Literární historik a esejista Martin C. Putna. FOTO: František Plzák / Nekostel / se svolením autora.
FOTO: František Plzák / Nekostel / se svolením autora.
Intelektuálním jádrem je to, co bych nazval okcidentofobie. To je skutečný problém – ne fiktivní rusofobie, což je pojem ze slovníku Putinovy propagandy. Okcidentofobie hlásá, že v Evropě je všechno špatně a v Americe ještě hůř, zdůrazňuje v rozhovoru pro deník FORUM 24 literární historik Martin C. Putna.
Má dnešní kolaborace s Ruskem nějakou paralelu, jakou byl třeba příklon českých intelektuálů k fašismu za druhé republiky?
Dnes jde o něco jiného. Druhá republika byl stát ponížený, ohrožený, vydaný Německu víceméně na milost a nemilost. Tehdejší druhorepubliková publicistika, která byla opravdu hnusná, antisemitská, antidemokratická a fašistická v původním slova smyslu, byla jakousi reakcí na opravdu zoufalou situaci. U mnoha lidí pak šlo prostě o autentické zklamání z krachu ideálů, které se hlásaly dvacet let. Kdežto česky píšící ruští švábi, kteří se objevili v Putinově éře, vystupují v situaci úplně opačné, v době, kdy Česká republika byla velmi úspěšná, povedlo se jí vstoupit do Evropské unie a do NATO. Jistě, že tu byly tu sociální problémy a korupční aféry, ale to jsou běžné problémy demokracie. Tehdy to byli, kdybychom to chtěli vzít pozitivně, zoufalci, kdežto nyní jsou to lidé, kteří pomáhají rozbít něco, co funguje.
Když vynecháme společenskou spodinu, tak se tu objevuje vrstva lidí více méně aspoň profesí úctyhodných: profesoři, doktoři…
To spodní patro je skutečně nezajímavé, jako když někdo šíří úplně kompletní fake news o tom, že Američané vyvíjejí na Ukrajině jaderné zbraně a uctívají Hitlera. Zajímavější jsou ta vyšší patra – to, co vypadá jako normální demokratický hlas a vydává se za takzvaný názor. Ta totiž zdůrazňují a zveličují problémy, které svobodný Západ skutečně má a nejsou vymyšlené.
A snaží se nabízet nějakou alternativu?
A to z nejrůznějších krajních pozic. Někteří ruští švábi působí z pozic konzervativně katolických, někteří sentimentálně marxistických, další se najdou mezi ezoteriky a kdekoli jinde. Pomíjím tedy banální motivace finanční, tedy že se někdo nechal jednoduše koupit, a mocenské, když si někdo řekl, že takto se nejlépe dostane k politickému úspěchu u, řekněme to zdvořile, méně informovaných voličů. Intelektuálním jádrem je ale to, co bych nazval okcidentofobie. To je skutečný problém – ne fiktivní rusofobie, což je pojem ze slovníku Putinovy propagandy.
Okcidentofobie hlásá, že v Evropě je všechno špatně a v Americe ještě hůř. Nedávno mi jeden levicový student doporučil knihu italského filosofa Agambena s názvem Homo sacer – docela zajímavou a pronikavou, ale zase končí tezí, že celý Západ je prý koncentrační tábor. V době, kdy na Východě, konkrétně v Číně, existují skutečné koncentrační tábory! Ta nenávist k Západu jde napříč spektrem, protože tu hlásají jak ti, co se vydávají za konzervativce – nedávno tady psal můj starý učitel Daniel Kroupa, že skutečný konzervatismus je něco trochu jiného, tedy že to není vzteklá a zapšklá omezenost – tak i ti, kdo jsou naopak ovlivnění některou verzí marxismu. Nakonec, v běsnění o zkaženosti Západu se ta fronta jeví jednotně.
To lhaní je ale tak masivní, že si nakonec jednotlivá tvrzení i navzájem odporují. Proč to těm hlasatelům nevadí?
Žijeme v postmoderním světě, i když už to slovo trochu vyšlo z módy. Derrida a Lyotard a další francouzští filozofové vymysleli postmodernu jako skvostnou kavárenskou univerzitní zábavu. Je možné spojit všechno se vším. Anything goes. Ruská propaganda funguje stejně. Takže je možné být současně komunista i pravoslavný nebo katolík, a ezoterik navrch. A klidně Žid. I v Čechách máme pár prokremelských Židů. Je to situace totálního zmatení pojmů. To není můj objev, s tím přišel ruský v Anglii žijící analytik médií Peter Pomerantsev, autor knihy Nic není pravda, všechno je možné: Putinova propaganda převzala postmoderní ideu, že pravda neexistuje, „každý má nějaký názor“. A tahle věta, že „každý má názor“, je jedním z nejsilnějších nástrojů ruské propagandy, protože znamená, že nic se nedá dokázat. Fakta neexistují, odbornost neexistuje, expertíza neexistuje. Tuhle mi zas v televizi moderátor řekl: děkuji vám za názor. Na to já mu – s dovolením, podal jsem vám odbornou expertízu. Názor má každý hlupák, který čte putinometní listy.
