Antický Pyrrhos nebyl předseda. Tou dobou se takové tituly ještě nenosily. Pyrrhos byl král, který roku 279 př. n. l. porazil v bitvě Římany. Zaplatil však za svoje vítězství vysokou cenu v podobě mnoha padlých, které nemohl jen tak nahradit – kdežto poražení Římané doplnili svoje řady poměrně snadno. Komentoval svoji situaci slovy: „Ještě jedno takové vítězství, a jsem ztracen!“

Stejný druh vítězství nyní slaví Jeremy Corbyn, staronový předseda britské Labour Party, který byl v sobotu opět zvolen do čela partaje. On sám zvítězil, ale labouristy může jeho vítězství v konečném důsledku stát úplně všechno.

Než se ponoříme do detailů dnešní krize labouristické strany, podíváme se na obecné vlastnosti britského politického systému. Pomohou nám porozumět hloubce problému, který si na sebe labouristé připravili.

Ve Velké Británii se do Dolní sněmovny volí jednokolovým většinovým volebním systémem, nebo-li First Past The Post. Celá země je rozdělena na jednotlivé volební okrsky („constituencies“), kterých je celkem 650. Jeden okrsek má zhruba 60-80 tisíc voličů. Každá strana v něm nominuje jednoho kandidáta a ten, který získá největší počet hlasů, se stává poslancem („Member of Parliament“ – ve zkratce MP). Takový systém má svoje specifické efekty, které v ČR moc neznáme:

• vlády zvolené tímto způsobem jsou obvykle většinové a jednobarevné. Koaliční vláda („hung parliament“), na kterou jsme my Češi zvyklí jako na samozřejmost, je ve Velké Británii historickou vzácností. Zažili jsme ji v letech 2010-2015, kdy vládli společně konzervativci a liberální demokrati, předtím ale dlouho ne. Předešlá příležitost (1974) vyústila během pár měsíců v předčasné volby. Za obou světových válek byla uzavřena velká vládní koalice, ale to nebylo dáno výsledkem voleb, jako spíš nutností sjednotit obyvatelstvo v těžké chvíli;
• systém přirozeně směřuje ke dvěma velkým stranám, které jsou doplňovány sbírkou místních partají, vesměs regionálně orientovaných až nacionalistických (Skotská národní strana, Plaid Cymru, několik severoirských straniček);
• existují tzv. safe seats, tj. okrsky, kde jedna strana dominuje natolik, že tam vyhrává volby třeba 50 let za sebou. Taková místa jsou pochopitelně mezi politiky vysoce ceněna. Platí nepsaná tradice, že zvítězil-li poslanec v minulých volbách, může automaticky za svoji stranu nastoupit do těch dalších, chce-li. Důsledkem toho je, že existují MPs, kteří už v Dolní sněmovně sedí celá desetiletí;
• dvě velké strany musejí nutně mít dost široký rozsah, aby oslovily co nejvíce voličů. Nemohou tedy být úzce ideologicky vyhraněné a existují v nich různá názorová křídla. Kterážto křídla, mají-li aspoň trochu rozum, si svoje interní zápolení o moc a vliv odbývají v zákulisí a neventilují je na veřejnosti.

Následující obrázek zachycuje výsledky voleb v letech 2010 a 2015 a ilustruje současné rozložení voličských preferencí v Británii:

Výsledky voleb ve Velké Británii 2010 a 2015

Je vidět, že v Anglii mimo velká města (Londýn, Birmingham, Liverpool) silně dominují konzervativci, že skotští nacionalisté (žlutí) postupně vytlačují ze Skotska dříve úspěšné labouristy (červení) a liberální demokraty (oranžoví), že Severní Irsko je mozaikou lokálních pidistran, podle toho, kde zrovna žijí katolíci a kde protestanti. Labouristé viditelně ovládají hlavně „multikulturní“ Londýn (ale ne už jeho předměstí, kde žije vyšší střední vrstva, volící konzervativce) a bývalé průmyslové oblasti na severozápadě.

