Marek Hilšer, lékař, vysokoškolský učitel a potenciální kandidát na prezidenta, odpovídal na otázky Svobodného fóra. Politika je podle něho služba. Člověk, který do ní vstupuje, by měl být ve svém rozhodnutí pevný a pokud jeho plán nevyjde, smířit se s porážkou. Kandidát by se neměl vymezovat, ale měl by nabídnout konstruktivní program. Voličům nabízí svou nezávislost a transparentnost.

Proč jste se rozhodl kandidovat na prezidenta?

Na to se mě lidé často ptají. Považují to za netradiční vstup do politiky, který se obvykle koná zespoda – od komunální politiky přes poslaneckou atd. Já jsem dlouho uvažoval o tom, zda mám vstoupit do nějaké politické strany. Radil jsem se o tom s různými lidmi, ale zjistil jsem, že by mi tato cesta nevyhovovala. Stranická politika sleduje své cíle. Člověk s konkrétním programem, jako je třeba transparentnost, bývá často stranickou politikou semlet tak, že se své vize vzdá nebo z politiky raději odejde.

Kandidovat na prezidenta jsem se rozhodl, protože věřím, že mi to dá daleko větší svobodu prosazovat myšlenky, za kterými si stojím, a pro které mohu získat podporu. Chci sloužit veřejnosti nikoliv stranické mašinérii a zájmům lidí v pozadí. Politické strany vnímám jako důležitou součást systému, nicméně jsem přesvědčen, že v naší situaci je důležité, aby prezident skutečně stál nad politickými stranami, nikoho neprotěžoval a férově vytyčoval politické hřiště.

Co si myslíte o přímé volbě?

Intenzivně jsem prožíval poslední volbu prezidenta parlamentem a byl jsem zděšen korupcí a vydíráním doslova v přímém přenosu, které tuto volbu provázely. Poslanci v parlamentu kolabovali nebo dostávali dopisy s nábojnicemi. Politici si zřejmě řekli, že bude lepší, když si lidé budou moci vybrat sami. Já jsem zastáncem přímé volby.

Nevedla podle vás přímá volba k rozdělení společnosti?  

Nemyslím si, že větší rozdělení společnosti vzniklo vlivem přímé volby. Rozdělení společnosti je dáno tím, jak politici pojmou svou roli. Buď chtějí účelově rozdělovat, protože to může být pro ně výhodné nebo se snaží lidi stmelovat. To je samozřejmě mnohem těžší, protože lidé jsou hodně zklamaní a toho lze snadněji zneužívat než s tím něco dělat. Pokud přijde někdo takový, kdo dokáže lidi přesvědčit o tom, že lze jít i jinou cestou, pak k dalšímu rozdělování dojít nemusí. Tento úkol vnímám velmi intenzivně. Vím, že nikdo nemůže být milován všemi. Nemyslím si ale, že by lidé svého prezidenta milovali či nesnášeli více proto, že si ho sami zvolili.

A co říkáte Kroměřížské výzvě? Spolupracujete s ní, nebo takovou spolupráci do budoucna zvažujete?

Každá občanská inciativa, která si klade za cíl kultivaci demokracie vyvoláváním společenské diskuse, je chvályhodná. Iniciátoři Kroměřížské výzvy zvolili jednu z mnoha strategií jak se postavit k prezidentské volbě. Jestli je špatná nebo dobrá, ukáže čas. Přeji si, aby se signatářům výzvy podařilo vybrat  dobrého prezidentského kandidáta. Jako občan budu rád,  nebudeme-li muset v příštím prezidentském klání vybírat mezi větším a menším zlem, ale mezi dobrou a ještě lepší volbou. Co se týká spolupráce. Zatím mi nikdo spolupráci ani její podmínky nenabídl, tak se k ní nemohu vyjadřovat. Musím však říci, že si každého projevu důvěry vážím a jako kandidát, který chce spojovat, se od podpory aktivních občanů nebudu distancovat.

Nemáte pocit, že vaše aktivistická minulost vás může u mnoha voličů poškodit?

