Poslankyně Markéta Pekarová Adamová z TOP 09 pronesla během středečního jednání poslanecké sněmovny o žádosti vlády hnutí ANO o důvěru tuto řeč:

Přemýšlela jsem nad tím, zda si Andrej Babiš zaslouží důvěru, zda je hoden důvěry, tedy důvěryhodný. Chci to posoudit opravdu poctivě na základě všeho, co je mi o panu premiérovi známo. Být upřímná a vůči Andreji Babišovi férová, nezaujatá, bez předsudků.

Vybrala jsem si tedy několik z veřejně známých faktů o Andreji Babišovi, které pro mne osobně hrají zásadní roli. Nazvala bych to testem důvěry. Asi podobně, jako když si někdo žádá o bezpečnostní prověrku a musí se podrobit a svůj dosavadní život podrobnému posouzení. K čemu jsem dospěla, vám samozřejmě chci sdělit, protože jsem si jista, že máte mnozí z vás na ostatní zcela podobné nároky, pokud jim chcete věřit.

Tak tedy dle mého názoru je pro schopnost někomu věřit stěžejní, zda vám někdy v minulosti lhal. Zda mluví pravdu. Pátrajíc v paměti jsem si vzpomněla hned na několik příkladů toho, kdy Andrej Babiš veřejně lhal. Vzpomeňme, jak, když kupoval v roce 2013 Mafra, prohlašoval, a to si stačí opravdu během pár vteřin najít na Googlu, a pak si to následně pustit ze záznamu, že, cituji: Může veřejně prohlásit na zdraví svých čtyř dětí a dvou vnuček, že v žádném případě nebude nikdy zasahovat do práce redaktorů v Mafra. Lež se ukázala poměrně vzápětí. Už v proslulém telefonátu do Lidových novin, ale i později díky nahrávkám, jsme se dozvěděli, že s redaktorem svých novin Mladé Fronty DNES konzultoval, kdy jakou zprávu uveřejnit.

Další veřejná a prokázaná lež zazněla v minulém volebním období, když nejdříve tvrdil, že neví, komu v době žádosti o dotaci patřila farma Čapí hnízdo. Prohlásil, že to budou nějací právníci. Pak se však po vykrucování rozhodl jít přece jenom s pravdou ven a přiznal se u tohoto pultíku, že se jednalo o jeho blízké rodinné příslušníky.

Dalo by se s důkazy o lhaní pokračovat, třeba příkladem poměrně nedávným z minulého týdne, kdy do médií nepokrytě lhal a tvrdil, že hnutí ANO v minulé vládě bylo proti zvyšování platů řidičů autobusů, načež se ukázalo ze zápisu z té vlády, že i poslanci, resp. ministři, hnutí ANO hlasovali pro tento návrh. I v Sobotkově vládě byli pro zvýšení.

Nicméně i tento malý vzorek, myslím, jasně potvrzuje, že lež patří k běžné výbavě pana Babiše. S pravdou, eufemisticky řečeno, si pohrává velmi kreativně. Budí to ve mně všechno možné, jenom ne důvěru. Můžete si říci, že odpustit lze i vážnější přešlap, který v životě může udělat každý. Ale lhaní takového formátu opakovaně já dost dobře nemohu považovat za nějaký výjimečný exces. Spíše poukazuje na nepokryté používání lži jako běžného nástroje.

Další v testu důvěry je pro mě věc, kterou už dnes mnozí berou jako samozřejmost a smířili se s ní, ale já ji za běžnou nepovažuji. Andrej Babiš vlastně nehraje v politice fér od samého začátku, neboť souběžně se vstupem do politiky si koupil podstatnou část médií. Získal tak jasnou konkurenční výhodu pro jeho další působení v politice, jakýsi doping.

Jak jsem zmínila před okamžikem, prokázalo se, že ve svůj prospěch skutečně tato média využívá. I kdyby jen spoléhal na autocenzuru novinářů, tak to u něj poukazuje na ne ani tak chytráctví, jako spíše na zbabělost. Neschopnost nést kritiku. Pojistit si dopředu, že investigativní novináři se jej budou obávat. Ukazuje na obavu z toho, že se dá na něco přijít z jeho minulosti, že je co zatajovat a skrývat. To ve mně opět důvěru v čestnost nevzbuzuje a čestnost od politika očekávám.

Stejně jako když se sportovec posílí dopingem, tak jeho výkon nelze oproti ostatním na startovní čáře považovat za respektování pravidel fair play. Tak ani to, že si politik má potřebu pomocí ochromením mediálního trhu pomoci, pro mě není důkazem fair play.

Jestliže je ovlivňování médií věc v demokraciích západního střihu něčím naprosto nepřípustným, tak zneužívání politické moci k oslabení, ochromení, či dokonce úplnému zničení konkurence je něco, co je nepřípustné v jakémkoli právním státu. Nebylo to akceptováno ani u nás nikdy před tím a nemělo by být ani dnes. Možná si teď nejste jisti, na co konkrétně narážím, ale jde o zajišťovací příkazy na firmu FAU Přerov, kterou státní orgán, opakuji, státní orgán, tedy finanční správa, dle nezávislého soudu neoprávněně pomocí zajišťovacích příkazů zlikvidoval. A jak víme z nahrávek zachycujících slova Andreje Babiše o tom, že, cituji „naši na ně klekli“, jde o jasné zneužití svého postavení, kterého se tímto Babiš dopustil. Případ už pokryl prach, ale mám za to, že je nutné jej jako připomínku, čeho všeho je premiér schopen, zmínit. Je to totiž zdokumentovaný a prokázaný případ, ale jistotu, že se jedná o jediný, nemáme. I kdyby byl jen jeden jediný, tak ani tehdy to vzbuzovat důvěru příliš nebude.

Myslím, že nemá smysl v příkladech pokračovat, byť by se jich dalo zmínit mnohem více. Tyto tři jsem vybrala změrně a připomněla je i vám, kteří jste dnes možná více zaměřili svou pozornost na probíhající trestní stíhání a vyšetřování, které vede policie, a i na zprávu OLAF. I to jsou jistě záležitosti zásadní, nicméně tři zmíněné skutečnosti jsou zdokumentované, všichni si je mohou ověřit a těžko je zpochybnit a těžko také zpochybnit to, že by neměly souvislost s politickým působením pana Babiše, neb souvisí s posledními čtyřmi lety, kdy byl politikem. Každý politik musí být připraven dnes a denně bojovat o důvěru lidí.

Premiér nejen o důvěru nás poslanců, ale zejména občanů. Pokud si k tomu bere na pomoc poradce, tak je to všechno v pořádku. Pokud si k tomu však bere na pomoc média, která si koupí, ať už jsou to noviny, nebo rádia, televize, to je jedno, ochromí tak podstatnou část médií, těch hlídacích psů, jak se jim trefně říká, pak už to není férová soutěž.

Každý z problémů sám o sobě by totiž pak stačil na to, aby hlídací psi se dali nejenom do hlasitého štěkání, ale i do honby, a na jejím konci by kdykoli před rokem 2013 byl konec takového politika. Za každou z jednotlivých kauz, které jsem zmínila. Je nutné si to připomínat, abychom snad nezačali to ticho podstatné části novinářské obce považovat za něco, co je normální.

Obvykle si lidé říkají klišé, že nechtějí druhým sahat do svědomí. Dámy a pánové, já se neobávám říci, že já vám naopak chci sáhnout do svědomí. Sami si řekněte, zda máte to svědomí, to nejcennější, co máte, svoji čest, hrdost a důvěru chuť spojit s osobou, která tak zásadně a opakovaně selhala.