Snímek z bezpečnostní kamery, která v únoru 2022 zachytila skupinu ruských vojáků rabujících ukrajinský obchod. Ilustrační foto FOTO: commons.wikimedia.org/Fair use
FOTO: commons.wikimedia.org/Fair use
Vojenské rabování se ve válkách objevuje po celou historii. Pohled na ruské vojáky, kteří zabíjejí a rabují na Ukrajině, se ale výrazně liší od ostatních ozbrojených konfliktů posledních desetiletí. To, co ruské útočníky odlišuje, je jejich arogance a chamtivost.
Článek na webu Euromaidanpress, jehož autorem je historik Roman Ponomarenko, podává zajímavé shrnutí, jak to s počínáním armád ruské říše (byť ten státní útvar měl různé názvy) v posledních více než sto letech bylo. Případy rozsáhlého vojenského rabování byly zaznamenány i za vlády posledního cara. Historici připomínají bezohlednost ruské armády při jejím postupu do Haliče. Hlavní město Lemberg (nyní Lvov) tehdy padlo do ruských rukou 3. září 1914.
Po převzetí moci v Petrohradě a Moskvě v říjnu 1917 vybudovali bolševici zcela novou armádu, která měla komunistickou revoluční myšlenku přenést do celého světa. Leninova strana začala vyvlastňovat soukromý i státní majetek a cennosti pod heslem „Ukradněte, co už bylo ukradeno!“. Zabavené prostředky a majetek pak byly použity na podporu režimu, dotování „světové revoluce“ a nákup zbraní.
Zmíněná věta byla pronesena 16. ledna 1918, kdy na III. sjezdu sovětů vystoupil donský kozák právě s tímto heslem: „Ukrást, co už bylo ukradeno!“ Lenin později tuto větu několikrát citoval.
Rudá armáda se stala nástrojem masových krádeží, což do jejích řad přitahovalo spodinu společnosti. Mnozí zločinci se dobrovolně přihlásili do armády ne kvůli revolučním myšlenkám, ale aby získali zbraně a měli právo rabovat. Do prosince 1921 bolševici prodali různým západním kupcům šperky a cennosti v hodnotě 1,2 miliardy dolarů (přibližně 120 miliard dolarů v současných penězích). Mnozí ruští velitelé a řadoví vojáci Rudé armády si však tisíce bezcenných předmětů doslova strčili do kapes a odvezli domů.
„Během druhé světové války se Rudá armáda zmocnila tisíců obrazů, knih a archivních dokumentů z poraženého nacistického Německa, aby částečně uspokojila požadavky Josifa Stalina. Sovětský diktátor nařídil speciálním oddílům, aby provedly rabování a odvezly ukradené zboží zpět do Moskvy, kde plánoval otevřít velkolepé muzeum trofejního umění. Poté, co bylo v roce 1946 vystaveno několik exponátů, však byl plán zrušen a poklady byly uzamčeny v tajných trezorech, jejich existence byla popírána a v některých případech se předpokládalo, že jsou navždy ztraceny,“ píše Roman Ponomarenko.
Když sovětští vojáci vstoupili do Evropy, byli ohromeni prosperitou a bohatstvím západních domácností. Nejžádanějšími trofejemi sovětských vojáků byly náramkové hodinky. Na některých vojenských fotografiích mají sovětští vojáci hodinky na obou rukou.
Maršál Georgij Žukov, symbol vítězství, nejdražším německým nábytkem naplnil sedm vagónů. Domů poslal kompletní sady nábytku do obývacího pokoje, jídelny, ložnic svého bytu a dači – celkem 194 kusů.