Ujišťuji vás, že nemám. Já jsem nedělal v minulosti nic, zač bych se měl stydět! Aktivisté se zajímají o to, co se ve společnosti děje, nejsou lhostejní a to je pozitivní. Nastavují zrcadlo politikům a nenechají je, aby si bez kontroly dělali, co chtěli. Jako student jsem organizoval demonstrace proti skryté privatizaci fakultních nemocnic a podařilo se nám jí zastavit. Potom jsou tady ty známé protesty ohledně protiruských sankcí. Takovéto protesty dokládají, že člověku o něco jde, že se nebojí jít s kůží na trh, i když to může být rizikové. Dobří politici byli často aktivisté, třeba Mahathma Gandhí, Joshka Fisher nebo Nelson Mandela (samozřejmě se nechci srovnávat s takovýmito osobnostmi), ale myslím si, že je lepší být občanským aktivistou než lobbistou v zákulisí politických stran. Občanský aktivismus považuji za důležité podhoubí demokracie.

Jste si jist, že se vaše role občanského aktivisty změnila v roli váženého představitele establishmentu, jakým je prezident?

To je důležitá, skoro až psychoanalytická otázka. Já jsem se v určitém momentu rozhodl nebýt nadále aktivistou, protože pokud chce člověk něco reálně a systémově změnit, ne jen jednotliviny, musí přejít do další fáze a přijmout politickou zodpovědnost. Ano, já jsem se pevně rozhodl, že se z aktivisty stanu politikem a převezmu politickou odpovědnost. Aktivistická minulost pro mě končí.

Prezident nemá pravomoci reálně něco měnit. Nemáte pocit, že tak jak jste se obával, že by vám stranická politika přistřihla křídla z důvodu „vyšších zájmů“ strany, tak by vám prezidentská role neumožňovala angažovat se tak, jak byste chtěl?

Jistě, prezident nemůže ovlivňovat politiku z hlediska exekutivy, ale já osobně cítím, že prezident může otevírat důležitá společenská témata. Roli prezidenta vnímám jako vynikající možnost nastavovat a moderovat společenský diskurs. Současný prezident je velmi sledován a je vidět, že ovlivňuje, co se ve společnosti děje. Má možnost vyvolávat v lidech strach tím, jak dennodenně hovoří tak, jak hovoří. Já bych toto dělal opačně. Já bych v lidech chtěl vzbuzovat naději a pocit odvahy, že můžeme věci měnit, když se pro to rozhodneme. To nás na rozdíl od strachu dělá svobodnými. To je jednou z rolí prezidenta, kterou bych plnil velmi rád. Nechci ale být Antizemanem. I když je o mně známo, že s některými postoji prezidenta Zemana nesouhlasím, negace pro mě není program. Navíc ani není jisté, jestli pan Zeman bude kandidovat.  Chci svou kampaň založit na aktivním pozitivním programu.

Jaký je podle vás největší problém současné české politiky?

Já si myslím, že je to malá snaha o transparentnost v politice. To, jak obtížně se schvalují protikorupční zákony je toho důkazem. Také nám chybí nové a slušné tváře v politice a ty se přes stranické aparáty mohou jen těžko prosadit. Proč už třeba Michal Hašek nebyl dávno vyměněn.

Dále, celá řada politiků se snaží v lidech vyvolávat strach, protože cítí, že je tím mohou ovládat. Následně se staví do role zachránců a vyvolávají dojem, že společnost zachrání. Je to finta, kterou odpoutávají pozornost od podstatnějších problémů, které nechtějí řešit nebo jsou v nich přímo namočeni. Jsou to falešní mesiáši.  Cílené vyvolávání strach ohrožuje demokracii. Pokud někdo cíleným způsobem ve společnosti vyvolává strach, ohrožuje to demokracii. Existují dva typy lídrů. Jeden se snaží v lidech vyvolat strach, aby je mohl ovládat. Druhý v nich vyvolává odvahu a odhodlání proto, aby podpořil jejich svobodu.

Jak vnímáte propojování politické, ekonomické a mediální sféry v české společnosti?

