Přiznejme si, že celý svět zažívá bezprecedentní období. Opodstatněné obavy z neznámého čínského viru mají globální dopady. Pořádat však již dnes oslavy triumfálního úspěchu, poučovat a kritizovat jiné země a zároveň panáčkovat před údajnými čínskými zachránci je veliké chucpe (drzost, troufalost, cynismus a arogance). Již dnes na konci dubna by bylo nanejvýš vhodné si udělat časovou osu toho, co se to vlastně stalo, a jak se naše „firemní“ vláda o nás postarala.

Začít bychom museli v čínském městě Wu-chanu v provincii Chu-pej. Koronavirová story (a její důsledky) má několik rovin – medicínskou, ekonomickou, sociální, politickou i etickou. Tyto roviny se promítají všemi fázemi české cesty hrozby COVID-19.

První fází přístupu naší věrchušky byla marginalizace a dramatické podcenění situace. Zanedbáno bylo vše, metodikou pandemického plánu a krizového řízení počínaje, až po zásadní vybavení testovacími kapacitami a ochrannými pomůckami konče. Pak přišla druhá fáze, kdy se jasně ukázalo, že má šéf vlády strach z dalšího vývoje, strach o sebe, o svoji kariéru a kariéry členů své kamarily, o svůj byznys a o svoji beztrestnost. Jeho tehdejší skeče na vládních tiskovkách to jasně dokládají. Do pozice spasitele byl pak narychlo katapultován epidemiolog, bývalý vojenský lékař, ředitel hradecké nemocnice, náměstek ministra zdravotnictví a propagátor čínské medicíny pan Prymula. Ten určil ráz třetí fáze – nejpřísnější možné restrikce, které šly za rámec těch, jež uvedly v život ostatní evropské státy.

Fatální nedostatek roušek eliminovala masivní svépomocná výroba v domácnostech. Souběžně byla spuštěna mega operace čínských nákupů, zejména v režii čínského emisara Tvrdíka. Na cenu a kvalitu nikdo moc nehleděl, ani na provize prostředníků. Důležitá byla čísla o počtech materiálů, což bylo prezentováno jako šlechetná pomoc čínských soudruhů spřátelené zemi.

Nyní se nacházíme ve čtvrté fázi, která je také inspirována čínským příkladem, což znamená, že se z průšvihu mazanou prezentací (propagandou) vyrobí úspěch. Nebýt fatální právní kličky, která nevyšla, pak by již nic nebránilo slavit kolosální Babišovo vítězství nad koronavirem. Vláda chtěla zbytek země prekábatiť, ale ono se ukázalo, že to nezávislý soud odmítl akceptovat a vzkázal do Strakovky, že jsme ještě pořád tak trochu právním státem. Jenže tohle běžní konzumenti provládních médií (tedy skoro všech) neberou a nerozumějí tomu. Zavření hranic, uzavření téměř všeho a povinné roušky všech a všude, to nás přece zachránilo od tisíce obětí! „Kdo nevěří, ať tam běží“.

Každý den sledujeme čísla ze statistik a jásáme nad efektivitou české cesty. Aniž bychom však byť jen tušili srovnatelné parametry těchto statistik, strukturou testů počínaje. Vůdce dokázal přečíst chytře sepsaný projev k národu a druhý den se i pomodlil. Tak co byste ještě chtěli? „Čo bolo, to bolo, terazky som zachráncom, váš Andrejko!“

Svět nezničí samotné zlo, nýbrž ti, kteří mu umožní jeho rozlet, kteří mu u toho asistují anebo jen pasivně přihlížejí. Diktátor nás může srazit na zem, ale to ještě neznamená naši prohru, ta nastane tehdy, když na té zemi zůstaneme s ohnutou páteří. Prohrajeme, když se sami vzdáme naděje. Zdaleka nejde jen o boj s čínským netopýřím virem, jde o naši svobodu, důstojnost a příslušnost k liberální demokracii. Pokud diskuzi (společné přemýšlení a hledání řešení) nahradí vůdcův monolog, tak se rázem ocitáme v jiném režimu. Opustit modely koronavirové „dočasnosti“ tak nebude vůbec snadné a účet za letošní jaro bude astronomický.

Spolčení mocných, egoistických a nenasytných hlupáků může napáchat nenávratné škody, třeba i ve jménu záchrany zdraví a životů. Navíc zde platí to pravidlo, že šéf hlupáků najde vždy ještě větší hlupáky, kteří jej budou obdivovat. Rozhlédněte se kolem, pusťte si televizi… Vidíte je?