„Ach, nepochybujte o tom, Eugénie, slova, neřest a ctnost, nám dávají toliko čistě lokální představy. Neexistuje lidské konání, jakkoli podivné byste třeba mohla předpokládat, aby bylo čiře zločinné; žádné, které by bylo lze nazvat skutečně ctnostným. Všecko je poplatné jen našim mravům a klimatu, v němž žijeme; co je zločinem zde, je často o pár set verst dál ctností, a ctnosti druhé polokoule by naopak u nás mohly být zločiny. Není zvěrstva, které by nebylo někde zbožštěno, ctnosti, která by nebyla špiněna.“ (Sade, D. A. F. de: Filosofie v budoáru, str. 46. Praha 1995) – Hle, v díle „božského markýze“ se patrně nachází kořen všeho dnešního relativismu a obludnosti bezhlavého multikulturalismu.
Není třeba a není ani možné popírat existenci různých variant téže zvyklosti a různých zvyklostí u jiných kultur a společností. Stejně tak není možné tvrdit, že všechny tyto varianty nejsou stejně hodnotné. Neexistuje objektivní a všeobecně platné kritérium správnosti, vhodnosti, odpudivosti nebo třeba krásy jednotlivých fenoménů a jejich variant. V každé kultuře je takové hodnocení jedinečné, zvláštní, a proto funkční. Proto je úžasné i matoucí, že je kultur hodně a že se dají jedna od druhé rozeznat.
Zdánlivá pravdivost markýzova výroku (v podstatě tvrdící, že „v každé rodině je něco“) je nesmírně zavádějící. To, že někde platí trest smrti, přece neznamená, že s ním souhlasíme, a budeme tedy popravovat také. To, že někde není nijak sankcionován pohlavní styk mezi příbuznými od určitého stupně, nutně neznamená, že to budeme akceptovat také. To, že někde je lhaní a podvádění považováno za povolenou úspěšnou taktiku, přece neznamená, že budeme lhát a podvádět, a ještě se za to chválit.
Božský markýz měl samozřejmě pravdu, že v lidské společnosti je možné takřka vše a že také takřka vše je někde trestáno a jinde tolerováno nebo chváleno. Háček je v tom „jinde“, případně „v jiné době“ (což je vlastně také „jinde“, ale to je na jinou diskusi).
Když tupinambský bojovník zabil ranou kyjem zajatce, aby tento byl rozporcován a sněden, vykonal správný čin ve správném kontextu. Když v podstatě totéž občas dělali za druhé světové války japonští vojáci s australskými zajatci, byl to válečný zločin.
Židé, muslimové a někteří křesťané praktikují mužskou obřízku jako symbol smlouvy s Bohem. Někteří muslimové a křesťané praktikují i obřízku ženskou s úplně jiným vysvětlením a motivací. Mnozí z těch, kdo tuto obludnost praktikují, ji považují za významný kulturní prvek – neobřezaná dívka je u nich totiž neprovdatelná. Je to dobře, nebo špatně? Asi se shodneme na tom, že něco takového nemá v Evropě místo.
Jistě, je to extrémní příklad. Totéž se ale týká v podstatě veškerého našeho (lidského) konání. U nás se zdravíme „dobrý den“, v Bavorsku se říká „grüss Gott“, v islámských zemích „salam“, v židovské komunitě „šalom“. Všechno je to jen konvenční pozdrav, který o skutečné víře neříká vůbec nic.
U nás je trestný pohlavní styk s osobou (bez ohledu na její pohlaví; pro genderově háklivé podotýkám, že „její“ zde znamená „té osoby“), která nedosáhla věkové hranice 15 let. Jinde v Evropě je to třeba 13, 14 nebo 16 let. Jsou kultury, kde už i ve 13 letech mohou být dívky vdané a mít aspoň jedno dítě.
Kdybychom uvěřili našeptávání božského markýze, mělo by u nás být možné a beztrestné jakékoli chování, které lze jako možné a beztrestné doložit jinde ve světě. Mimochodem, podobným způsobem uvažoval nedávno i náš Ústavní soud, takže se nejspíš máme do budoucna na co těšit.
Existuje nějaká cesta ven z pasti multikulturalismu? Taková cesta, která by umožnila existenci různých kulturních fenoménů tam, kde už jsou, ponechala by je jejich přirozenému a organickému vývoji, a která by zároveň nehrozila rozkladem kulturního uspořádání zvaného „západní civilizace“?