Není dnes hodně lidí posedlých hlásáním „geopolitiky“? Koukají na mapy a říkají, že Rusko má své zájmy a že každý chce mít přístup k tomu nebo onomu.
Geopolitika jistě není nesmysl. Na české scéně působí třeba vynikající muž Michal Romancov, politický geograf, který skvostně vysvětluje, jak jsou různé země na mapách umístěny, jak spolu sousedí, kde jsou řeky a hory a cesty, jak to souvisí s mentalitou lidí v těch zemích a jejich politikou. Problém ale nastane, když se přistoupí na to, že Rusko je impérium, které má své legitimní, imperiální, „geopolitické“ zájmy. Impéria se samozřejmě chtějí rozšiřovat, to je jejich přirozenost. A velká část lidí přistoupila na to, že Rusko má impérium, a tudíž má prý oprávněné nároky.
Proč vidíme často na levici zdráhání říci jasně, že ruské vedení páchá zločiny, že na tom není nic nejednoznačného?
Česká a celá západní levice má v sobě stále nostalgii vůči Sovětskému svazu. Jak je to v té písni E. F. Buriana na Nezvalův text, „znám zemi blízko pólu / znám divukrásnou zem / a do té země spolu / a navždy ujedem…“ A i když spousta českých a západních komunistů tam ujela a pak tam přišla o iluze nebo i o kejhák – ono to pořád přetrvává. Pocit, že ruský komunismus přece nebyl tak hrozný jako nacismus. Že tam byly dobré věci. Ano, jistě by se dalo v tomto duchu tvrdit, že na nacismu byly dobré věci, konec nezaměstnanosti, masová rekreace pracujících „Kraft durch Freude“ a podobně. A ano, komunismus měl jiné metody, nepoužíval plynové komory, lidi vraždili jiným způsobem, nechali je radši udřít na Sibiři. Princip je ale stejný, popření lidské svobody a důstojnosti. Dnešní mladí levičáci, kteří žijí zcela spontánně a přirozeně uvnitř západní, anglosaské kultury a používají její pojmy, kupodivu stále cítí jakýsi sentiment vůči Rusku. Když kritizujeme Západ – mnohdy oprávněně! – , jako by z toho logicky plynulo, že musíme mít rádi Rusko, nebo ho aspoň „chápat“. Přátelím se – nebo aspoň rozpravu vedu – s řadou lidí z levicových kruhů. V mnohém se shodneme, ale jakmile dojde na Rusko, nastane náraz. Probudí se to nešťastné dědictví Nezvala, Buriana a Fučíka, autora veleblábolu „V zemi, kde zítra již znamená včera“.
Tak to jsme probrali levici. A co na pravici?
Ano, na druhé straně si Putin koupil velkou část konzervativní pravice a katolíků heslem „rodina“. To je slovo, které je dnes otrávené, jedovaté. Podobně jako slovo „názor“. Západ vede své kulturní války, a třeba boj o genderovou teorii je jedním z ústředních motivů té války. Putin toho velmi šikovně využil. Řekne: „Vidíte? V Rusku je všechno v pořádku, tam rodina funguje.“ Sice alkoholismus, sice domácí násilí, ale to jsou asi taky „tradiční rodinné hodnoty“. A pak je tu evropský liberální střed, a ten se chytil na peníze. Byznys s Ruskem, byznys jako každý jiný. Ropa a plyn. A spousta ruských bohatců, kteří utrácejí v Praze a v Goa a na Korfu a v Londongradě, pardon v Londýně. V tomto znamenala ruská invaze na Ukrajinu paradoxní prozření a katarzi. Západní kapitalismus nakonec není tak bezhodnotový, jak tvrdí jako kritici, když se dokázal zříci zisků z Ruska.
Ten pohled na realitu a bídnou přítomnost ale nemůže samotným Rusům unikat. Z čeho vychází ten pocit nadřazenosti, který zrovna teď zase jednou kulminuje?