To je skutečně velký problém. Demokracie je založena na dělbě moci zákonodárné, výkonné a soudní. Já bych k tomu ještě přidal média. V momentě, kdy se tyto moci začnou spojovat, tak to přestává být demokracie. Když se moc začne koncentrovat do rukou úzké skupiny lidí, nebo nedej bože jednoho člověka, tak se demokracie přeměňuje v oligarchii, nebo nějakou diktaturu. Jeden člověk nesmí být zároveň příjemcem dotací, ovlivňovat podobu zákonů, exekutivních rozhodnutí a ještě k tomu ovlivňovat kontrolní mechanismy, které představují média.  Vnímám to jako veliký problém. Já jsem to původně nezmínil, když jste se ptala na problémy české společnosti, ale ano, tento problém je skutečně vážný, neboť může proměnit demokratický systém v nějakou formu diktatury.

Co si myslíte o osobě a politickém angažmá Andreje Babiše?

Z politických vystoupení pana Babiše cítím, že dialog a umění naslouchat druhým nejsou jeho silnou stránkou.  Umí jít bezohledně za svým cílem a ve své kariéře ukázal, že jde i tak zvaně přes mrtvoly.  Je to vlastnost, která asi pomáhá v businessu, a mnohdy lidem imponuje, ale z dlouhodobého hlediska  je pro společnost destruktivní.  Bezohlednost vylučuje důvěru, dialog a spolupráci, nebere ohledy na slabší. Doufám, že bezohlednost nebude imponovat většině národa, jinak se nám vymstí.

Jak si vysvětlujete skutečnost, že to značnému procentu české populace nevadí?

To nedokážu říci, jestli to opravdu lidem nevadí. Uvidíme po volbách. Lidé volili tak, jak volili, protože chtěli něco nového vyzkoušet. Vlastně neměli moc na výběr. Teď pozorují, co se odehrává a budou se rozhodovat znovu. Uvidíme, co bude po příštích volbách.

Vidíte odpověď na moji otázku v minulosti? Lidé zvyklí na totalitní režim jsou možná ochotnější nechat si ukrajovat ze své svobody a následovat jednoduchý populismus, který slibuje lék na všechny neduhy současné společnosti?

Jistě, tradice demokracie u nás není tak dlouhá jako v jiných západních zemích. Některé věci se musíme učit a ještě dlouho se je učit budeme. I když uběhlo čtvrt století po pádu železné opony, tak stále hledáme a objevujeme, co je pro demokracii dobré. V tomto směru vkládám naděje do mladší generace, která už zažila svobodný svět, nemusí říkat něco jiného, než si myslí, a snad si to všechno nenechá vzít. Já osobně doufám, že nerezignujeme a budeme pokračovat demokratickým směrem. Nechtěl bych zase někam emigrovat, mám svou zemi rád, a proto jsem se také rozhodl jít do politiky.

Považujete zákon o střetu zájmů za dobré řešení současné situace?

Ano. Já ve svých východiscích tvrdím, že politika je službou a kdo chce sloužit, nemůže mít obavy z transparentnosti. K tomu patří i zákon o střetu zájmů a myslím si, že každý takový zákon může přispět k tomu, aby se nemíchaly sféry moci, které mají zůstat odděleny. Já tento zákon podporuji, ale je třeba přijímat ještě řadu dalších zákonů. Zlepšovat zákony o financování politických stran nebo o majetkovém přiznání politiků. Transparentnost je klíčová pro veřejnost, je prostředkem jak kontrolovat naše politické reprezentanty.

Jakým způsobem byste chtěl rozvíjet zahraniční politiku České republiky?

Prezident je nejvyšší úředník, který má reprezentovat zahraniční politiku vlády. Ta je podle ústavy zodpovědná za její definování. Prezidentovy musí být ústava svatá. Nesmí nastávat situace, jak je tomu i nyní, že prezident prosazuje jinou zahraniční politiku, než vláda. Naše zahraniční politika se tak stává pro partnery nečitelná, protože mluví dvojím hlasem. Zvenčí to připomíná Kocourkov a možná i Hulvátov, prostě působíme trapně.