Euroskeptická UKIP není skoro vidět, a to i přesto, že ve volbách roku 2015 nasbírala 3,8 milionu hlasů (vítězní konzervativci jich měli 11,3 milionu). Je to typický efekt většinového volebního systému. Menší strany s rozptýleným voličstvem jsou téměř bez šance získat mandát, i když jejich lidová podpora je solidní (UKIP získala celkem 12,7 % odevzdaných hlasů). Pokud se dostatečně soustředíte, tak na té druhé mapě zaznamenáte v ústí Temže malý fialový flíček a kousek na severovýchod ještě jeden. Ten druhý, to je chyba autora mapy; ve skutečnosti má UKIP jediný poslanecký mandát, kterým je okrsek Clacton. Ten udržel místní populární politik Douglas Carswell, bývalý člen konzervativců, který přešel k UKIP a obhájil svoje místo v mimořádných doplňkových volbách.

(Mimochodem, poslanec Dolní sněmovny může změnit stranu, ale musí pak automaticky podstoupit mimořádné volby, tzv. by-election, ve svém domovském okrsku. Velmi chytrý mechanismus, který zajišťuje voličům určitý vliv na svoje reprezentanty.)

Systém nám může připadat nespravedlivý, ale přivádí k moci akceschopné vlády, jejichž existence nezávisí na jednom či dvou přeběhlících. V roce 2011 se konalocelostátní referendum, v němž se měli britští voliči možnost vyjádřit k možné změně volebního systému na tzv. systém alternativního hlasu, který se používá např. v Austrálii. Výraznou většinou 68:32 tuto změnu odmítli a ponechali si zavedený systém jednokolové většinové volby.

Tolik obecný úvod. Co se tedy stalo v Labour Party?

Jednoduše to, že po dvou prohraných volbách (2010, 2015) se vedení strany zmocnilo ultralevé křídlo a že tato skutečnost hrozí roztrhnout celou stranu vejpůl a stáhnout její zbytky do volební bažiny, ze které se nikdy nevyhrabou. Jednokolový většinový volební systém se o to už postará.

(Používám pojem „ultralevice“, protože chci být stručný a lepší překlad mě nenapadá. Angličané říkají stoupencům Corbyna vesměs „hard left“ nebo „far left“, což vcelku odpovídá jejich reálné pozici na politické mapě země.)

Labouristická strana měla vždy široký rozsah. V Británii nedošlo nikdy k velké roztržce levicového hnutí na komunisty a sociální demokraty, která v tehdejší ČSR proběhla už ve 20.letech minulého století. Existuje sice Komunistická strana Británie, ale ta je naprosto bezvýznamná (má celých 772 členů). Naopak u labouristů naleznete všechno možné, od běžných centristů až po ultralevici, tj. trockisty, stalinisty a maoisty. Podle některých typů z levého okraje Labour Party psal George Orwell svoje ponuré romány.

Ultralevice v Británii vypadá podstatně jinak než v ČR. V zemi, kde nikdy nevládl žádný Gottwald ani Jakeš, mají její myšlenky nemalou popularitu u mladé generace, zejména u studentů z bohatších rodin. Univerzitní půda je pro ultralevici důležitou základnou. Studenti mají mnoho času a rádi pořádají pouliční demonstrace, případně zaplavují Twitter a Facebook svými názory na aktuálně živá témata. Zároveň se hodně sympatizantů pohybuje v médiích, například jako komentátoři deníku The Guardian. Výsledek je ten, že co se hlučnosti a viditelnosti týče, působí ultralevá část politického spektra jako početný a mohutný dav.

Tento zdánlivý dav ovšem v celkové populační mase Velké Británie naprosto zaniká. Většinu studentských radikálů přejde jejich radikalismus nejpozději v momentě, kdy začnou vydělávat a odvádět daně; středostavovští voliči nad 35 let tvoří nejsolidnější základnu konzervativců. Ti, kdo se svých ideálů vzdát nechtějí, vesměs tvoří malé komunity ve velkých městech, které se navzájem posilují ve své představě pokrokovosti a ideologické čistoty, ale jejich reálná voličská základna je dost malá. Asi podobně, jako u našeho „Žít Brno“ a srovnatelných spolků.

V jednokolovém většinovém volebním systému je to samozřejmě fatální problém. Zatím vždycky platilo, že dostala-li se v labouristické straně ultralevice do vedení, odnesla si strana ve volbách krutou porážku. Stalo se tak například v roce 1983. Tehdejší volební manifest Labour Party, sestavený striktně podle představ levicového křídla, si získal označení „Nejdelší dopis na rozloučenou v dějinách“ a voliči jej odměnili rekordně nízkým počtem hlasů.