Když v lednu 1948 začalo na Stalinův příkaz vyšetřování, policisté prohledali Žukovovy domy a „našli přes 4000 metrů hedvábí, brokátu, sametu panné a dalších látek; 323 sobolích, opičích, liščích, kočičích a astrachaňských kůží; 44 starobylých koberců a velkých starožitných gobelínů ukradených z Postupimi a dalších německých paláců; 55 neocenitelných obrazů v uměleckých rámech; sedm velkých krabic s porcelánem a křišťálovým nádobím; dvě krabice se stříbrnými příbory a čajovými soupravami“. Ministr státní bezpečnosti SSSR Viktor Abakumov sepsal rozsáhlou zprávu pro vyšetřovací komisi.
„Ve všech místnostech jeho dači, na oknech, policích, stolech a nočních stolcích jsme našli mnoho bronzových a porcelánových váz, sošek a také různých předmětů zahraniční výroby. Zdá se, že všechny předměty – počínaje nábytkem, koberci, nádobím, dekoracemi a konče záclonami – pocházejí z jiných zemí, především z Německa. Na dače není doslova nic sovětského původu, kromě cestiček, které vedou k Žukovovu domu. Nenašli jsme žádné sovětské knihy, ale zdokumentovali jsme mnoho německých děl v krásných vazbách se zlacenou ražbou,“ psal ministr.
K drancování i znásilňování se sovětští vojáci uchylovali i v dalších evropských zemích, zejména v Jugoslávii a Maďarsku a také na Dálném východě v létě 1945.
Během války byly sovětské úřady připraveny rabování legalizovat a vytvořily na to zvláštní oddělení. Podle oficiálních údajů bylo ze sovětské zóny okupovaného Německa vyvezeno 21 834 vagonů majetku a 73 493 vagonů stavebního materiálu a „bytového zboží a cenností“. V tom bylo například 174 151 kg zlata, stříbra a platiny, 60 000 klavírů, 190 000 koberců, 460 000 rádií, 265 000 dědečkových hodin, 940 000 kusů nábytku, 1,2 milionu kabátů, 1 milion klobouků a 20 milionů litrů alkoholu, suroviny, stroje a průmyslová zařízení z německých továren. Z Německa bylo ukradeno 100 tun uranu.
Nejnovější doba na tom není lépe. Čečenské války v 90. letech 20. století svět považoval za vnitřní ruský konflikt, a to Rusům umožnilo skrýt některé z největších válečných zločinů. V roce 2008 pak vypukla rusko-gruzínská válka. Ruská armáda srovnala se zemí města a vesnice, následovaná ozbrojenými milicemi, které se zapojily do rabování, znásilňování, vypalování a únosů.
Bývalý gruzínský poslanec Givi Targamadze podle historika Ponomarenka vzpomíná:
„Chovali se jako středověké hordy. Kradou počítačové vybavení… no, to je asi v pořádku. Ale domácí potřeby, kuchyňské stoličky?! Nevím, na jaké planetě žijí. Rusové zřejmě nemají ani vojenské základny, ani normální domy. Nejspíš nedostávají zaplaceno, ale místo toho jsou povzbuzováni k tomu, aby se při takových nájezdech věnovali rabování.“
Když Ruskem podporovaní separatisté 17. července 2014 sestřelili v Donbasu letadlo Malaysia Airlines MH17, pachatelé se procházeli mezi ohořelými troskami, prohledávali těla a sbírali cennosti a osobní věci. Loni v dubnu ruská armáda opustila Buču, Irpiň a Borodjanku a další města v Kyjevské oblasti. O několik dní později už se na sociálních sítích šířily záběry, jak ruští vojáci přes běloruskou přepravní službu odesílají domů stovky balíků s předměty uloupenými na Ukrajině.
„V současné době se situace nelepší, protože ruští okupanti mají oficiální povolení Moskvy k vykrádání ukrajinských muzeí, průmyslových podniků a skladů. Obilí a obiloviny vypěstované na ukrajinské půdě, stejně jako kovové výrobky jsou po souši i po moři přepravovány do Ruska. Ruská armáda dnes není o nic lepší než její předchůdkyně, důstojná dědička kremelské tradice vojenského rabování,“ uzavírá Roman Ponomarenko.
