Kritik Miloše Zemana, literární historik prof. Martin C. Putna je přesvědčen, že narůstající extremismus v České republice souvisí s vlnou autoritářství, která jde celým světem – a zejména s Ruskem. Právě na něj a na ruskou propagandu bychom podle něj neměli zapomínat výměnou za boj proti islamismu – podle Putny by tak Západ mohl přijít o všechno.

Váš projev 17. listopadu na Pražském hradě popisoval těžkou situaci, které v současnosti Česká republika čelí. Máte strach?

Strach není to správné slovo. Pokud se člověk profesionálně zabývá kulturními dějinami různých temných období, tak spíše vidí analogie. A tady je ta analogie s podzimem 1938 naprosto zřetelná.

A tento stav podle vás začal zvolením Miloše Zemana prezidentem?

Ne. Začalo to tehdy, když se Václav Klaus a Vladimír Železný společně dohodli, že zesměšní Václava Havla. Televize Nova zařadila do svého programu v letech 1995 a 1996 jeho pravidelné urážení, jehož bylo smyslem srazit základní morální autoritu, která tehdy v Čechách existovala. To se po několika letech podařilo. Část společnosti přistoupila na to, že Havel je směšný pomatený stařík, jehož slova žádnou váhu nemají. Jakmile se stalo možným toto, pak bylo možné i zvolení Klause. A když bylo možné zvolení Klause, bylo možné i zvolení Zemana. To znamená: Příště může být českým prezidentem klidně Martin Konvička.

Nemyslíte, že v době, kdy Václav Havel zemřel, byly reakce na jeho smrt důkazem, že jeho autorita nezmizela a je pro náš národ stále důležitá?

Ne. Tomu jsem hluboce nevěřil. Proto jsem se v následujících dnech a týdnech k Havlově smrti nijak nevyjadřoval. Dal jsem si velmi dlouhého bobříka mlčení na téma Václav Havel. Ty slzy mi přišly z mnoha očí krokodýlí a zvláště Václav Klaus byl velmi šťasten, že si může zatančit na Havlově rakvi. Rok po Havlově smrti byl navíc zvolen prezidentem představitel přesně opačných názorů a stylu, tehdy tedy došlo na moji skepsi. Ten smutek byla taková mediální vlna, která reálný význam bohužel nemá.

Vývoj v Česku popisujete velmi skepticky a situace se zhoršuje s uprchlickou vlnou, která do Evropy přichází. V Česku je to velké téma, přestože naše země žádné invazi nečelí. Myslíte, že pokud by se to změnilo, mohlo by se vše ještě více vystupňovat a mohlo by dojít i k násilnostem?

Uprchlíci jsou zástupné téma. Ultrapravice chce nějakého nepřítele a vždycky si nějakého najde. Všimněme si, že letos se prakticky vůbec nemluví o Romech, byť nedávno to vypadalo, že se budou pomalu pořádat pogromy na romské čtvrti ve městech. Najednou to téma zmizelo. Samotné slovo ultrapravice navíc vlastně dnes již téměř nedává smysl, prostě extremisté, populisté, lidé kolem Zemana a Klause chtějí moc, chtějí zpátky, chtějí ji celou a použijí k tomu jakékoli prostředky. Současný problém s islámským fundamentalismem je reálný, já ho v žádném případě nechci zlehčovat, je to asi jeden z největších problémů, který Evropu čeká. Ale tito lidé nepřinášejí žádné řešení toho problému, oni sami představují jiný problém.

Miloš Zeman a lidé kolem něj se také ostře vymezují proti akademické obci, proti inteligenci obecně. Proč tomu tak je?

Populisté vždycky nenávidí vzdělání, zvláště to humanitní. Člověk, který se trochu vyzná v dějinách – ať už kulturních, či politických – se méně snadno nechá manipulovat. Kdo nic neví, snáze věří ruské propagandě na internetu.

Vidíte někoho, kdo představuje naději na změnu? Nějakou autoritu, která by mohla lidi spojit?

