Český politik a podnikatel Martin Hausenblas mluví v rozhovoru pro SF o mýtu neporazitelnosti Miloše Zemana, plíživém nástupu nesvobody, oživlých estébáckých a proruských strukturách a o tom, co je podle něj realistický přístup k Evropské unii.
Začali jste s novou iniciativou „Kroměřížská výzva“, která se týká volby prezidenta. Jak porazit Miloše Zemana, který vypadá neporazitelný?
To zdání neporazitelnosti je mýtus. A to minimálně ze dvou důvodů: Bylo by hrubou chybou se bavit o dnešní politice a vynechat při úvahách hnutí ANO Andreje Babiše. A také ještě nevíme konkrétní jména kandidátů. Kroměřížská výzva reaguje zejména na dobu, ve které se nacházíme. Podepsali ji lidé, kteří vnímají současnou situaci, jako velmi vážné narušení demokratického vývoje naší republiky a vnímají také náznaky posunu naší společnosti směrem na východ. Je to výzva všem občanům, kteří přes nedostatky našeho systému, chtějí zachovat naší republiku v rodině Západního společenství. Masaryk říkal: ,,Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Překonávejme ty chyby, ale nepřekonávejme demokracii.‘‘ A proto také vznikla výzva. Tudíž současný prezident není neporazitelný, nevidím důvod, proč jej takto označovat.
Na druhou stranu jsme ale už viděli sílu – nebo domnělou sílu – Miloše Zemana v akci. To musí přece odpovídat nějaké poptávce?
Jeho síla spočívá spíše v jeho strategii. V tom, že téměř na jakékoli téma je schopen zaujmout postoj, který vrazí klín do společnosti. Je přitom úplně jedno, zda je ten postoj pravdivý nebo ne. A také je mu jedno jaké důsledky to na společnost má. Jako například už legendární hledání Peroutkova článku, kontroverzní zahraniční návštěvy, pohled na konflikt na Ukrajině, kontroverzní výroky. Udržuje tak neustále třenice mezi vrstvami společnosti. A ta se uchyluje k novým spojenectvím. Umírněné části společnosti najednou nemají problém se spojovat s radikály. Ti jsou samozřejmě nejvíce slyšet a tak vzniká nálepkování a další houstnutí atmosféry. Směsí populismu a rozdrobením oponentů si udržuje přízeň. Smír jednotlivých umírněných vrstev společnosti by totiž pro něj znamenal politický konec. To není zájmem ani jeho, ani jiných politických matadorů.
Co máte přesně na mysli?
Společně s Andrejem Babišem rozrušuje demokratické principy naší země a demokracii jako takovou a přibližuje naší zemi jiným způsobům vládnutí. To znamená autoritativnímu systému řízení, jaký je třeba v Rusku. Ruský vliv vnímám jako největší současné ohrožení, které tady dneska máme. Bohužel společnost na to zatím nijak nereaguje. Většinou totiž něco začneme postrádat, až když o to přijdeme a náhle nám to chybí. Nyní jsme v situaci, kdy je zakotvení naší země do NATO a Evropské unie v nebezpečí. Nerad bych, abychom se jednoho dne probudili bez ochrany a v opětovném područí totalitního režimu.
To, co se dělo při návštěvě čínského prezidenta, bylo takovou připomínkou, jaké to tady kdysi bylo. Ten prožitek byl důležitý pro mladou generaci, která totalitu nikdy nezažila, a teď najednou viděli, jaké to je, když se policie utrhne ze řetězu a brání lidem demonstrovat, či zasahuje lidem do toho jakou vlajku a kde smí mít vyvěšenu. To jsou věci, které jsou naprosto nepřijatelné. Jsem za ten policejní exces velmi rád, jelikož posloužil i starší generaci tím, jak chvilku zavanul důvěrně známý puch totality. Dnes se totiž velmi plíživým způsobem posilují staré a funkční estébácké struktury a posiluje se tady vliv Číny a Ruska a manipuluje s veřejným míněním. Vytváří se iluze toho, že naší orientaci na východ a na Rusko by naše země mohla získat nějakou prosperitu. To není pravda, 90 procent našeho exportu směřuje do Evropské unie a my jsme integrovanou součástí Evropské unie. V Číně a v Rusku jsou silné režimy, ale slabí občané. Kde se zavírá už za kritický názor, tam se lidé nemají dobře.
Jak vlastně vidíte Evropskou unii? V současnosti se pohled na ni mění nejen u nás, ale pochybnosti jsou po celé Evropě. Jako by neplnila ta očekávání, která od ní lidé kdysi měli.
Nejsem žádný výrazný eurooptimista, spíše se považuji za eurorealistu. Jsem přesvědčen, že v dnešní době nemáme žádnou reálnou alternativu k členství v EU a obranném paktu NATO. Obě instituce nám zajišťují prosperitu a bezpečí.