Samozřejmě existuje a návod je prastarý. Pravda, není starozákonní, není ani podle islámské tradice, ale je dobrý a nikoho neomezuje v jeho konání, děje-li se tak na správném místě: „Každý národ … pokládá své vlastní obyčeje za nejlepší ze všech. Není tedy pravděpodobné, že by si z takových věcí mohl tropit smích někdo jiný než šílenec. Dareios si dal za své vlády zavolat Řeky, kteří byli u jeho dvora, a ptal se jich, za jakou cenu by chtěli pojídat maso svých mrtvých otců; oni odpověděli, že by tak neučinili za žádnou cenu. Potom si dal Dareios zavolat několik Indů z kmene Kalatiů, kteří své rodiče pojídají, a v přítomnosti Řeků … se jich ptal, za jakou cenu by dovolili, aby jejich otcové po smrti byli spáleni. Oni vzkřikli velikým hlasem a vyzývali ho, aby se nerouhal. Tak tomu je s obyčeji a myslím, že správně pravil v básni Pindaros, že zvyk je králem všech.“ (Hérodotos, Dějiny, str. 181, Praha 1972).
Ano, zvyk je králem všech a Dareios byl natolik moudrý, že nenutil Kalatie spalovat své rodiče a Řeky nenutil k takzvanému funerálnímu kanibalismu, který známe z praxe, jež místy existuje dodnes. Zvyky se mění, to je samozřejmost, o níž netřeba diskutovat. Ale nemění se tak, že se otevřou stavidla, prohlásí se za dovolené vše, co existuje, a kdo tvrdí něco jiného, je horší než veřejný nepřítel.
Svět lidí je zařízen tak, že není ani homogenní, ani atomizovaný. Dělí se na všelijak organizované skupiny, které se dají rozlišit podle specifických sad znaků. Chaotickým vnesením jiných znaků do systému se nezmění znaky, ale systém. Starý přestane existovat, rozpadne se a na jeho místo nenastoupí jiný systém (jak se stávalo a stává například převrstvením obyvatel v důsledku války, epidemie nebo migrace), nýbrž chaos.
Svět přestane lidem dávat smysl, ale protože ten je předpokladem samotné existence lidské společnosti, začnou jej lidé zase hledat. Vždycky se objeví ti, kdo umějí nacházet jednoduchá řešení a vždycky se objeví jako první. Nejrychlejší cestou bývá eliminace „narušitelů pořádku“. Problém je, že v chaotickém mumraji jej narušují všichni a všichni se cítí být stejně povoláni k nastolení pořádku. Toho svého.
To je budoucnost, do které nás zcela neomylně a zaslepeně mohou zavést ne pomatenci, ale především seriózní a vzdělaní lidé, odkojení kulturním relativismem, vírou ve spasitelskou roli multikulturalismu a s poškozeným vnímáním konzervativismu a liberalismu.
Řešením není zapšklé nacionalistické lpění na „naší tradici“, uslzená mytologizace „našich hrdinných/tragických dějin“. Řešením je náš respekt k jinakosti „těch druhých“ na straně jedné a respekt „těch druhých“ k nám. Respekt ale neznamená apriorní a bezvýhradný souhlas se vším, co si kdo přinese ze své blízké nebo vzdálené vlasti či minulosti.
Nemyslím si, že by se vše mělo vždy a důsledně řídit principem „jak vy k nám, tak my k vám“, ale určitě by měl být přítomen. Respekt „těch druhých“ k domácím totiž také znamená respektování zákonů a zvyklostí v místě obvyklých. Každý z nás už někdy byl „jiným“ a každý z nás je někde „domácím“, takže není třeba zde uvádět příklady.
Nikdo by neměl organizovat vnitřní kulturní vývoj společnosti, „dávat jí směr“ a přitom určovat, kdo jde správným krokem a kdo schází z cesty. Potřebná směsice konzervativních a liberálních postojů je přítomna v každé společnosti, stejně jako v každé společnosti existuje vnitřní a organicky vzniklý systém sociální kontroly chování. Jenom se musí vyhnout působení politicky motivovaných sociálních inženýrů a šiřitelů všeobecného dobra.