To je velký problém. Když jsme šli na Hrad (událost Jdeme Hradu připomenout Ústavu, pozn. red.) večer 17. listopadu, zaznívala hesla z listopadu 1989. Tam se volalo „Ať žije Havel“, „Miloše do koše“ a „Demisi“, což bylo pěkné a vtipné, ale zároveň to ukazovalo na bezradnost. Není tady ani spojující osobnost, ani spojující politické hnutí, česká demokratická společnost je roztříštěná, bezradná a obrácená k minulosti. To se může projevit tím, že až budou příští prezidentské volby, tak opět bude nějakých pět, deset, patnáct lidí, kteří si budou říkat: „No proč ne já? Já bych také mohl.“ A dopadne to jako minule.

Je ale vůbec možné najít někoho volitelného pro – slovy Jiřího Ovčáčka – pražskou kavárnu a zároveň pro ty, kteří přijeli autobusy na Albertov s rozdanými mávátky na podporu prezidenta Zemana?

Populisté, xenofobové, fašisté, komunisté a ruští agenti vědí, koho mají volit a budou ho volit vždycky a za všech okolností. Tady jde o to, aby se našel člověk, který bude přijatelný pro široké spektrum demokratické veřejnosti zleva doprava. Možná bych to nazval spíše evropskou stranou. „Levo“ a „pravo“ už téměř nedává smysl, to dělení stojí jinak: Na ty, kdo jsou pro Evropu, a na ty, kdo jsou pro Rusko. Jde o to, aby evropská strana někoho našla. Nemusí to být osobnost až tak výrazná a vyhraněná, podstatné je, aby to byla osobnost zvolitelná. Podobná zkušenost už jednou byla na Slovensku, kde opravdu hrozilo, že se z něj stane Mečiarův osobní pašalík. Trvalo to dlouho, ale nakonec se podařilo to, že demokratická společnost zleva doprava byla ochotná se spojit.

Přesto je tam dnes Robert Fico.

Ano. Tehdy ale Mečiara porazili. A ve srovnání s ním je Fico mnohem méně brutální, mnohem méně prvoplánový a na druhé straně je na Slovensku prezidentem Andrej Kiska. Měl jsem možnost se s ním nedávno setkat a bylo to skvělé. Člověk už skoro zapomněl, že by to mohlo být tak, že prezident je slušný, milý, přirozený a pokorný člověk. Pozval si několik intelektuálů, dvě hodiny naslouchal jejich názorům a hned na začátku řekl: „Já bych chtěl hlavně naslouchat, já bych se od vás chtěl něco dozvědět.“

Jak na Slovensku vnímají to, co se děje u nás?

Slovensko – alespoň jeho evropská část – k nám pořád vzhlíží jako k těm, se kterými cítí nějakou niternou souvislost. Tam je vnímání česko-slovenské souvislosti mnohem silnější. Na Slovensku se běžně čtou české knihy, české noviny, ale v Česku je nás málo, kteří sledujeme slovenskou scénu. Oni to berou ve stylu: My máme Fica, vy máte Zemana, my máme Kisku, vy máte Sobotku. Tam je tato reciprocita.

Zároveň je ale silnější než u nás rusofilská linie, což souvisí se slovenskými kulturními dějinami. Zatímco v českých zemích bylo obrozenecké slavjanofilství, ale zároveň i linie kritická začínající Havlíčkem a vrcholící Masarykem, na Slovensku bylo rusofilství mnohem silnější. Tamní liberalismus byl slabý, navíc zde existoval mnohem horší maďarský útlak. Ruská propaganda tam má mnohem lépe připravenou půdu než u nás.

Myslíte, že i Andrej Kiska má těžší pozici?

Ano i ne. Pozice je těžší, ale on se stal symbolem pro otevřenou část lidí na Slovensku, pro ty – chceme-li to tak nazvat – havlovce. Rozdělení slovenské společnosti je ale velmi podobné.

Vy jste v projevu na Hradě zmiňoval prezidenta Háchu. Myslíte si, že dnes můžeme vidět nějakou paralelu v premiéru Sobotkovi?

