ROZHOVOR / Čína je země velkých paradoxů, takže někdy o ní platí i zdánlivě si odporující výroky současně, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 sinolog Martin Hála, zakladatel významného projektu Sinopsis. Je to silná ekonomika, která má v sobě skryté časované bomby minulých chyb. Dokáže být zároveň velkým znečišťovatelem planety i obrovským producentem zelených technologií. Teď se svět a Čína pokoušejí najít nějakou novou rovnováhu vzájemných vztahů.

V jaké kondici je Čína ke konci roku 2024? Na jednu stranu je podle statistik vůdčí silou, pokud jde o elektromobilitu, je tady ambiciózní kosmický program, který už dávno předběhl Rusko, na druhou stranu jste nedávno hovořil v České televizi o čínských demografických problémech, které napáchala politika jednoho dítěte. Je na tom Čína skutečně ekonomicky tak dobře, jak si někteří lidé myslí?

Čína se v poslední době potýká s vážnými ekonomickými problémy, které jsou z větší části důsledkem její vlastní dlouhodobé politiky, ale přispívá k nim také současný vývoj na mezinárodní scéně. Ten je ovšem do velké míry rovněž důsledkem dlouhodobé politiky Pekingu, respektive reakcí na něj.

Čínská ekonomická a průmyslová politika je systémově koncipována nikoliv s cílem zvýšit prosperitu obyvatel, ale mocensky posílit silně centralizovaný stát, tedy konkrétně státo-stranu čili vedení Komunistické strany Číny. Peking po několik dekád obratně využíval asymetrického zapojení ČLR do ekonomické globalizace, kdy těžil z lukrativního přístupu na bohaté západní trhy, především ten americký, aniž by sám otevřel vlastní domácí trh.

Spolu s mohutným transferem technologií, často vynuceným či přímo nezákonným, to vedlo k postupnému přesunu velké části světové průmyslové produkce a dodavatelských řetězců do Číny, což mimo jiné vytvořilo obrovské devizové rezervy z nevyrovnaného obchodu s ostatním světem. Ty ale hromadí a kontroluje čínská státo-strana, zatímco na přímou vnitřní spotřebu cestou zvyšování kupní síly obyvatelstva nechává probublat vždy jen disproporčně menší část akumulovaného přebytku, ony příslovečné drobky pod stolem.

Tento v podstatě merkantilistický, někdo by řekl přímo predátorský model fungoval pro čínskou komunistickou stranu docela dobře, dokud měla prakticky neomezený přístup na zahraniční trhy. Peking udržoval výrobní náklady i koncové ceny hluboko pod světovou hladinou, obvykle za pomoci přímých státních subvencí, mohutně vyráběl na export a hromadil přebytky, aniž by se příliš znepokojoval chronicky nízkou domácí spotřebou.

A tento model narazil na své hranice?

Ano, otevřenost zahraničních trhů začala v posledních letech zadrhávat, mimo jiné i v důsledku nového povědomí o rizicích jednostranných obchodních závislostí, jak je odhalila pandemie covidu. Již před ní docházela trpělivost s tímto asymetrickým modelem zejména Spojeným státům, jak demonstrovala Trumpova cla v jeho prvním funkčním období.

Čína tak v současnosti čelí zásadnímu strukturálnímu problému: její ekonomika je jednostranně orientovaná na export a chrlí zboží, které dnes už není schopná prodat na cizích trzích, ale nemůže ho absorbovat ani po léta zanedbávaný trh domácí. Dostává se tak do deflační spirály a trochu paradoxně do situace, která hodně připomíná Marxovu definici krize z nadvýroby. Ta ovšem tentokrát není způsobena inherentní nedokonalostí kapitalistického trhu, nýbrž krátkozrakostí komunistického plánování.