Vrhnout se za této situace do nejistých vod ruského a čínského vlivu to může udělat jenom blázen.
Miloš Zeman ale – ať je v jakémkoliv stavu mysli – to to musí vědět. S důrazem na východní směřování ale jako s hlavním heslem do voleb nešel.
Je to takový plíživý postup. Nejdříve nezpochybňuje, že jsme legitimní členové Evropské unie, potom se najednou hovoří o právu na referendum. Až budeme před takovým referendem, vytvoří se na základě nějaké neblahé události hysterie, lidé pak pod vlivem manipulace a strachu klidně zvolí něco, co nepůjde vzít zpět. Je třeba si uvědomit, že Hitler i komunisté se dostali k moci demokratickými volbami. To je pro naši zemi veliké nebezpečí a já se toho okamžiku hrozím. Když jsem říkal, že jsem eurorealista, tak to znamená, že podle mě projekt Evropské unie v žádném případě nefunguje dobře, že neodpovídá potřebám doby a snaží se spojit celou řadu zemí, které jsou velmi rozdílné. Struktura Evropské unie by se měla zásadně změnit. Navenek musí Evropská unie působit jako jednotný celek. To znamená, že některé funkce Evropské unie se musí centralizovat, zejména společná obrana vnějších hranic a společná imigrační politika, vojenská a intervenční doktrína včetně evropského vojska a společné tajné služby. Evropská unie je dnes bohatá a slabá. To je velmi nebezpečná kombinace.
Co se centralizovat nemá?
Není možné, aby Evropská unie rozhodovala o tvaru okurek, lidé mají pravdu v tom, že je to nesmysl. Kdybych to měl shrnout do jedné věty, navenek musíme být jednotný celek schopný akce a směrem dovnitř naopak velmi pohostinné místo, kde si státy a regiony zachovají svoje postavení bez všeobjímajících regulací. Unie musí směrem dovnitř umožňovat rozmanitost a příjemné místo pro žití tak odlišným národům, jaké v Evropě máme.
Zatím ale moc jednotně navenek nevystupuje ani Česká republika, když se podíváme zvláště na některé počiny prezidenta Zemana.
U nás má jednu politiku Ministerstvo zahraničí, druhou politiku vláda, třetí politiku má prezident. Klidně se pak stane, že prezident jede na státní návštěvu do Moskvy v době sankcí proti Rusku, nebo slaví výročí založení Komunistické strany Číny, či vítězství nad Japonskem. Pro vrcholného představitele členské země EU je toto chování naprosto nepřijatelné a nelze jej nijak ospravedlnit. Přímo svým chováním oslabuje naši pozici spolehlivého a seriózního partnera ostatních členských států EU. Naše země také získává nálepku podivné země bývalého východního bloku, kde vládnou obskurní praktiky.
O Zemanovi jsme už mluvili, ale je tam také Andrej Babiš. Není Babiš potenciálně mnohem nebezpečnější? Kdyby se náhodou stal premiérem, měl by mnohem větší pravomoci. A navíc má velké mediální zázemí a pochopitelně také finanční prostředky.
Prezident má přístup do hodnotového systému, je to de facto vrchní komentátor. Tím, jak události nasvěcuje, jim dává nějaký význam. Způsob, jakým dění komentuje, ovlivňuje celý stát a nálady v něm. Prezident v tuto chvíli rozvrací zemi, polarizuje ji a vytváří konflikty napříč rodinami, napříč firmami, napříč přátelstvími. Vytváří strašáky, používá strach a manipulaci. Toto státník nikdy nedělá, jelikož státník ví, že národ má držet pohromadě.
A Babiš?
Co se týče Andreje Babiše, jeho nebezpečí spočívá ještě v něčem jiném a to v tom, že spojuje ve své osobě několik typů moci. Demokracie je systém pojistek a protivah, kterými vzniká stabilita a jistota, že žádný prvek nepřeváží nad těmi ostatními. Andrej Babiš spojil obrovskou ekonomickou moc svého majetku s enormní mediální silou a s politickou mocí. Tím ohrožuje normální fungování demokracie. Tyto tři složky mají být vždycky rozděleny, to znamená, že podnikatel nemá být v politice, aby si nenastavoval pravidla, jinak je ve střetu zájmů a začne toho zneužívat. A současně politik nemá ovládat média, protože média mají být hlídacím psem demokracie. Pokud ale vlastní média a dal se na politiku, tak si přirozeně vytváří podmínky pro svůj Agrofert, ze kterého se stává superfirma a toto je velmi nebezpečný proces. Taková kombinace může být pro další demokratický vývoj země naprosto fatální. Tady vůbec nejde o Andreje Babiše, ať to udělá kdokoliv, je to nebezpečné pro systém. Říká se tomu „jediný bod selhání“, už to není robustní systém, který má nějakou pevnost, ale je to systém, kde váha jednoho prvku je až příliš významná. Pro prosazování vlastních zájmů pozice vynikající, pro zemi obrovské riziko.