To mě nenapadlo. Samozřejmě jsou to osobnosti úplně jiného typu, jiné politické orientace, Hácha byl konzervativní katolický národovec… ale pokud jde o to, že ten člověk je v nějaké vrcholné pozici, moc toho nemůže a snaží se alespoň občas dělat alespoň něco slušného, tak ano. Sobotkova role je rozhodně velmi obtížná. Tím ale samozřejmě nechci říci, že Sobotka je nějaký novodobý Hácha.

Myslíte, že existuje něco, co by české politiky nakonec přimělo bránit se proti politice prezidenta Zemana?

Vidíte, myslel bych si, že to, že se postaví s náčelníkem českých fašistů na jedno pódium, bude stačit. Zdá se, že nebude. Zatím to bohužel vypadá, že jsou to mužové poněkud nestateční.

Hovořil jste také o pojmu ultrapravice a o extremismu. Dnešní extremisté mají určité ultrapravicové názory, zároveň ale vzhlížejí k Rusku. Čím to je, že i tady mizí nějaké hranice?

To je ovlivněno vlnou autoritářství, která jde celým světem. Pokud byla 90. léta vlnou demokracie, která něco dokázala a něco nedokázala, teď jde světem vlna autoritářství. Někde silněji, někde méně. Rusko má samozřejmě ohledně autoritářství velmi bohaté tradice, mnohem bohatší než tradice demokratické. Putin se pokouší o návrat k imperiální slávě a používá k tomu všechny možné metody. Je pochopitelné, že autoritáři celého světa k sobě mají blízko. Putina tak velebí a peníze si od něj půjčuje Marine Le Pen, podobně jako se k němu hlásí čeští komunisté, Zeman… Ono na barvě toho autoritářství asi už příliš nesejde, může být rudé, hnědé nebo černé. Podstatné jsou rozdíly: otevřená společnost versus autoritářská společnost, společnost budovaná zdola nebo shora, společnost liberální nebo nesvobodná.

Dá se tedy říci, že pravicové a levicové póly mizí i z extremismu?

Ano. Oni jsou schopni spolu dokonale spolupracovat. Když se podíváte na extrémně pravicové nábožensko-fundamentalistické weby, které u nás produkuje Klausův Hájek (např. www.protiproud.cz, pozn. red.), a na tzv. levicové weby, tzn. Literární noviny, zjistíte, že rétorika je úplně společná. Všichni se vysmívají Západu, Evropě, Spojeným státům, demokracii, Havlovi… rudá a hnědá se opět slévají.

Jaký je v současnosti podle vás vývoj situace v ostatních zemích, zejména na západě Evropy?

Země na západ od nás mají demokracii silnější, protože neměly komunismus. I v těchto zemích ale byly tradiční rusofilské tradice. Na druhou stranu obecná politická kultura je tam vyšší, stejně jako občanská angažovanost. Ta je samozřejmě vůbec nejsilnější v Americe.

Máte pocit, že česká společnost se fašizuje ve velkém, nebo je to jen menšina, která je víc slyšet?

Je víc slyšet, je mnohem více podporována, a jelikož teď dostala posvěcení přímo z Hradu, bude slyšet ještě víc. Velká část lidí je prostě jen zmatená, nedokáže se vyznat na internetu v tom, kdo je kdo, nenapadne je, za čím vším se skrývá ruská propaganda, je tu spousta svinstva typu Parlamentní listy… Těm všem se daří vyvolávat dojem, že Rusko nám přece pomůže bojovat proti islámskému fundamentalismu, čímž zároveň pomáhají zapomenout na válku na Ukrajině. Ale to je Sofiina volba, to je špatně. Ustoupit od sankcí by byla naprostá tragédie. Putin je jako Siréna, která zpívá lákavou píseň, abychom připluli trochu blíže k ní… Jeho strategií je výměna Ukrajiny a lidských práv v Rusku za pomoc s islamisty. Pokud na toto Západ přistoupí, tak jsme nejen ztratili Ukrajinu, ale ztratili jsme všechno.