Už dlouhé týdny je tady s námi. Koronavirus. A k němu množství zákazů a příkazů, mnohdy nesmyslných, bez logiky, rušených a měněných ne po dnech, ale po hodinách, pokoutních pokusů o získání větších pravomocí pro premiéra a oslabení Sněmovny. Čteme a posloucháme o smrtelném nebezpečí, před kterým nás vláda s Babišem v čele ochrání jen dalšími zákazy a přísnějšími tresty. Máme se tedy bát? A čeho víc? Nemoci, nebo naší vlastní vlády?

Musím říct, že ani přes veškerou mediální masáž se té nemoci nebojím. Uvědomuju si samozřejmě, že ji klidně můžu dostat nebo na ni dokonce umřít, stejně jako kdokoli včetně mých blízkých. Ale úplně stejně vím – jako ví každý kromě malých dětí a choromyslných –, že se stejně jako oni můžu stát obětí dopravní nehody, nebo že mě sejme mrtvice, infarkt, rakovina…

A tak si z těchto důvodů zapínám pásy v autě, chodím na prevenci a starám se o zdraví. Z důvodu pandemie korony pak dodržuju rozumná opatření k ochraně své i jiných. Ale žádný děs nebo noční můry ve mně ani jedno z vyjmenovaných nebezpečí nebudí.

Strach, ten hnusný pocit, kdy se vám v břiše sevře ledová pěst a druhá přiškrtí dech, jsem ovšem pocítila při nedávném prohlášení Romana Prymuly, ještě nedávno předsedy Ústředního krizového štábu. Návrat k normálnímu životu se vším všudy, tak jak jsme ho znali, může trvat ještě několik let, řekl. Několik let!

Představa celých roků vládních příkazů a zákazů podle libovůle party kolem estébáka, kdy budou pod záminkou stavu ohrožení smět bez omezení zavádět, cokoli se jim zlíbí a co jim vyhovuje, mi přijde naprosto děsivá. Zvlášť když se k ní přičte možnost zákazu veřejných shromáždění, takže by se nadlouho zavřela ústa protestující veřejnosti.

Pokud mě tedy na současné epidemii něco děsí, není to nemoc samotná, ale vrchní epidemiolog (a další loajální podřízení převlečení za ministry) v Babišových službách a jejich úmysly a vize. Bohužel.

Autorka je řadovou členkou TOP 09.