POLEMIKA / Publicista Ondřej Slačálek napsal pro levicový web A2larm text, který se týká dvou osob českého politického života – Jany Michailidu a Karla Schwarzenberga. K vyjádření knížete na adresu diktátora Benita Mussoliniho nelze dodat v podstatě nic, prostě nebylo správné a Schwarzenbergovo „pochopení“ je nepochopitelné. Zbytek Slačálkova textu ale zaslouží oponenturu.
Vezměme to od začátku. Fakt, že se Piráti rozhodli Michailidu po její návštěvě odvolat z vedení strany, Slačálek považuje za „ponížení před pravicovou ideologií“. Je to zajímavé – zrovna Piráti totiž o podobných rozhodnutích hlasují, jsou i v komunikaci na svém fóru otevření, a když se v této souvislosti objeví rozhodnutí či názor, které se nalevo líbí, nikomu to nevadí. Když se členové strany rozhodnou v rozporu s názorem Ondřeje Slačálka, je to ponížení. Trochu to připomíná mentalitu hokejových fanoušků: Když tým vyhraje, vyhráli „naši“, když ale prohraje, prohráli „Češi, Sparta atp.“.
Pak je tu ale řada daleko závažnějších omylů. Říká se tomu plést si dojmy s pojmy – pan Slačálek úplně stejně jako naši proruští spoluobčané (zejména z řad politiků či komentátorů) používá pojmy „pravice“ a „konzervatismus“ tam, kam v žádném případě nepatří. Ano, Kaczyński samozřejmě je konzervativní, ale co konkrétně je na něm pravicového, když vyznává všemocný stát, který zasahuje lidem do života? Jaké pravicové myšlenky má Orbán, milovník dotací a muž, který uplácí voliče veškerými myslitelnými i nemyslitelnými dávkami a který poškodil ekonomiku své země tím, že se pokusil nadiktovat ceny? To je snad nějaká pravice? Ne, není. Pravice, jakou reprezentovala třeba Margaret Thatcherová, totiž v Evropě nevládne téměř nikde a nevládne ani v České republice.
Pokud jde o historii Československa, i tam jsou v textu pana Slačálka jisté potíže. Máme tu například značně selektivní vidění světa, když se dočteme: „Druhá republika, která začala zklamáním z Mnichova, stihla během necelého půlroku, který jí němečtí nacisté dali, vyústit ve faktické zrušení opozice, diskriminaci Židů a zákony ke zřizování pracovních táborů pro tehdejší „nepřizpůsobivé“. Mnozí katoličtí intelektuálové se tehdy zapojili do nechutných štvanic – proti dědictví kultury první republiky i proti Židům.“
To je zajímavé, že se asi zapomnělo, že do štvanic proti Židům se běžně zapojovali komunisté. Židy komunisté nenáviděli samozřejmě zejména kvůli jejich majetku. Když je tedy třeba zmínit katolíky, bylo by dobře nevynechávat vinu dalších zúčastněných (když pak komunisté převzali hned po válce moc nad Československem, byli to zejména oni, kdo přeživším odmítali vracet majetky). S tímto dědictvím se tady také nikdo nevypořádal.
Velmi závažné tvrzení najdeme o něco níže. „Právě tak, jako je nesmyslné samozřejmé rovnítko mezi demokracií a pravicí, je absurdní i údajně samozřejmý protiklad mezi demokracií a komunismem.“ Rozebereme ho odzadu. Ano, demokracie a komunismus jsou v přímém rozporu a je zarážející, že to pan Slačálek neví. Komunismus je zločinná, nezákonná ideologie, jejíž propagace se v Česku bohužel na rozdíl od nacismu naprosto nedostatečně postihuje.
Pak je tu údajné rovnítko mezi demokracií a pravicí. To je nesmyslné tvrzení a nikdo to ani neříká. V demokracii prostě může vládnout pravice nebo levice, ale jen demokratická. Tam, kde demokracie chybí, není obvykle ani pluralita. Tvrdit, že například NSDAP snad byla pravicová strana, je naprostý omyl, národní socialismus není pravice, natož nacismus. Nic z toho není ani pravicové, ani konzervativní. Jde o něco jiného – demokracie samozřejmě potřebuje kapitalismus, což je přirozený stav státem nediktované ekonomiky. Na tomto slově není nic pejorativního, ačkoli se o jeho pošpinění desítky let snaží zejména komunisté, kterým se nehodí. Komunismus je navíc protikladem nejen ke slovu demokracie, ale také ke slovu liberální – a právě liberální by přece levice měla být, a proto by se od komunistů měla konečně jasně odstřihnout.