V 90.letech se labouristé většinově přiklonili ke středu politického spektra a ultralevice, jejíž slavné časy zánikem Sovětského svazu pominuly, živořila na okrajích. Měla svoje časopisy (např. Socialist Worker), ale velkou aktivitu nevyvíjela.

Zlom přišel po volbách v květnu 2015.

Do voleb vedl labouristickou stranu oxfordský intelektuál Ed Miliband. Průzkumy volebních preferencí ukazovaly až do poslední chvíle velmi nerozhodnou situaci. Neznámou kartou ve hře byla UKIP, jejíž vliv sílil, a která ubírala voliče jak konzervativcům, tak labouristům. V úvahu připadalo všechno, od další koaliční vlády až po nástup labouristů, kteří v některých průzkumech dotahovali konzervativce na rozdíl jediného procentního bodu. Labouristé už se těšili na možné rozdělování vládních postů.

Jenže žádné rozdělování postů se nekonalo. Volební průzkumy byly nepřesné a Labour Party si odnesla porážku. Konzervativci vytvořili jednobarevnou vládu a několik levicových celebrit dokonce přišlo o svá křesla, například Ed Balls, stínový ministr financí. Výsledky sice nebyly katastrofální, ale zklamaní labouristé je nahlíželi z perspektivy těch, kdo očekávali aspoň volební pat, případně vítězství. Hned druhý den složil předseda Ed Miliband svoji funkci a začala „hra o trůny“.

Výměna lídra představuje pro každou organizaci určité riziko nestability, ale to, co se začalo odehrávat v Labour Party, byla katastrofa. Ultralevice totiž využila významné změny v proceduře volby labouristického lídra a prosadila si svého kandidáta.

Až do roku 2014 fungoval v Labour Party smíšený systém volby lídra, kdy třetinu hlasů měli poslanci (MPs), třetinu členská základna a třetinu zástupci spřízněných organizací, např. odborů. Tento systém byl v roce 2014 nahrazen novým systémem, v němž hlasovala celá stranická členská základna a rovněž nečlenové-sympatizanti podle principu „jeden člen – jeden hlas“. Což je jistě demokratičtější princip.

Bohužel jde zároveň o princip, který přímo vybízí k „nepřátelskému ovládnutí“ strany dostatečně početnou a organizovanou skupinou. Nečlenem-sympatizantem se totiž může stát každý britský občan, který zaplatí mírný poplatek. V roce 2015 činil tento poplatek tři libry, čili méně než 100 Kč; to si může dovolit kdekdo. A ultralevice, která je na univerzitách velmi dobře organizovaná, toho využila. Během léta 2015 přistoupilo k Labour Party několik desítek tisíc nových členů a sympatizantů, kteří nafoukli členskou základnu staré strany o třetinu v průběhu jediného měsíce; a to ještě dalších 56 000 žadatelů bylo odmítnuto, hlavně proto, protože jejich jména se nenacházela v úředních volebních seznamech (= šlo tedy patrně o cizince bez britského občanství). Přistoupili s jediným cílem. Zvolit kandidáta tvrdé ideologické levice a ovládnout pokud možno celou stranu.

A tak se předsedou Labour Party stal Jeremy Corbyn. Profesionální politik, který je od roku 1983 nonstop poslancem za obvod Islington North. Je to zvláštní osoba, v podstatě karikatura ultralevičáka z 80. let 20. století, který se v té době jaksi zapomněl a třicet let prošlo kolem něj, aniž by na něm zanechaly (myšlenkové) stopy. Jeho názory jsou velmi daleko od politického středu. Uvedeme si pro ilustraci některé z nich – hlavně ty nejvíce kontroverzní, protože ty mají na popularitu politika největší vliv.

