Chce skutečně ministryně Marxová-Tominová navrhnout, aby na mateřskou chodili povinně i otcové? Bude to znamenat, že se rodiny najednou propadnou s příjmem? Je to další počin směrem k sociálnímu inženýrství?
Tak předně o co jde. Bezprostřední debata vznikla tento týden po rozhovoru ministryně práce a sociálních věcí pro Hospodářské noviny, kde řekla větu „navrhneme mechanismus dělení rodičovské“. Jde o to, že zatím chodí na mateřskou hlavně ženy, což by se podle ní mělo změnit. Cílem je zlomit stereotyp, že zaměstnavatel ženu vidí jako toho, kdo automaticky zůstane doma, což ji na trhu práce znevýhodňuje. Když se na rodičovské budou oba rodiče střídat, toto „podezření“ zaměstnavatele se rozdělí na dva lidi.
To zní logicky a i ten, kdo nemá rád ministryni Marksovou-Tominovou, si nedělá iluze o tom, jak mysl zaměstnavatele funguje. Nechce si dělat problém. Muž, ať je jakýkoli, nebude nikdy těhotný a nebude třeba mu držet místo. Ideální by bylo, kdyby svět práce sestával z pracovitých mladých bílých mužů, pokud možno svobodných, aby byli podle potřeby disponibilní i po pracovní době, kdyby bylo třeba.
Jak to udělat
Jak by to ale vypadalo v praxi? Tady se ministryně inspiruje příkladem jiných zemí Unie, kde v různých podobách tento systém mají: „Někde to funguje tak, že je určená část pro jednoho rodiče a fixní pro druhého. Když ten druhý nejde a nevyužije svoji část, nárok propadá.“ Funguje to ovšem v zemích, kde je například rodičovská dovolená devět měsíců, tři měsíce pak má druhý rodič. U nás je takzvaná rodičovská dávka, která znamená dohromady 220 tisíc korun a její čerpání lze rozložit do 24, 36 nebo 48 měsíců.
Proto by se muselo vymyslet, jak to zařídit u nás, začít na jednom až dvou měsících. Pokud to druhý rodič nevyužije, o ten čas by se rodičovská zkrátila.
Pokud jde o inspirace, to, čemu se někdy říká “skandinávský model“, se v praxi mezi jednotlivými zeměmi liší.
Švédsko zavedlo rodičovskou dovolenou v roce 1974. Počátkem 90. let na ni odcházelo jen 6 procent mužů. Proto se od roku 1995 zavedla takzvaná otcovská dovolená. Muži sice nemusí zůstávat doma povinně, ale pokud svůj díl dovolené nevyčerpají, propadne jim. Tohle zabralo. Otcovskou dovolenou začalo už v průběhu 90. let využívat 80 procent mužů. Švédská vláda pak otcovskou dovolenou v roce 2002 prodloužila z jednoho měsíce na 60 dní. Lze ji vyčerpat až do osmi let stáří dítěte.
Jak uvedl před dvěma lety web České televize v článku Alžběty Vejvodové, Švédsko rodičům pečujícím o děti platí. „Po 390 dní, tedy cca 13 měsíců, dostává rodič 80 procent svého předchozího platu, maximálně však 946 švédských korun denně (v přepočtu asi 2 838 Kč). Pro zbylých 90 dní je dávka snížena na 180 švédských korun.“
Ve Finsku mohou otcové trávit doma o dost méně času. Od ledna 2013 mohou vyčerpat celkem 54 dnů, z toho 18 dní mohou být doma společně s matkou dítěte. Zbylých 36 dnů (nebo celých 54 dnů) může otec vyčerpat až poté, když se matka vrátí do práce. Otcovskou dovolenou musí vyčerpat do dvou let od narození dítěte, jinak propadne.
Norští rodiče si mohou vybrat, jestli budou s dětmi doma 46 týdnů a pobírat svůj předchozí plat v plné výši, nebo budou doma 56 týdnů s 80 procenty platu. „Norsko nicméně striktně vymezuje, kolik času má doma s dítětem strávit otec. Ten musí povinně čerpat dovolenou pod dobu 12 týdnů, čehož podle statistik využívá zhruba 90 procent norských otců,“ píše autorka Vejvodová.
V čem je problém?
Jak by to bylo třeba u nás ohledně peněz, to není jasné. Dá se očekávat nějaký strop, takže dobře vydělávající muž by na tom nejspíš tratil, tedy celá jeho rodina. Pak by se mužům samozřejmě vyplatilo nějaký státní příspěvek oželet a nechat doma s dětmi celou dobu jen ženu. Tak daleko ale ještě nejsme. Zatím se diskutuje o tom, v čem je ideový problém. „Opatření má být motivační, aby se otcové do péče o dítě více zapojili. Z rodičovské dovolené se vyčlení časový úsek, za reálné považuji jeden až dva měsíce, který může využít druhý rodič. Kdyby toho nevyužil, o tu dobu by se rodičovská zkrátila,“ říká Marksová-Tominová.
Zjednodušeně řečeno, je to bič na rodiče. Pokud ke střídání nedojde a nějaká část rodičovské propadne, je to vlastně jakýsi trest za neochotu podílet se na záměru státu vychovávat dospělé. Přitom nutit by měl stát lidi jen tam, kde je to nezbytné, například když jde o nějakou škodlivou činnost. Tady jde ale o snahu nějakým nařízením způsobit dobro.
Možná že se muži na severu nějak vnitřně proměnili, to nevíme. Nemůžeme vyloučit, že některým se pobyt s dětmi doma zalíbí a konečně si to užijí. To ovšem mohou i dnes. Pokud jde o viditelnou nápravu společnosti, třeba ve vztahu zaměstnavatelů k ženám, mnoho se toho nestalo. Statistiky nemilosrdně ukazují, že rozevření pomyslných nůžek mezi platy žen je v severských zemích podobné jako v jiných vyspělých zemích Unie. Můžeme se tedy obávat, že výsledkem celé záležitosti, pokud ji někdo prosadí, bude spíše jen zmatek.
