Jakmile se lidem předloží různé křivky zobrazující, jak se bude vyvíjet pandemie, mohou být zmateni. Stejně jako když se jednou dozvědí, že mrtvých budou desetitisíce, a příště, že to budou miliony. Nevědí, čemu mají věřit. A v tom je ten problém, ty prognózy tady nejsou kvůli tomu, aby se jim věřilo nebo nevěřilo. Je to informace úplně jiného druhu. Takže než někdo udělá hlupáčka ze sebe nebo z odborníků, měl by vědět, na jaké čáry a jaká čísla se ve skutečnosti dívá.

Ocitujme několik postřehů z článku, který publikovala turecká socioložka Zeynep Tufekci na webu Theatlantic.com. Titulek článku je dost provokativní: „Nevěřte modelům o COVID-19“. Hned ale vysvětluje, co to znamená věřit a nevěřit modelům a v čem je ta zápletka.

„V naší době je někdy problémem, že lidé věří epidemiologům, a pak se zlobí, když jejich modely nejsou jako křišťálové koule. Vezměte si drastickou politiku Spojeného království ohledně COVID-19. Před několika týdny nemělo Spojené království téměř žádná opatření k sociální izolaci a podle některých zpráv vláda plánovala nechat virus proběhnout populací, s výjimkou starších osob, které měly být drženy doma. Záměrem bylo nechat hodně lidí onemocnět a zotavit se z mírné verze nemoci, aby se vytvořila ‚stádní imunita‘.“

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Jenže pak se to najednou změnilo. Epidemiologický model z Imperial College London předpokládal, že bez drastických zásahů zemře na COVID-19 více než půl milionu Britů. Zpráva také předpokládala více než dva miliony úmrtí ve Spojených státech, kde se rovněž bránili radikálním zásahům. Velká čísla podnítila britského premiéra Borise Johnsona, který se nakonec sám nemocí COVID-19 nakazil, aby změnil kurs, zastavil veřejný život a nařídil obyvatelstvu zůstat doma.

Takže to vypadá, že se postupuje ode zdi ke zdi. (Tak se někdy skutečně postupuje, jak víme z naší vlastní zkušenosti. Problém ale není na straně odborníků, nýbrž politiků – pozn. JJ.)

O co tedy podle socioložky jde? Když někdo věří v nějaký epidemiologický model a zařídí se podle něho, může to někdy zpětně vypadat, že ten model byl chybný. Tyto modely totiž nejsou nějaké snímky budoucnosti. Vždy popisují řadu možností, a tyto možnosti jsou velmi citlivé na naše jednání. Několik dní poté, co Spojené království změnilo svůj přístup, Neil Ferguson, vědec, který vedl tým Imperial College, před Parlamentem sdělil, že očekává vrchol počtu úmrtí ve Velké Británii kolem 20.000. Uvedení dramaticky nižšího čísla vyvolalo značný ohlas. Jeden bývalý reportér New York Times to popsal jako „pozoruhodný obrat“ a britský bulvární denník Daily Mail psal o tom, že vědci mají ve svém modelu díru. Konzervativní stránky The Federalist dokonce prohlásily: „Vědec, jehož pandemický model posledního soudu předpovídal Armageddon, právě své apokalyptické předpovědi opustil.“

„Jenže ono nedošlo k žádnému obratu a návratu zpět, ani k revizi modelu. Pokud čtete původní zprávu, tak model nabízí řadu předpovědí – od desítek tisíc až po 500.000 mrtvých. Bude záležet na tom, jak lidé zareagují. Ta různorodost potenciálních výsledků pocházejících z jediného epidemiologického modelu se může zdát extrémní a dokonce kontraintuitivní. Ale to je prostě nedílnou součástí jejich fungování, protože epidemie jsou zvláště citlivé na počáteční vstupy a načasování a protože rostou exponenciálně,“ píše Zeynep Tufekci.

Modelování exponenciálního procesu nutně vede k široké škále výsledků. V případě COVID-19 je to kvůli tomu, že šíření choroby závisí přesně na tom, kdy se vám počet případů přestane zdvojnásobovat. Dokonce i několik dní může hrát obrovskou roli.

Zeynep Tufekci popisuje jeden z nejdrastičtějších případů, přinejmenším ze světa, kde můžeme trochu věřit nějakým datům: „V Itálii přijaly dva podobné regiony, Lombardie a Veneto, různé přístupy k šíření epidemie ve svých komunitách. Oba zavedly sociální distancování, ale pouze Veneto provedlo brzy masivní sledování kontaktů nemocných (trasování) a testování. Navzdory tomu, že Veneto a Lombardie měly podobná východiska, byla Lombardie nemocí tragicky postižena. V době publikování článku v The Atlantic 2. dubna tam bylo zhruba 7000 mrtvých, zatímco Veneto dokázalo epidemii zadržet na několika stovkách úmrtí.

