KOMENTÁŘ / Reportérka CNN Clarissa Wardová se před pár dny v Sýrii stala obětí podvodu. Muž, jehož objevila v čerstvě osvobozené věznici, kde vystupoval jako zmatený vězeň, se ukázal být důstojníkem jedné z Asadových zpravodajských služeb.
Člověk, s nímž Wardová natočila reportáž, je znám pod přezdívkou Abú Hamza a jedná se o poručíka smutně proslulé Letecké zpravodajské služby. CNN kauzu vyšetřuje a jistě se k ní ještě vyjádří.
Otázka zní: Co vlastně mohla nebo měla Wardová udělat jinak? Z jaké pozice by rozhodla, že není možno důvěřovat člověku, pokud tvrdí, že prošel utrpením Asadovy mučírny?
Měl zasáhnout editor. Wardová je odvážná reportérka, nasazuje krk v nebezpečných situacích, postupovala v dobré víře, dodala materiál, o němž byla přesvědčena, že je v pořádku. Nicméně jeho odvysílání v době války, kdy je informační prostor nezbytně zavalen falešnými zprávami, mělo projít kritickým přezkoumáním, které má mít přednost před okamžitě vydaným „sólokaprem“.
Salama Muhammad Salama alias Abú Hamza, který vystavil reputaci reportérky i její mateřské stanice těžké zkoušce, vykázal zvrácený smysl pro humor, jaký sahá daleko za meze představivosti západního novináře.
Západní novináři jsou v průměru politicky nesmírně naivní. Připomeňme stále se opakující víru, že demonstrace v ulicích mohou svrhnout utlačitelské režimy, zatímco počínaje Íránem přes Putinistán a Bělorusko až (bohužel, velmi pravděpodobně) po Gruzii stále dokola sledujeme, že proti odhodlaným diktaturám pokojné protesty nefungují.
Ale zároveň mají novináři i skrupule. Nedovedou si ani představit, že lze lhát o Asadově vyhlazovacím koncentráku Sednája, že se to, co se v něm dělo, kdosi pokusí obrátit ve zvrácený vtip.
Údajné utrpení a pravda automaticky splývají vjedno. Takže jakmile někdo veřejně prohlásí, že je utlačován a trpí, má se za neetické řešit, zda „svědectví“ odpovídá skutečnosti.
I kdybychom třeba poslouchali srdceryvnou story o těžkých životních zkouškách Spojenci bombardovaného nacisty.
Milion sem, milion tam
Na začátku intervence NATO v Kosovu na jaře roku 1999 stála dokonce ještě kolosálnější lež, než jakou vyprodukoval Abú Hamza. Světová média tehdy vysílala zprávu, že podle kosovských úřadů – a jejich jmenovitých seznamů – údajně zmizel „milion“ příslušníků albánské menšiny. Přitom se implikovalo, že se tito lidé stali obětí srbské vražedné mašinérie.
Ověřené údaje říkají, že během srbských etnických čistek, u nichž polovojenským jednotkám asistovala, ale většinou se na nich nepodílela armáda zbytkové Jugoslávie, zemřelo takřka deset tisíc lidí. To nepochybně představuje válečný zločin a ať už dnes Srbové o Kosovu tvrdí cokoli, tohle si za rámeček nedají.
Milion zmizelých nicméně byla lež kosovskoalbánské válečné propagandy s cílem vyvolat západní vojenskou intervenci. Skutečných obětí existuje o dva řády méně. Ale protože Miloševičův režim v Srbsku měl právem špatnou pověst, západní média na lež beze všeho skočila.
Pro mě osobně měla kauza ještě hmatatelnou dohru. V létě roku 1999 jsem hovořil se dvěma kamarády, kteří se právě vrátili z Makedonie, kde byli pomáhat obětem kosovské války. (Srbové tehdy vyhnali z domovů statisíce lidí.) Stěžovali si na neefektivitu a reálnou neochotu pomáhat ze strany agentury OSN pro uprchlíky, UNHCR. Vyslechl jsem je a připomněl, že je navíc smutné, když intervence NATO do konfliktu začala na základě propagandistické lži teroristů z UCK. Následovala fyzická reakce jednoho z debatujících a ocitl jsem se na podlaze.