Nicméně je zcela nutné pracovat na tom, aby byla Evropa jednotná. Musí být schopná konkurovat mocenským zájmům Ruska, Číny a USA. Pokud se Evropa rozpadne na slabé národní státy, které si navíc mezi sebou začnou dělat naschvály, pak si jednotliví hráči opět Evropu rozparcelují. V takovém případě se nám bude dařit špatně. Přestože můžeme mít zcela oprávněné výhrady k Evropské unii, jsem jednoznačně pro to, abychom zůstali její součástí. Představa o tom, že můžeme být jazýčkem na vahách mezi Západem a Východem, je výsostně naivní.

Ale co kdyby vláda prosazovala odlišnou politiku od vašich představ?

Pro mě je důležité jednat ve shodě se svým svědomím a tím, co jsem slíbil voličům. V případě, že by vláda nasměrovala naši zahraniční politiku směrem, který by zcela evidentně ohrožoval demokratické hodnoty zakotvené v naší ústavě, pak bych musel buď jako úředník rezignovat nebo jako politik vystoupit na obranu ústavy.  Vyřešení tohoto sporu by záleželo na konkrétní situaci, kterou nyní nelze vůbec předvídat. Určitě bych ale národ neopustil.

Podle think-thanku Evropské hodnoty pouze asi jedna třetina Čechů věří, že členství v Evropské unii je pro nás jednoznačně dobrým řešením. Chtěl byste se podílet na tom, aby se toto povědomí zlepšovalo?

Jednoznačně. Myslím si, že za tento výsledek mohou povrchní novinové titulky, ale také politický diskurs. Neříkám, že EU je ideální, ale často se zveličují nesmyslné kauzy, typicky třeba EU zakázala žárovky nebo pomazánkové máslo. Národní politici často shazují vinu na EU, za věci, za které mohou oni sami. Máme tendenci vnímat malichernosti a nevnímáme, jaká pozitiva nám členství v EU poskytuje. Více než 70 % našeho exportu jde do EU. Nemocnice, kanalizace, silnice jsou opravovány z dotací EU atd.  V negativním vnímání EU velkou roli sehráli naši dva poslední prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Myslím si, že v tom byl od počátku záměr. Václav Klaus má vazby na Rusko a já věřím, že měl od počátku za úkol nás vyrvat z EU a podílet se na jejím rozkladu. To je to, o čem jsme mluvili, prezident má velký potenciál nastavovat diskutovaná témata ve společnosti.

Jak byste chtěl svou kampaň financovat?

Existuje v zásadě několik způsobů, jakým vstoupit do volebního klání. Za prvé, stanete se kandidátem politické strany. Strana vám zaplatí kampaň a jste bez starostí. V tom okamžiku ale ztrácíte nezávislost a jste vazalem strany.  Za druhé, můžete být sponzorován velkou finanční skupinou. Pak jste prezidentem této skupiny.  Nebo můžete být bohatý člověk a kampaň si sponzorovat sám. Já nejsem bohatý a nikdy jsem nebyl na finančníky napojen a svou nezávislost si chci udržet. Takže nezbývá než spoléhat na jiný způsob, na příspěvky od veřejnosti, případně sponzorské dary od menších firem, u nichž si dopředu ověřím jejich etické fungování. Dary jsem se rozhodl přijímat pouze do určité výše. Mám transparentní účet, všichni tedy vidí, kdo mi poskytl příspěvek a v jaké výši. To mi dává svobodu být autentickým občanským kandidátem, který nebude lobbistou nikoho, ale pouze služebníkem veřejnosti.  Tento způsob je samozřejmě nejtěžší, nejsme na něj u nás zvyklí, ale je to ideál, za kterým má cenu jít.  Každý občan může pomoci svému kandidátovi malou částkou, ale bude-li nás hodně, můžeme být silnější než kdejaký oligarcha.

Jste si vědom toho, že budete-li poskytovat informace o firmách, které vás sponzorují, můžete je tím i poškodit? Například tím, že informace o těchto firmách zneužijí vaši konkurenti?

Jsem si toho vědom. Dokonce jsem se už s těmito obavami setkal. Ale jak to jinak udělat, když chci propagovat transparentnost politiky? Musím ji sám dodržovat a doufat, že se najdou odvážní lidé, kteří mě podpoří i za tuto cenu. Možná mě podpoří právě pro tuto myšlenku. Je to těžší cesta, než lhát a dělat věci potají, ale je to správná cesta.