• Jeremy Corbyn fandí teroristickému palestinskému hnutí Hamás, které označil za „organizaci oddanou blahu palestinského lidu“ a navštívil několik jejich meetingů. Rovněž libanonský Hizballáh řadí mezi svoje „přátele“;
• podporuje odtržení Severního Irska od Británie a jeho sjednocení s Irskou republikou. V roce 1984 (tedy na vrcholu teroristické kampaně IRA) se sešel se dvěma odsouzenými irskými teroristy, za což si už tehdy vysloužil odsouzení od Neila Kinnocka, předsedy Labouristů. V roce 1987 držel minutu ticha za osm irských teroristů, které zabila speciální jednotka SAS (bod 19). Když před pár dny znovu získal svoje křeslo, jako jeden z prvních mu zaslal svoje „vřelé gratulace“ sám předseda Sinn Féin, Gerry Adams;
• je stoupencem zrušení monarchie a její náhrady republikou; ale „vzhledem k velké popularitě královské rodiny“ nebude její zrušení prosazovat (viz bod 15 tohoto seznamu);
• nicméně svoje republikánské přesvědčení projevil veřejně aspoň tím, že odmítl pokleknout před královnou, když byl uváděn coby lídr opozice do Privy Council, vnitřního poradního orgánu země;
• odmítá zpívat hymnu God Save the Queen, a to i při takových příležitostech, jako je pamětní bohoslužba za padlé v katedrále svatého Pavla;
• zato však při jiné příležitosti velmi rád veřejně zazpíval „Rudý prapor„, socialistickou hymnu; o zpěvu to tedy nebude;
• prohlašuje, že „otevřené hranice EU nejsou žádný problém“ (a to i přesto, že právě masové stěhování lidí do Británie bylo jednou z příčin Brexitu);
• odmítá letecké údery proti Islámskému státu a naopak zdůrazňuje, že pro „mírové řešení“ je potřeba jednat „úplně s každým“ (body 4 a 8);
• podporuje jednostranné jaderné odzbrojení Velké Británie (bod 6);
• zavedl by maximální povolenou mzdu (bod 20), zajímavé to opatření, které zatím platí jen na Kubě a ve státním sektoru Venezuely;
• co se Venezuely týče, nedávno Corbyn chválil na veřejné schůzi „úžasné výdobytky socialistické revoluce“ tamtéž. Přitom průměrně informovaný britský volič má solidní představu, jak ty výdobytky vypadají – život bez elektřiny a mnohahodinové fronty na potraviny. Ve věku internetu se takové věci nedají utajit.

Labouristický establishment, zejména však poslanci, měl z Corbyna strach už předtím, než byl poprvé zvolen. Poslanci jsou v pravidelném styku se svými voličskými základnami a dobře si uvědomují, že tento druh politiky je u usedlých Angličanů naprosto neprodejný.

„Přelétaví voliči“ (swing voters), kteří střídavě hlasují pro konzervativce a pro labouristy, jsou někde v politickém středu a Corbynův chávezovský styl je pro ně nepřijatelný od A do Z. Přitom právě tyto voliče labouristé potřebují, aby měli vůbec šanci na vítězství, jinak si je rádi uloví toryové.

Tradiční dělnická třída, která vždy tvořila páteř labouristických voličů, by sice některé levicové body ráda brala (např. znárodňování a zvýšení daní bohatším), ale také je poměrně patriotická a má ráda svoji „hymnu, královnu a vlast“, kterými Corbyn otevřeně pohrdá a bere je jako imperialistické přežitky. Navíc zrovna britská pracující vrstva nese tíhu masové imigrace nejvíce, takže proarabské a proimigrační postoje nového předsedy na ni musejí působit velmi odcizujícím dojmem.

„Modré límečky“ konzervativce nikdy volit nebudou, ale na jejich hlasy má políčeno UKIP, která se vůči imigraci vymezuje zcela otevřeně a v níž si každý může mávat vlajkou a zpívat hymnu, jak se mu zachce. UKIP nahlodává labouristické državy už dva roky a zaznamenala některé velké úspěchy, například nedávno ve volbách do velšského sněmu nebo v Basildonu. Riziko velkých ztrát ve prospěch UKIP potvrdila i interní analýza labouristů.

Nespokojenost poslanců s Corbynem vyvřela v červnu 2016, po hlasování o Brexitu. Labouristická strana jako celek se totiž postavila na stranu setrvání v EU, ale její předseda se k tématu vyjadřoval tak vlažně a vyhýbavě, že na voliče působil značně rozpačitým dojmem. Po hlasování se tedy poslanecký klub labouristů vzbouřil a 172 poslanců vyjádřilo Corbynovi nedůvěru. Zároveň abdikovala valná většina členů stínového kabinetu. To znamenalo nové  volby předsedy.

Rebelové vytýkali Corbynovi – kromě Brexitu – rovněž podivné priority v parlamentní práci. Vyznamenal se například písemným požadavkem, aby konzervativní vláda znovu otevřela „události v Orgreave“, jak se nazývá potlačení stávky horníků. Kteréžto se odehrálo za vlády Margaret Thatcherové v letech 1984-1985 – tedy velmi aktuální téma… Když k tomu připočteme ideologickou základnu Jeremyho Corbyna, tak není divu, že preference Labour Party se propadly na nejhorší úroveň za posledních 80 let a drží se tam.