Po nějaké době jsme si spor přece jen vysvětlili. Emoce vyvolané mediálním pokrytím války odezněly a nastal čas pro fakta.
Srbové se v Kosovu bezesporu zachovali odporně – ale dokonce ani v době, kdy západní média byla plná zprávy o „milionu“ obětí, se neoháněla svévolně přidělenou nálepkou „srbské genocidy“.
Natolik „velkorysé“ zacházení s neověřenými údaji jedné ze stran probíhající války muselo počkat na rok 2024, kdy se takto běžně reportuje z regionálního konfliktu na Blízkém východě.
Kdo je připraven, není překvapen
Ještě jeden příběh. Lidskoprávní organizace, pro niž jsem kdysi pracoval, před lety vydala podrobnou zprávu o mučení v Rusku. Krátce po její medializaci jsem procházel Brnem, když se ke mně na ulici přihrnul syrský alávita, který tu studoval a s nímž jsem se kdesi letmo seznámil.
Usmíval se jako měsíček na hnoji a okázale děkoval za onu zprávu, protože „jsme se z ní (u něj doma v Sýrii) hodně naučili, některé věci jsme neznali“.
Rádi si představujeme, že zveřejnění bestialit je rovnou jejich odsouzením. Pokud ovšem vyrostete v režimu, který pomáhali budovat esesáci a v každém okamžiku své existence adoroval nacisty, mučení není námitka. Ba co víc, možnost mučit kritiky představuje ultimátní důkaz moci, kterou režim drží. Moci, která je brána jako sama sebe ospravdlňující.
Dotyčný vtipálek stále žije v ČR. Můžete tedy, aniž cokoliv tušíte, uprostřed civilizovaného Česka potkat představitele ultimátního politického zla. Bez kulis, které tak zmátly Clarissu Wardovou. Tím hůř.
Pokud se však s tímto faktem vyrovnáte, šoky se už konat nebudou.
Brzy se asadisté začnou stylizovat do role obětí nových syrských úřadů. Z jejich bašt přicházejí jednotlivé zprávy o lynčování lidí, jako je Abú Hamza, a beze sporu budou nafouknuty. Tak, že se záhy zapomene na vztah mezi příčinou a následkem, na srovnání statisíců obětí Asadovy diktatury s případy skutečně nebo údajně probíhajícího násilí. Jako se na totéž dávno zapomnělo v Gaze. Abú Hamzové připravují půdu, aby se už více nemluvilo o tom, co asadisté udělali, ale jedině o tom, co se jim mělo stát.
Západ je mentálně odzbrojen. Neumí se srovnat s představou, že ti, kdo jsou kdesi utlačováni, mohou být zároveň nanejvýš cyničtí, bestiálně krutí, zákeřní a prolhaní, dokonce i ve větší míře než ti, kdo je zrovna utlačují. A že nás mají přečtené jako včerejší noviny.
Ne, to není totéž co tvrdit, že prokazatelné utrpení není skutečné nebo že si je oběti „zaslouží“. Jediné co se tvrdí je, že bývá nesmírnou chybou skutečným či údajným obětem konfliktu, které jsou jeho aktivními účastníky a mají v něm politickou agendu, automaticky důvěřovat.
„Krvavá znamení napsali na cestu, jíž šli, a jejich bláznovství je učilo, že krví se dokazuje pravda,“ napsal kdysi Friedrich Nietzsche.
Ve čtvrtině 21. století už bychom snad měli být schopni od sebe oddělit mediální obrazy skutečného či fiktivního utrpení a fakta, která jsme o stavu světa prokazatelně zjistili.