Tuto latentní, plíživou krizi prohlubuje celá řada souvisejících akutních problémů, ze všeho nejvíc asi propad realitního trhu, který mimo jiné tvoří hlavní zdroj příjmů místních vlád. Akutní problémy by se asi samy o sobě daly řešit, ale v kombinaci s dlouhodobými strukturálními deformacemi nahrávají vzniku dokonalé ekonomické bouře.

Někdy se poukazuje na to, že zatímco Evropa má svůj Green Deal, Čína se považuje spíš za mocnost, která planetu dost zamořuje. Je to úplně pravda? Jindy se zase hovoří o snahách Číny silně přecházet na obnovitelné zdroje energie. Co z toho odpovídá více skutečnosti?

Obojí je pravda, současná Čína je plná paradoxů. Peking skutečně přechází na obnovitelné zdroje bezprecedentním tempem, jež ovšem stále nestačí kompenzovat dekády extenzivního rozvoje založeného na fosilních palivech a celkové bezohlednosti k životnímu prostředí. Čína je dnes současně dominantním výrobcem zelených technologií i největším znečišťovatelem planety. I zde se projevuje základní nerovnováha čínského rozvoje s jednostranným důrazem na export: Peking by byl dnes schopen zásobovat zelenými technologiemi celou planetu (pokud by je byla ochotna kupovat), ale není schopen jimi nahradit domácí energetickou infrastrukturu založenou na uhlí, ropě a plynu. 

Co mohou v Pekingu čekat od změny v Bílém domě? Donald Trump se někdy tváří jako člověk, který se chce vůči Číně vymezit, ale také jsou kolem něj lidé jako Elon Musk, kteří mají v Číně velké byznysové zájmy…

Trump je příslovečně nevypočitatelný a aspoň na pohled vnitřně rozporný. Opakovaně vyjadřuje osobní náklonnost k Si Ťin-pchingovi a současně hrozí Číně 60procentními cly. K ČLR se staví spíše jako k obchodnímu konkurentovi než ke geopolitické výzvě. Zrovna v tom se možná s Muskem shodnou. V jeho kabinetu zasednou lidé s principiálními výhradami vůči režimu KS Číny, ale je pravděpodobné, že převládne Trumpova a Muskova transakční diplomacie. 

Transakční diplomacie, nebo řekneme větší reciprocita ve vzájemných vztazích, by snad byla mohla zabrat před čtvrt stoletím, kdy se jí Američané v roce 2000 sami vzdali zrušením takzvané „doložky nejvyšších výhod“ (MFN, od roku 1998 „normální obchodní vztahy“, NTR). Připuštěním Číny do Světové obchodní organizace (WTO) na konci roku 2001 bez plnění pevných kritérií přistoupili de facto Američané (a s nimi celý svět) na asymetrický obchodní vztah s ČLR jako na jakýsi nový normál. To nastartovalo závratný růst Číny v prvních desetiletích tohoto století, ale současně ve svých důsledcích vedlo k dnešnímu rozvratu celé globalizace, včetně samotné WTO.

Trumpova celní politika, pokud ji tak vůbec můžeme nazvat, se vrací k tradičním nástrojům obrany proti merkantilismu cestou hrubé záplaty na hrubý pytel. Celní války byly běžné v Evropě na konci 19. století, přinejmenším od Bismarcka. Po první světové válce a zejména během světové hospodářské krize po roce 1929 se k nim připojily i USA. Reciproční celní války před sto lety dohromady nic nevyřešily a zůstává otázkou, zda mohou něco vyřešit dnes. Nejsem ekonom, ale byl bych skeptický. Uvidíme, zda má Trumpův tým v zásobě i nějaké sofistikovanější nástroje.

Pokoušeli se Číňané nějak zasahovat do americké volební kampaně?