Jeremy Corbyn se ovšem jen tak nedal a na povstání poslanců odpověděl po svém. Na uvolněná místa ve stínovém kabinetu dosadil svoje spojence – většinou naprosto neznámé tváře, ale zato věrné stoupence ultralevé ideologie. Svým odpůrcům z řad poslanců pak pohrozil tzv. deselection – tj. tím, že nebudou moci automaticky kandidovat na svoje místo v příštích volbách, jak bylo zvykem. Noví členové, kteří masivně vstoupili do strany, by se pak v primárkách už postarali o to, aby v příštích volbách byl nasazen někdo jiný – samozřejmě kandidát věrný Corbynovi.

Tím se z běžného boje o křeslo předsedy stala „občanská válka“ o politické přežití. Emoce razantně stouply, obě strany se začaly titulovat těmi nejhoršími nálepkami, na stranických schůzích panoval řev místo diskuse. Jestli je ultralevice v něčem zběhlá, je to vyvolávání nátlaku a nepokojů, a v tomto případě se jí to povedlo dokonale. Labouristická strana se rozštěpila na dva tábory, jejichž vůdci se navzájem nenáviděli. Strach, paranoia a vzájemné pohrdání rychle infiltrovaly i členskou základnu. Obě znesvářené skupiny přitom vycházely z předpokladu, že legitimita je na jejich straně. Corbyn se hájil tím, že je zvoleným zástupcem „labouristického lidu“ (fakticky tedy členů a aktivistů, ale přece). Poslanci zase argumentovali miliony hlasů, které dostali ve svých volebních okrscích.

V rámci boje o předsednické křeslo si odpůrci Corbyna do svého čela postavili Owena Smithe, velšského politika, který měl představovat centristické křídlo strany a získat zpátky „přelétavé voliče“. Smith je pro ultralevici nepřijatelný už jen tím, že několik let pracoval jako manažer ve dvou obřích farmaceutických společnostech. To, že se otevřeně postavil Corbynovi, jeho osud zpečetilo. Za jiných okolností by to mohl být nadějný kandidát, ale proti Corbynově skupině „nových členů a sympatizantů“ neměl šanci. V sobotu 24. 9. porazil Jeremy Corbyn svého soka poměrem 62:38 a dominance ultralevého křídla tím byla potvrzena.

Labour Party se nyní nachází ve stavu, který jí nelze závidět. V zápalu boje si jednotliví lidé řekli navzájem věci, na které budou jen těžko zapomínat (označení jako „zrádce“ padalo na hysterických schůzích letošního léta zcela běžně). Staronový vůdce si jako prioritu stanovil ideologickou čistotu, nikoliv hojení ran. Sbor současných poslanců vesměs nesnáší lídra strany a navíc musí zažívat hořkost své čerstvé porážky. K efektivní opoziční práci v parlamentu jim to rozhodně nepomůže. Skrze média už v létě proběhla myšlenka, že by labouristé mohli kvůli svému rozkolu přijít o status „oficiální opozice Jejího Veličenstva“, který by převzala daleko stabilnější Skotská národní strana.

Po 116 letech existence strany se tak zcela reálně hovoří o tom, že by se Labour Party mohla rozštěpit na dva menší fragmenty. Jeden spíše centristický, který by vstřebal většinu poslaneckého sboru, a druhý, který by se držel striktně levicové linie podle Corbynových představ. Ve většinovém volebním systému by takové rozštěpení znamenalo těžké ztráty pro oba znesvářené subjekty. Toryové i UKIP z takové vyhlídky pochopitelně mají druhé Vánoce.

Otázka je, jestli je taková radost moudrá. Aspoň v dlouhodobém horizontu.  V demokracii by měla fungovat i nějaká věrohodná opozice. Jinak hrozí riziko, že vládnoucí strana časem zdegeneruje na nepoužitelnou úroveň.

Ale to už si musejí Britové nějak vyřešit sami. Jsem v tomto ohledu spíš optimista – zažene-li Corbyn Labour Party do nevolitelného koutku levicového extremismu, objeví se na scéně nějaká použitelnější nabídka.

Článek původně vyšel na autorově blogu