K tomu, že Karel Gott oslavil 80. narozeniny, už se vyjádřil každý, kdo mohl. Ta absurdní adorace včetně fronty na bankovku s jeho podobiznou ale ukázala na jeden aspekt české povahy, který můžeme pozorovat dlouhodobě: je to láska ke všemu starému, nejlépe upatlanému normalizací, co připomíná odkvetlé mládí a dobu, která byla pro moho lidí jednodušší, pochopitelnější a tak nějak bližší. Bohužel.

Obchodní řetězec Lidl pořádá jednou za čas oblíbenou akci nazvanou Retrotýden. Díky limitované edici výrobků si můžete koupit mléko v pytlíku a spoustu dalších věcí, které se prodávaly před rokem 1989. Proč by takový nesmysl někdo chtěl? Pořádáme snad také vzpomínkovou akci na přídělový systém 2. světové války? Ne, protože nacismus je v Česku sprosté slovo, ale komunismus, ten se nám tak trochu líbil.

Nejde ale jen o trapné retro akce. Programy českých televizí s tou veřejnoprávní v čele doslova přetékají normalizačními filmy a seriály. Kolikrát už jste viděli Nemocnici na kraji města, všechny ty hloupé propagandistické komedie, a kolikrát dokonce byla vysílána Žena za pultem?

Desetitisíce lidí sledují tyhle ostudné počiny v době, kdy je možné vidět téměř jakýkoli světový seriál během několika kliknutí myší. Protože je prostě lepší setrvávat v tom hloupém, ale zaběhnutém socialismu, než abychom se konečně posunuli trochu dál do světa. Jako by ty hory, které obklopují české hranice, skutečně nepropouštěly nic dovnitř.

A tak se vracíme ke Karlu Gottovi. Už snad ani nejde o Antichartu či přizpůsobení se každé době. To skutečně smutné na tom je, že 30 (!) let po sametové revoluci obdivujeme ikonu komunistického vysílání, prospěcháře a mistra převzatých písní.

Česká láska k normalizaci je jedním z důvodů, proč ani od politiků nechceme, aby nebyli spojeni s bývalým režimem. Tolik našich spoluobčanů k němu má blízko, vzpomíná na něj, sleduje jeho pozůstatky v televizi a poslouchá je v rádiu, že není třeba se divit, že jsme se stále ještě nikam neposunuli.