Když byl Jan Hamáček zvolen do čela sociální demokracie, očekávalo se, že stranu, která dostala tvrdý direkt ve vládě s hnutím ANO, vzkřísí. Opak se stal pravdou a místo vzestupu ČSSD se tato nejstarší demokratická strana u nás bojí o svou existenci. Jen proto, že Hamáček chtěl vládnout a chtěl ministrovat. Splnilo se mu pouze to druhé, ale ani o tom se v budoucnu nebude mluvit. Zato na Hamáčkovu věrnou službu Andreji Babišovi se jen tak nezapomene. Stejně jako na bezmocnost a zbabělost vůči Miloši Zemanovi.

Předseda ČSSD před koaličními jednáními s hnutím ANO ukázal, jak slabá jeho pozice ve vládě bude a od té doby se to pouze zhoršovalo. Nechal si diktovat, koho může nominovat na ministry, velké slovo měli dokonce komunisté. Sebevědomý politik by praštil do stolu a ohradil se proti takovému jednání. Hamáček byl ovšem vždy typem člověka, kterého postavíte do kouta a za dvě hodiny ho tam najdete ve stejné pozici.

Vhodný adept na šéfa strany, která má Babišovi sloužit jako alibi před Evropskou unií, že se nepaktuje s komunisty a extremisty. Zkrátka užitečný idiot, jehož rozlišovací schopnost nedosahuje takové citlivosti, aby poznal, když z něj někdo dělá hlupáka. Popřípadě si klidně nechá namluvit, že je všechno, jak má být a zalité sluncem.

Babiš si tak jako svého povoleného „spolupracovníka“ vybral toho nejlepšího, kterého měl k mání. Hamáčkovi vždy hodil nějakou kost, třeba karenční dobu a nechal ČSSD, aby si budovala zásluhy u zaměstnanců. Poté vždy vystoupil na tiskové konferenci a veškerou „slávu“ pobral sám jako premiér.

Když se pak řešil například možný únos Babišova syna na Krym, ministerstvo vnitra, jemuž Hamáček šéfuje, pracovalo tak důkladně, že dodnes se nic neví a vlastně možná ani žádný Babiš junior neexistuje. Takto byla a je nastavena koaliční „spolupráce“. Jestli si někdo ze sociálních demokratů snad myslí, že je to pro jeho partaj výhrou, musí být pod vlivem omamných látek.

Pokaždé, když Babiš udělal na socialisty „levou“, Hamáček to nějak přešel, maximálně řekl něco rádoby ostřejšího, což pak zřejmě na koaliční radě pracně bral zpátky. Velká gesta předsedy sociální demokracie totiž nikdy nebyla následována činy. Babiš se nemusel bát, že by mu koaliční partner přerostl přes hlavu. Stačilo si třeba dát kávu s Okamurou a v Lidovém domě už vymýšleli, jak si Andreje usmířit a co mu nabídnout za to, že nepřizve do vlády místo ČSSD extremisty z SPD.

Předseda sociálních demokratů ovšem neprohrává „boj“ pouze s Babišem, ale také se Zemanem. Ten si vyloženě užívá, jak si může Hamáčka vychutnávat a on se nijak nebrání. Začalo to (ne)jmenováním Miroslava Pocheho do funkce ministra zahraničí, zatím to končí (ne)odvoláním ministra kultury Antonína Staňka.

Nyní, kdy Jan Hamáček šermuje kompetenční žalobou na prezidenta, který se mu mezi tím vysmívá do obličeje, vzbuzuje ministr vnitra pouze trochu toho soucitu. Za pár měsíců už totiž zřejmě bude možné ho najít na trhu práce, protože politik je pouze na baterky, a ti, co z něj udělali předsedu ČSSD, si musí trhat vlasy. Jestli Bohuslav Sobotka stranu načal, Hamáček ji dorazil. Tím, že se bál, i tím, že tak moc chtěl být ministrem.