Podle Ondřeje Slačálka jsou demokratickými představiteli komunismu tzv. eurokomunisté. „Jednou z klíčových referencí pro eurokomunisty byl československý rok 1968, lidé jako Dubček, Kriegel, Mlynář nebo Šabata. Jejich odkaz zůstává stále ve stínu, jednou za rok se mu v pravicových novinách rutinně vysmějí a shrnou, že „to nemohlo vyjít“. Jistě, československý rok 1968 byl poznamenaný nedůsledností (v dobové mocenské konstelaci zcela pochopitelnou) a někteří jeho představitelé zklamali, zejména Dubček. Jenže při té nedůslednosti se v pokusu pražského jara nacházel inspirativní zárodek spojení demokracie a socialismu.“
A toto je strašlivý omyl. Za prvé – najednou tu hrajeme se slovem socialismus a komunismus někam zmizel. Proč, nehodí se? Představitelé státu z roku 1968 ale žádnými demokraty nebyli, a už vůbec ne Dubček, který později horlivě podepisoval pendrekové zákony. To, že v roce 1968 a několik let před ním komunisté v Československu tak zběsile nevraždili a nemučili lidi jako v 50. letech, není žádná ukázka závratné demokratizace. Pražské jaro nevedlo k vyrovnáním se se zločiny let předchozích. Rehabilitováni byli tak možná někteří jiní komunisté, nikoli ale ostatní, nikomu nebyl navrácen majetek, nikdo nebyl odškodněn, nemohl vznikat reálný pluralitní tisk a nebyly svobodné volby s výběrem politických stran. Nešlo o žádnou demokracii, tu Československo ostatně ztratilo v roce 1938 a v prvních poválečných letech se už nevrátila, ačkoli se to někteří snaží předstírat.
A nakonec je tu zjištění, že pan Slačálek si myslí, že na Andreji Babišovi je špatné to, že je „kapitalista“. To je vůbec fascinující, on je tedy pan Babiš asi něco jako Baťa, že? Tohle je ten strašlivý omyl české levice, která ve spojení s Babišem zničila sebe sama (a které Babiš vzal voliče jejími vlastními zbraněmi, tedy bezuzdným rozdáváním). Když někdo nepřátelsky přebírá firmy, není to kapitalismus. Když někdo nedodržuje ani základní pravidla, není to rovněž kapitalismus. A když někdo zastupuje jako ministr či premiér stát a zároveň sleduje své obchodní zájmy, není to kapitalismus. Bylo to jen projevem faktu, že je Česká republika zaostalá postkomunistická země, která se nedokázala vyrovnat s problémem konfliktu zájmů, stejně jako se dosud nedokázala důsledně vyrovnat s tím, co její společnosti provedla zločinná ideologie, kterou se Ondřej Slačálek pokouší obhajovat.
Rusku dnes prý podle Slačálka vládne „národní konzervativec“. Pokud slova jako konzervativní budeme používat ve stejném smyslu jako ruská propaganda, znamená to, že vyhrála. Vladimir Putin není konzervativec v evropském smyslu toho slova, je to vrah a šílenec, který konzervuje tak akorát sovětské stereotypy. A tento vrah a šílenec nyní ohrožuje svět včetně České republiky. Není náhoda, že ti, kteří ho podporují, mají nostalgii po režimu, který v Československu nainstaloval Sovětský svaz. Proto potřebujeme antikomunismus, stejně jako vyznáváme antinacismus. To by měl být základní předpoklad vstupu do slušné společnosti. Každý normální člověk je antikomunista, stejně jako každý normální člověk odsuzuje diktaturu a vraždy. Rovnítko mezi slovy komunismus a diktatura je jasné. Diktatura je nástrojem zavádění komunismu a nikdy nikde nevládl komunismus bez diktatury. Bagatelizace zločinů minulosti je, Slačálkovými slovy, „celkem významnou součástí problému“. A taky důvodem, proč tu tolik let mohl vládnout Andrej Babiš a proč tu stále máme neopomenutelnou pátou kolonu Putinova Ruska.
P. S. Fotografie u tohoto článku pochází z demonstrace před poslaneckou sněmovnou. Pořádala ji KSČM spolu s dalšími fanoušky Putinova Ruska na protest proti česko-americké obranné smlouvě.