Je to víra v samy sebe coby vyvolený národ. Jednou z klíčových postav je v tom archeolog a svého druhu filozof Lev Gumiljov, shodou okolností syn Anny Achmatovové a Nikolaje Gumiljova, popraveného bolševiky. Kdysi psal celkem seriózní knihy o etnogenezi v Asii. Pak z toho začal vytvářet podivné esoterické teorie, že prý některé národy mají takzvanou vyšší pasionaritu, „vášnivost“. Ta pak strhne na sebe ostatní národy a může je vést a vtahovat do sebe. Takovou vysokou pasionaritu mají podle něj právě Rusové. Různé další verze teorií o ruské vyvolenosti pak obsahují prvky všeho možného, od pravoslaví po rasové teorie, ale jádro je pořád stejné: My jsme vyvolený národ. My jsme povoláni vést svět. Sice není jasné k čemu, ale vést. To přesně vidíme v ruské literatuře 19. století. Spisovatelé vidí a popisují strašlivou realitu, otroctví – odmítám to hygienické slovo „nevolnictví“! – zaostalost, brutalitu, ale někteří z nich, s Gogolem a Dostojevským v čele, o to víc blouzní, že Rusko jednou povede svět, že Rusko světu jednou něco ukáže.
Jak je to v Rusku s tou kolektivní vinou, nebo nevinou? Za co obyčejný Rus takzvaně může? Je nápadné, jak ta země přes všechny různé režimy je na tom pořád špatně. Kolik procent lidí tam mohlo mesiášskou ideou nasáknout?
Zatím všechny průzkumy hovoří o obrovské Putinově popularitě, která po invazi na Ukrajinu ještě vzrostla. To druhé Rusko, lepší, demokratické a se svědomím, a v tom smyslu doopravdy křesťanské, je v menšině. Ale to bylo vždycky. Ostatně, ruských pokusů o demokracii bylo málo, a vždycky to špatně dopadlo. Byly tu nějaké modernizační reformy carů v 18. století a 19. století, ale ty šly spíš shora. A relativně nejliberálnějšího cara, Alexandra II., si Rusové sami zavraždili. Byl tu rok 1917, který v únoru přinesl svržení carismu a doposud nejvýznamnější ruský pokus o demokracii, ale bohužel: Na jedné straně světová válka, z níž Prozatímní vláda nevěděla jak ven, a na druhé straně bolševici, kteří šli naprosto bezohledně po moci, až se k ní dostali. Třetí pokus proběhl v 90. letech, což se také nepovedlo, protože aplikace „kapitalismu bez přívlastků“ v klausovském stylu a zavedení formální demokracie se zjevně nezdařilo. Jojo, znal jsem v českém akademickém i politickém prostředí lidi, kteří až nábožensky věřili ve svobodný trh – že když se zavede kapitalismus, přinese to automaticky demokracii. Rusko a Čína ukazují, že nepřinese.
Když se vrátíme k těm lidem, kteří požívají v části společnosti úcty, ale kromě toho vykládají o Rusku různé podivné věci, kdo by tam patřil? Co třeba Václav Bělohradský?
Václav Bělohradský vždycky rád provokoval. Někdy velmi důvtipně a inspirativně, někdy méně. Na téma Ukrajiny vtipkoval skutečně velmi nevtipně. Bylo to po Majdanu v letech 2014-2015, kdy vedl veřejně řeči, že Ukrajina neexistuje, že je to kulturně disparátní země, která nemá žádnou identitu, země, jejíž hranice jsou přesně tam, kam došla Rudá armáda. A to říkal před naplněnou aulou filozofické fakulty. A to je arogance. Intelektuál, který si myslí, že je vtipný, mluví o věcech, které nezná. A přitom přebírá koloniální schémata a jazyk ruské propagandy.
Teď zase v rozhovoru pro Lidové noviny, a to už třetí měsíc po invazi, třeba říkal tyto věty o válce na Ukrajině: „Je to krvavé vyústění unipolární poruchy, jejímž prvním příznakem bylo už v devadesátých letech naduté heslo: jsme vítězové studené války, uzbrojili jsme Sovětský svaz!“
O vině Ruska tam není nic, za všechno může Západ. Třeba tam také říká: „Strašným příznakem pak bylo, že jsme jako Západ nedokázali zabránit válce v Jugoslávii, jejíž role neangažovaného státu byla klíčová v době studené války. Vyhnání krajinských Srbů z Chorvatska, kde žili po staletí, ohlašovalo příchod toxické státnosti, typické pro traumatizované postkomunistické národy, žárlivě střežící svou homogennost a svrchovanost. Zatímco jádrem Evropské unie byla vůle sdílet svrchovanost, toxické postkomunistické pojetí státnosti svedlo nezanedbatelnou část jejich občanů k tomu vidět Brusel jako novou Moskvu.“
Ohledně války na Ukrajině zase říká: „Vinou Evropy je, že jí neuměla předejít, ačkoli povinnost rozumět jiným civilizacím je vepsána do jejího téměř tři sta let trvajícího koloniálního panství. Arogantní lidskoprávní atlantismus pak vyhlašoval za porušující lidská práva politické systémy všech států, které odvozují svou legitimnost z jiných narativů, než je eurocentrický narativ společenské smlouvy, na němž je idea lidských práv založena.“ Takže „arogantní lidskoprávní atlantismus“. Takhle ale mluví Putin.