Podobně vypadá srovnání Jižní Koreje a Spojených států. Jižní Korea provedla masivní trasování a testování a Spojené státy nikoli. Aktuálně (5. května) má Jižní Korea „pouze“ 254 úmrtí a zdá se, že šíření nemoci se zastavilo. USA se blíží k počtu 70.000 obětí, jak se šíření viru zrychluje.

Příliš mnoho neznámých

Tvůrci modelů musí pracovat s daty, která mají k dispozici, ale nový virus, jako je ten, který způsobuje nemoc COVID-19, má mnoho neznámých.

Například model Imperial College používal čísla z čínského Wu-chanu a některá dřívější data z Itálie. Byla to rozumná volba, protože to byla největší epicentra pandemie. Jenže mnoho otázek stejně zůstává. Například kolik lidí se nakazí v nějaké exponované skupině, třeba v domácnosti? Mají lidé, kteří se uzdraví, imunitu?

„Omezená data, která máme, jsou nedokonalá, navíc možná cenzurovaná a třeba nepoužitelná. Nejsme si ani jistí, zda můžeme věřit čínským číslům. Italské zdravotnické statistiky jsou pravděpodobně důvěryhodnější, ale kultura porušování pravidel…, která v Itálii tvoří jak jistý půvab této země, tak je i příčinou její nefunkčnosti, komplikuje naše poznání, nakolik jsou tamní výsledky použitelné pro naše projekce,“ píše autorka.

Ohledně nového koronaviru je tu mnoho věcí, které nevíme, protože jsme na něm naše modely nemohli nikdy vyzkoušet a ani to nebylo možné. To je rozdíl oproti třeba prognózám volebního chování, kde se také odborníci mýlí, ale nebývá to v tomto rozsahu.

Nejdůležitější funkcí epidemiologických modelů je simulace, způsob, jak vidět předem průběh věcí, a to ovlivňuje volby a rozhodnutí, která dnes děláme.

Pokud jde o naše rozhodování, co máme dělat, vyslovuje se autorka se značnou naléhavostí a nejspíš musíme vidět, že to píše jakoby z perspektivy zaměřující se na šíření nemoci samé. Další debaty, jako jsou třeba ty o ekonomických a společenských dopadech různých restrikcí, by byly samostatné téma. Podle ní je to s těmi čárami v grafech jako se stromem, který se různě rozvětvuje: „U modelů COVID-19 máme jeden jednoduchý a naléhavý cíl: ignorovat všechny optimistické větve i ten ‚silný kmen‘ uprostřed představující nejpravděpodobnější výsledky. Místo toho se musíme soustředit na větve představující nejhorší výsledky a vší silou je prořezávat. Sociální izolace snižuje přenos nemoci a zpomaluje její šíření. Tak se zbavíme nejhorších variant pro budoucnost. Sledování kontaktů zachytí lidi dříve, než infikují ostatní, a tak se redukují další větve, které představují nekontrolovanou katastrofu.“

Epidemiologické modely mají „ocasy“ – extrémní konce spektra pravděpodobnosti. Říká se jim „ocasy“, protože vizuálně jsou to části grafu, které se zužují do dálky. „Představte si tyto ocasy jako větve ve stromu rozhodování. Ve většině scénářů skončíme někde uprostřed stromu – velká ‚boule‘ vysoce pravděpodobných výsledků – ale existuje několik větví zcela vpravo a zcela vlevo, které představují docela optimistické a docela pesimistické, ale méně pravděpodobné výsledky,“ vysvětluje socioložka.

Na začátku pandemie máme nevýhodu vyšší nejistoty, ale výhodou je, že jsme na začátku. Náklady na naše jednání jsou nižší, protože nemoc je méně rozšířená.

Takže když to shrneme, odborníci podle dat, která mají (a mít v danou chvíli mohou), navrhují různé varianty vývoje. Není to věštba, jak to bude, ale jak to může být podle toho, co lidé udělají, nebo neudělají. Vychází se z neúplných informací, a když jde o zcela novou nemoc, je jich málo. Teď jde o to, jaký je nejhorší možný scénář. Ten možná nenastane, nemůžeme to vědět, protože nemáme ještě dost informací o chování nemoci. Někteří odborníci prostě soudí, že pokud je jednou z variant pohroma, je potřeba se zařídit při kalkulování rizika podle toho, a ne podle variant optimistických.

K tomu dodejme, že u nás také sledujeme ohledně krizových opatření cosi, co připomíná známý „Brownův pohyb“, zmatené pohybování částic pozorovaných mikroskopem. V tomto případě ale nejsou příčinou vládní rozhodnutí přijatá na základě nějakých vědeckých prognóz, ale všelijaké chaotické vydávání a rušení nařízení podle toho, co si zrovna otcové lidu přečetli na Twitteru a Facebooku o náladách občanů. Lidé se mohou při svém uvažování a jednání mýlit. Měli by se ale mýlit na nějaké úrovni. U nás to vypadá na omyly, které jsou na úrovni dost nízké.

(Odkaz: Theatlantic.com)