jiní zpovídaní mluví výrazně skeptičtěji a připouští, že do středověkého magického myšlení může pro nás někdy být obtížné, až nemožné proniknout: „Ze ság víme, že
spousta věcí fungovala pro tehdejší lidi jako mezi nebem a zemí, a my
se můžeme při interpretaci velice jednoduše zmýlit“.
Prožitky z předstíraného boje, které kniha zprostředkuje, pokrývají rovněž širokou škálu: někteří zdůrazňují propastný rozdíl mezi dávnými válečníky, kteří bojují o život, a vlastní pozicí, když si na ně jen „hrají“. Reenactor v jistém smyslu nemusí mít „pud sebezáchovy“, protože vše se odehrává jen jako: „Namotivovat člověka na to, aby opravdu šel do rizika, že může zemřít, dá poměrně hodně práce a ta motivace musí být silná. A to, s jakým nadšením my se do těch bojů dneska vrháme, absolutně neodráží realitu.“
Místy líčení zpovídaných působí až jako fraška, když se současní reenactoři místo souboje na bodáky začnou fyzicky přetlačovat, takže to někdy připomíná „rozesmáté rugby“. Jindy se stává, že někteří reenactoři byli (fiktivně) zasaženi střelbou a ve skutečném světě by byli dávno vážně zraněni nebo mrtví, nicméně oni dále „vesele“ pokračují v boji, protože přesně nevěděli, odkud se střílí a případně na koho.
Zranění jako prestižní záležitost
Jiní naopak při těchto fingovaných bitvách prožívají stavy takřka existenciální: „Dokázalo to navodit atmosféru, když se člověk dostane do přímý palby… Fakt jsem cejtil, že jsem si šáhnul k tomu, jaký to může bejt.“ A další jsou prý pyšní na svá skutečná zranění, která v „boji“ utrží: jejich počet se stává prestižní záležitostí a odvíjí se od něj postavení dotyčného v rámci komunity.
A někdy může docházet k neplánovaným rychlým přechodům z jedné sféry do druhé. Například když se jistý reenactor neplánovaně opil a následně reálně usnul na hlídce, za což byl ve fiktivním válečném světě odsouzen a popraven. Případně když muži v uniformách SS vyvolali u starších diváků skutečné hajlování.
Důvody, proč se lidé těchto vojenských rekonstrukcí účastní, se opět mohou lišit: někdy je při nich potvrzována mainstreamově přijímaná verze událostí a oslavováni obecně uznávaní hrdinové, jindy jde naopak o pokus historii reinterpretovat a podívat se na ni z hlediska skupin, jejichž osudy byly neprávem zapomenuty nebo jejich činnost nespravedlivě dehonestována. (To se zvláště týká vojáků, kteří se ocitli v boji po boku německé armády za druhé světové války: někteří nedobrovolně, další nikoli z lásky k nacismu, ale kvůli touze bojovat proti bolševismu.)
Únik do jiného časoprostoru
A další druh motivace autoři nazývají „imaginativně herní“, při kterém může více jít o únik do úplně jiného časoprostoru. Pochopitelně zde může docházet k překryvům s tzv. LARPy nebo s životním stylem tzv. euroindiánů, tedy zdejších obyvatel, kteří se ve svém volném čase věnují napodobování života indiánů. Ne vždy se s nimi ale militární reenactoři shodnou: euroindiáni se zaměřují na někdy idealizovanou indiánskou spiritualitu, a nikoli indiánské válčení. Když prý euroindiáni reenactorům z recenzované knihy vyčetli, že se indiánské kultuře nevěnují „srdíčkem“, ti jim stroze opáčili: Vyřezávat lidem srdce a rozbíjet dětem hlavy, jak to indiáni opravdu dělali, to vážně nemůžeme.
Kniha ale připomíná i další možné motivace: někteří vůbec nechodí do fiktivních bitev, ale v dobových uniformách se připojují ke akcím, které připomínají památku skutečných obětí prostřednictvím účasti na pietních akcích. A u dalších může jít o čistě badatelský zájem; v tomto případě tedy reenactment může sloužit jako nástroj, jak si v praxi ověřovat nejpravděpodobnější průběh minulých událostí.
Ostatně část autorů jednotlivých kapitol knihy se přiznává, že za sebou sami mají tuto zkušenost: Lenka Hadarová jako postavy zdravotnické Wehrmachthelferin v několika veřejných performancích z období druhé světové války, Petr Wohlmuth si vyzkoušel roli habsburského vojenského inženýra z druhé poloviny 18. století. (A Přemysla Vacka kniha charakterizuje alespoň jako kulturního reenactora, který se věnuje historicky poučené interpretaci předklasické hudby.)
Zúčastněné pozorování
Kniha je výstupem projektu podpořeného Grantovou agenturou ČR a snad kvůli tomu jsou některé teoretičtější pasáže formulovány pro běžného čtenáře zbytečně komplikovaně. Celkově však může poskytnout plastický vhled do životní praxe lidí, kteří nejen že si „hrají na vojáky“, ale také si někdy sami vyrábějí autentické nástroje a vůbec se snaží proniknout do dobové mentality. Případně se alespoň vážně zamýšlejí nad tím, nakolik je to vůbec možné. V tomto smyslu kniha nastiňuje i obecnější otázky, které by si měl klást každý historik, totiž nakolik je možné se minulosti autenticky „dotknout“ a poznat ji. Navzdory odmítavým hlasům z úvodu recenze autoři naznačují, že i touto formou „zúčastněného pozorování“ se dá historie seriózně zkoumat. Je to metoda nedokonalá a poznání nabízí zprostředkovaně, tak jako v historiografii i všechny ostatní.
Recenzovaná kniha: Petr Wohlmuth (ed.), Vojáci věčné války. Militární reenactment v českých zemích mezi historickou rekonstrukcí a nevyřízenými účty dějin. Karolinum 2025.
