Rakouské úřady zveřejnily odhady nákladů na migrační krizi a výsledky nevypadají moc dobře. Návrh státního rozpočtu na rok 2017, publikovaný 12. října, uvádí, že v roce 2017 se počítá s náklady na uprchlíky ve výši 2 miliard euro. To je o dost více, než o čem vláda hovořila dosud. Náklady za poslední roky vypadaly takto:
A takto vypadají uvedené hodnoty graficky.
Mluvíme přitom jen o nákladech z federálního (spolkového) rozpočtu. Náklady jednotlivých spolkových zemí nejsou do tohoto čísla započítány. A to nejsou zanedbatelné, protože v Rakousku vyplácejí sociální dávky jednotlivé spolkové země, nikoliv ústřední ministerstvo financí.
Hořkou pilulkou je skutečnost, že kvůli tomuto nečekanému nárůstu výdajů hrozí Rakousku teoreticky pokuta od Evropské unie, protože deficit spolkového rozpočtu tím překročí maximální povolenou hodnotu pro země eurozóny (odkaz na zprávu rakouského ministra financí, šestý odstavec). Přitom nedostatečná aktivita EU při ochraně vnějších hranic Schengenu byla jedním z faktorů ve vzniku celé migrační krize.
Rakouský kancléř Christian Kern už prohlásil, že bude usilovat o to, aby aspoň 1,4 miliardy € bylo ze strany EU uznáno jako „mimořádné výdaje“ (= řešení přírodních katastrof apod.), na něž se regule eurozóny nevztahují. Prakticky se ovšem naši jižní sousedi nemusejí žádného trestu obávat. Rozpočtová disciplína se v EU nijak přísně nevymáhá a potrestání dosud vždy unikly i tak zadlužené země, jako je Itálie.
Téměř zároveň oznámilo hlavní město Vídeň, že na sociálních dávkách utratí o130 milionů € více, než bylo plánováno. Obě dvě zprávy vyvolaly v rakouské veřejnosti silné znepokojení. Rakušané by se nedomohli svého vysokého životního standardu, kdyby neuměli (aspoň v průměru) dobře hospodařit, a toto nemá s dobrým hospodařením moc společného.
Vídeňský magistrát je už od roku 1945 řízen nepřetržitě sociálními demokraty (tedy 71 let v kuse!). Po posledních volbách si „červení“ museli přibrat koaličního partnera v podobě strany Zelených. Obě tyto strany jsou tradičně velmi vstřícné vůči imigraci z rozvojového světa, takže není divu, že většina migrantů za poslední rok skončila právě ve Vídni. Jelikož možnosti jejich uplatnění na pracovním trhu jsou mizivé, spadli do štědré vídeňské sociální sítě.
Je zajímavé, že v průběhu posledního roku některé spolkové země naopak výplatu sociálních dávek zpřísnily. V Horních Rakousích poškrtala místní vláda dávky pro žadatele o azyl na zhruba polovinu toho, co činily předtím; nikoho asi nepřekvapí, že v ní sedí FPÖ. Rovněž Dolní Rakousy, které Vídeň obklopují podobně, jako Středočeský kraj obklopuje Prahu, přijaly podobná opatření. Stejně tak Burgenland, který leží nedaleko Vídně na hranici s Maďarskem. Další spolkové země (Štýrsko, Tyrolsko) o škrtech nyní diskutují.
Oficiální zdůvodnění těchto škrtů se omezuje na finanční neúnosnost celé situace, rakouská veřejnost však umí „číst mezi řádky“. Pokud Linec nebo Innsbruck poškrtají sociální dávky, zatímco Vídeň tak neučinila, je dost pravděpodobné, že se část imigrantů přesune z Lince nebo Innsbrucku do „přátelské“ Vídně, aby čerpala štědřejší dávky tam. Čímž ta menší města nejen ušetří, ale rovněž zvrátí trend, který bych pracovně nazval „zmultikulturňování“.
Malá tematická odbočka stranou. Zastánci masovější migrace často zmiňují, že ve městech, kde žije hodně přistěhovalců, je odpor vůči migraci menší, než v oblastech, které ještě zasaženy nejsou. A dovozují z toho, že jde o iracionální strach z neznámého, nebo-li xenofobii, která se rozplývá při kontaktu s realitou. Jen počkejte, až se s nimi setkáte, tak zjistíte, že jsou to taky jen lidi.
Tato argumentace má jednu vadu. Ignoruje totiž skutečnost, že lidé se mohou stěhovat. Představíme-li si nějakou čtvrť, kam začne ve větší míře přicházet arabské, afghánské či somálské obyvatelstvo. Někdo se z ní musí zároveň odstěhovat pryč – ty domy konec konců nejsou nafukovací a mají omezenou kapacitu.
Kdo se odstěhuje pryč jako první? Přesně ti lidé, kterým arabizace či somalizace jejich čtvrti vadí nejvíc. Ti se přestěhují někam, kde tento proces dosud neprobíhá, a ve svém novém bydlišti budou u voleb házet hlasy těm kandidátům, kteří slíbí, že podobný vývoj „tady“ nedopustí. Po nějakých těch deseti, patnácti letech pak dosáhnete konečného stavu.
Ve zmultikulturněné čtvrti žijí přistěhovalci a ta zbylá část původního obyvatelstva, které se nové poměry líbí; hlasují spolehlivě pro socialisty a zelené. V satelitních městečkách zase převažuje vrstva, která tam před multikulturalizací utekla, a ta volí protiimigrační strany.
Toto je klasická balkanizace: navzájem izolované, uzavřené a polarizované komunity, které žijí jen pár kilometrů od sebe, ale navzájem se nenavštěvují a hlídají své hranice ostřížím okem. Moderní národní stát v Evropě vznikl částečně také proto, aby podobnou roztříštěnost eliminoval a dodal svým občanům pocit sdílené identity. Například Francouzská republika už se pár set let snaží udělat z Bretonců, Alsasanů, Provensálců, Katalánců a Basků zejména Francouze. S notorickými banlieues si ale neporadila, ty jsou spíš rok od roku horší. Jak dopadnou Rakušané?
Pár otázek k přemýšlení na závěr.
- Jak bude vypadat rakouský uprchlický rozpočet pro rok 2018, jestliže budou přicházet další a další žadatelé o azyl? Co v roce 2019, 2020? To není žádná vzdálená budoucnost.
- Myšlenka přerozdělovacích kvót v EU je založena na konceptu „solidarity“ mezi jednotlivými členskými státy. Jak velkou ochotu k takové solidaritě můžeme čekat ve volném společenství vzájemně odlišných národů, když i jednotlivé spolkové země Rakouska, které sdílejí společný jazyk, náboženství, kulturu a historii, si přehazují svoje migranty jako horký brambor?
- Je vůbec morálně správné otevírat sociální systém lidem, kteří nikdy neodvedli žádné příspěvky do společné kasy? Kolik takových nových „klientů“ dokáže unést, aniž by se zhroutil? Čísla se nedají ošidit a vůči emocím jsou hluchá.
Na tyto a podobné otázky musí najít odpověď nejen malé Rakousko, ale všechny země Evropské unie.