Komunistická strana Číny se pokouší zasahovat do voleb v USA přinejmenším od dob nechvalně proslulého skandálu s financováním Clintonovy prezidentské kampaně v roce 1996, který vešel do historie jako „Chinagate“. Do letošní kampaně se nicméně podle všeho ČLR vměšovala spíše v rámci voleb do Kongresu než voleb prezidentských, kde možná pro sebe ani neviděla jasného favorita. Razantní postup proti Pekingu avizovali oba kandidáti.

Na tomto místě nicméně stojí za připomenutí současný mohutný špionážní skandál, kdy se čínské APT skupině (seskupení kybernetických útočníků, kteří se zaměřují na pokročilé přetrvávající hrozby, pozn. red.) označované jako Salt Typhoon podařilo navrtat do systému hned několika amerických síťových operátorů, včetně AT&T a Verizonu, a podle všeho odposlouchávat například i mobilní telefon viceprezidentského kandidáta Vance. Dost mě překvapuje, že se tato bezprecedentní operace více neodrazila například v našich domácích diskuzích o návrhu nového zákona o kybernetické bezpečnosti. Až na tom budou naši operátoři podobně jako v USA (pokud už nejsou), bude pozdě (nebo už bylo).

V poslední době Peking demonstroval svou sílu prováděním manévrů kolem Tchaj-wanu. Je to pouze symbolické, nebo by se komunistický režim mohl skutečně v blízké době pokusit o obsazení ostrova?

Čínské vedení a osobně Si Ťin-pching mají ze svého pohledu všechny důvody Tchaj-wan anektovat. Nepochybně se o to pokusí, pokud budou přesvědčeni, že se jim to může podařit bez příliš vysoké ceny v podobě rozhodné reakce světového společenství. Odradit je může jenom věrohodný deterrent, a to nejen vojenský, ale i mezinárodně politický.

Aktuálně má nicméně Čínská lidově osvobozenecká armáda dost starostí sama se sebou. Již několik let v ní probíhají čistky na nejvyšší úrovni, jež mají odstranit vskutku epickou korupci a zajistit její plnou loajalitu straně a vůdci. Akutní hrozba bezprostředního konfliktu se tak snad na pár let odkládá.

Je skutečně čínský režim tak jednolitý, jak působí navenek, nebo tam může existovat nějaké pnutí v mocenských elitách?

Pnutí existuje v mocenských elitách vždy, ale po Si Ťin-pchingových čistkách převládl strach. Trochu to může připomínat období stalinského teroru, samozřejmě opět s rozdílem téměř celého jednoho století. O skutečném stavu současných mocenských elit v ČLR toho zase tolik nevíme, jisté však je, že tam žádná otevřená diskuze neprobíhá. Atmosféra se zřejmě hodně podobá filmu „Stalinova smrt“, který tímto vřele doporučuji všem čtenářům.

Pokud jde o nás, Číňané se občas nějak negativně vyjádří, ale nezdá se, že by ve vzájemných vztazích mezi Českem a Čínou existovalo nějaké výrazné napětí. Jsou vzájemné vztahy i za vlády Petra Fialy v podstatě takové, jaké byly vždycky?

Spíše bych to asi charakterizoval jako ticho po bouři. Po roce 2013 se ve vzájemných vztazích přehnalo tornádo Zemanova „restartu“ a jeho spektakulárního, tragikomického krachu po kolapsu společnosti CEFC v roce 2018. Obě strany jsou ještě tak trochu v šoku a snaží se vydýchat, co se tu vlastně stalo. Fialova vláda občas vypadá, jako by chtěla uvěřit, že žádná ČLR neexistuje. (Připomeňme taktně poněkud nezřetelný osud revize česko-čínských vztahů, ohlašované v jejím programovém prohlášení před třemi lety.)

ČLR samozřejmě existuje a je taková, jaká je, ať už se nám to líbí, nebo ne. Do budoucna vůči ní budeme potřebovat stabilní, udržitelnou politiku s elementární shodou napříč hlavními silami v politickém spektru. To bude chvíli trvat. Začít bychom ale měli hned.