Myslíte si, že je náhoda, že se najednou vynořilo tolik lidí, kteří jsou spojení s minulým režimem? Estébáci nebo lampasáci a lidé ze zahraničního obchodu a podobně. Je to spíš synergie toho že je to teď pro ně správná doba, nebo za tím může být nějaký vliv z venku?
Není to náhoda, je to jen důkaz závažnosti současné situace. Ti lidé ucítili možnost obnovit staré nebo posílit stávající vztahy. Myslím, že v naší zemi je v tuto chvíli příhodné klima pro estébáky, různé kolaboranty a extrémisty všeho typu. To má několik důvodů a prezident jedním z nich. Ten vyloženě legitimizuje extremismus a útočí na nízké pudy. Sám jde špatným příkladem. A jestli za tím může být vliv z venku? Nejen že může, ale je. BIS na to již upozorňuje několik let.
To ale mnoha lidem nevadí…
Máme u nás malou sílu občanské společnosti. Stát jako takový se nikdy nemůže fyzicky bránit. Stát musí bránit občané, vlastenci, kteří jsou s ním identifikovaní. Pokud je tato skupina lidí oslabená, a to se není po těch letech komunismu co divit, tak je to podobné, jako když v lidském těle máte oslabenou imunitu. Tělo je náchylné k nemocem. Chtělo by to změnu klimatu, je třeba posílit občanskou společnost a aktivizovat lidi tak, aby byli ochotni bránit tuto zemi a demokratické zřízení. Protože se také může stát, že se probudíme do totalitní země a potom řada lidí přes noc sezná, že nadešel čas emigrovat. Já v cizině žil, můj domov je tady a v emigraci žít nehodlám.
Vrátíme se ještě ke Kroměřížské výzvě. Když se podíváme na různé občanské výzvy, tak to většinou špatně dopadlo. Můžete stručně charakterizovat, co je jejím smyslem?
Máte naprostou pravdu. Z historie známe mnoho výzev, které vyšuměly nebo vymizely. Ale také máme historické zkušenosti, když se k moci hlásili komunisté. Bylo to v letech 1945 – 1948. . Mnoho lidí spatřuje paralely a hledá obranné mechanismy, jak zabránit opakování podobného scénáře. Dnes už opravdu nejde o zápas pravice a levice. Jde o zásadní rozhodnutí, kam chceme směřovat. Dopady tohoto rozhodnutí pocítíme nejen my, ale také budoucí generace. Kroměřížská výzva byla tedy výzvou občanům, kterým není tato situace lhostejná, abychom se propojili a společně hledali vhodné řešení situace. Plánujeme okolo 50 – 60 debat po celé republice. A tím se dostáváme k navazující iniciativě Peloton. Ta má za úkol organizačně tyto debaty zajistit. Je to spousta práce, kterou je třeba udělat a je třeba takový projekt koordinovat. Za tímto účelem navazujeme s lidmi z jednotlivých regionů kontakty. I ve Svobodném fóru se objevily kritické hlasy ať už Pavla Šafra nebo Bohumila Doležala. Chápu jejich připomínky, ale myslím si, že došlo k nedorozumění. My jsme v Kroměřížské výzvě nepředstavili dostatečně iniciativu Peloton. Opravdu to není projekt, který by mohl být řízen jen z Prahy. Musí fungovat spolupráce s jednotlivými regiony a regionální buňky musí sehrát zcela zásadní roli. Pan Šafr i pan Doležal byli signatáři výzvy Demokratické iniciativy z 1. května, ve které vyzývají k propojení občanů. A k diskuzi. Usilují tedy o totéž. Navrhuji tedy obou pánům, že bych navštívil příští debatu Klubu na obranu demokracie nebo můžeme uspořádat video debatu na téma Kroměřížská výzva. Ideálním výsledkem celého snažení by tedy měla být síť občanské společnosti a silný kandidát, reprezentující její hodnoty
Kandidátů se ale může objevit víc?
Tak to bude v pořádku. Všichni musí bojovat sami za sebe, to za ně nikdo neudělá. Nám jde o to, aby se ten dialog vedl na úrovni principů a hodnot, ne podle toho, jak se kdo usmívá. Už máme několik prezidentů za sebou. Všimněte si toho rychlého hodnotového rozkladu, který způsobil Václav Klaus a Miloš Zeman. V poslední době vnímejme například odklon od lidských práv. To bylo přitom něco, na co jsme my jako malý národ mohli být hrdí. Pokud člověk přestane být hrdý na svou zemi, přestane jej země zajímat a nebude ji ochoten bránit. Kruh se pak uzavírá. Mnoho lidí to vůbec nezajímá, ač by je to zajímat mělo, co se třeba stane, když naše země vystoupí z Evropské unie. Já vám řeknu, co se tady stane. Bude tady svrab a neštovice stejně jako v Rusku a to je něco, čeho bych se nerad dožil.