A takhle mluví muž, pokládaný za významného levicového intelektuála. A teď si ukážeme, jak ty pojmy „levicový“ a „pravicový“ selhávají, když dojde na Rusko a Evropu. Protože naopak o konzervativních hodnotách – země, krajina, národ – mluví a píše Václav Cílek. A ten pozvolna taky začal vést proruské řeči a zapojil se do proruského think-tanku pana Robejška. Pan Robejšek se potom vyoutoval v tom smyslu, že se pokusil stát politikem, čímž naštěstí v intelektuálním světě skončil. Ale Cílek jede dál. Napíše knihu o svaté Ludmile a připlete k ní blábolení, jak je Evropská unie bezduchá a jak potřebujeme slovanského ducha. Slovanstvo prý má své symboly, kdežto Evropa je nemá. Na uvedení knihy pak – psal o tom kolega Lukavec, svědek očitý a důvěryhodný – ještě blouznil o tom, jak je úžasné, že Putinova matka se jmenuje Ludmila. A když jsem jednou Cílka veřejně zkritizoval za to ruskošvábství – odepsal, že až se Evropská unie rozpadne, bude Rusko náš přirozený regionální spojenec. A ještě několik týdnů před invazí psal, že si nemáme z Ruska dělat nepřítele.
Ano, v rozhovoru pro Parlamentní listy (6. 12. 2021) vykládal: „Víte, já osobně mám pocit, že Evropa si z Rusů dělá vcelku zbytečně nepřátele – a tím posunuje Rusko čím dál více k Číně, kam má v budoucnu proudit zejména ruský plyn. Přitom je zapotřebí si uvědomit, že ta závislost Evropy a Ruska je oboustranná. Pro Rusko je Evropa největším a dobře platícím zákazníkem, zatímco pro Evropu je Rusko solidním a spolehlivým exportérem, na kterého se může už několik desetiletí plně spolehnout. Takže ani jedna ze stran nemá zájem na tom cokoliv měnit.“ Nebo tamtéž letos 1. března: „Mně přijde, že v Putinovi se setkala ruská mazanost s ruskou iracionalitou. A upřímně řečeno, mrzí mě to, protože on měl ambice stát se určitým stabilizátorem tápajícího postsovětského Ruska, ale zcela selhal a historicky se nevratně odepsal.“
Ale to on, Cílek, se nevratně odepsal.
Pak je tu generace „nových historiků“, kteří vysvětlují, že se na období socialismu díváme moc úzce a že všechno je složitější a my jsme ovlivněni svou zkušeností a nebereme v úvahu širší souvislosti a tak dále…
To jsme zpátky takzvaně vlevo. V tomto smyslu se stal smutným klasikem soudruh Pullmann, který mlel o „stalinské demokracii“. Žel i doktorand naší fakulty FHS UK Radek Holodňák jednoho pětadvacátého února napsal: „Jo dneska je Vítězný únor! Proto všichni pravičáci dneska chytají psotník a předhánějí se v tom, kdo napíše patetičtější výplod salonního pozérství. Vtipný je, že NIKDO z levice si na to ani nevzpomněl. Možná ji prostě víc zajímá, že tady milion lidí nemá kde bydlet, že mladí žijí do čtyřiceti ve spolubydlení, aby se pak mohli do konce života zadlužit, a že tady budou aktuálně umírat až desítky tisíc lidí kvůli fetišizaci zbožní výroby, díky které prosté nemůžeme dopustit, aby do škodovky dorazily blatníky o týden později. Zato pravičáci bojují prázdným tlacháním, vyprázdněnými frázemi a vyhrabáváním dávno mrtvých strašáků, kterými pak šermují sami sobě před ksichtem.“
Na námitky by mohl říci, že on má prostě názor.
Mohl. Jenomže protikladem názoru je znalost.
