Ozvěny různých veřejných debat, probíhajících u našich německých sousedů nad vztyčováním soch Karla Marxe (nar. 1818, tedy před dvěma sty lety), doléhají až k našim uším. Proti jejich stavbě nic nelze namítat, pokud se na nich shodnou občané dotyčných měst a jsou co nejméně kýčovité. Konečně, v Brně máme po dlouhých hádkách velmi zdařilého Jošta na žirafě. Nebude dlouho trvat a přijde doba, kdy bude toto sousoší sehrávat podobnou symbolickou roli jako jistý pražský koník s obyčejnýma nohama a neobyčejným jezdcem.
Jde ale nikoli o sochu, ale o myšlenky, zatroleně vlivné myšlenky. Ke složitým otázkám patří už ta základní: kdo byl Karel Marx? Klasická odpověď zní, že německý filozof. To je ovšem jen část pravdy. Marx byl jistě německý filozof, ale vedle toho ještě žurnalista, autor pamfletů, ekonom a revolucionář. Sám o sobě si myslel, že objevil klíč k poznání minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Známý vtip praví, že o Marxovi si mysleli dva lidé, že je génius: Bedřich Engels a Karel Marx. Pravda je taková, že se domníval, že se dá zjistit pravda o člověku i o společnosti a že ji objevil on. Ještě ani to nedostačuje. U Marxe nelze zastřít, že to byl zakuklený náboženský myslitel. Vybádal, že moderním mesiášem je proletariát a bude stačit, až si uvědomí svou vyvolenost. Pak se změní celé lidstvo, nastane ráj v podobě všeobecné emancipace a rovnosti. Tudíž platí: vyhoďte náboženství dveřmi a vleze vám do domu oknem!
Výbušná směs
Revoluční extremisté 19. a 20. století navazovali jeden na druhého. Jedno z nejkreativnějších využití Karla Marxe předvedl V. I. Lenin, který jej přetvořil v jednoduchý nástroj, kterým by se dala modernizovat zaostalá země, mimochodem Marxem odsouzená slovanská konzervativní pevnost, z níž přece nemohl vyšlehnout revoluční oheň. Lenin ukázal, že je věrným následovníkem ruské inteligence, která inspiraci v Německu hledala už od napoleonských časů. Vznikla ideologie, která pod názvy marxismus-leninismus a dialektický materialismus kryla největší zvěrstva 20. století – a kdo ví, třeba i všech lidských dějin. Pokud zde sedí nějaké přirovnání, pak asi ke starověkým říším, kde se také „na množství nehledělo“ a kde lidský život nic neznamenal. Možná by byl Marx sám překvapen, k čemu došlo, ale ani tím si nemůžeme být jisti. Možná by se naopak radoval z toho, jak se jeho ideje o lepším světě naplňují.
Od Marxovy smrti se celý svět hemží lidmi, kteří se domnívají, že Marx byl pašák, jehož dílo bylo pouze nesprávně pochopeno a deformováno. A že je třeba ho neustále číst znovu. Připomeňme zde alespoň nejdůležitější z obratů, jímž prošla za poslední dekády marxisticky orientovaná inteligence. Jako dlouhodobě neudržitelná se ukázala jak Marxova axiomatická ekonomie, tak jeho jednostranné hodnocení skutečnosti. V čem je ale stále inspirativní, je jeho aplikace dialektiky, historizace vší reality a především jeho kritická metoda.
Je to tak. Tohle je skutečně výbušná směs, která nás obtěžuje až do dnešních dnů. Marxisté se stále vyskytují i v oblasti ekonomie a politiky, principy radikální rovnosti a emancipace lidstva stále čekají na své revoluční uskutečnění na poli sociálním. Ale je zde ještě celá oblast kulturní a antropologická, která se ukázala jako plodná půda pro marxistické símě. Je-li totiž vše pouze „historické“ a kritizovatelné jako nástroj moci a dominance, pak neexistuje nic trvalého, co by odpovídalo přírodě a tedy lidské „přirozenosti“.
Čím více Marxe, tím méně dobra
Proto se nedivme, že marxisty dnešních dnů nalézáme nejen v diskusích věnovaných světovému hospodářství, ale při pokusech o vytvoření nového člověka budoucnosti, zcela emancipovaného od své minulosti, svých kořenů a biologických dispozic. Kultura už není pouhou nadstavbou, je to pravé pole pro válku světů. Mysleli jste si například, že příroda nebo Bůh vás stvořili jako muže a ženu? Kulturní marxista vás umně poučí, že jsou tyto kategorie kulturně podmíněné a že byly vytvořeny k ohlupování lidí. A tak dále dle libosti.
Marx věčně živý, chtělo by se zvolat! Je zde ale jedna drobná patálie. Zdá se, že čím je více Marxe, je vždy a všude méně dobra, pravdy a krásy. A že přibývá utopie, relativizace skutečných hodnot a nenávisti. To je trochu velká daň za těch pár postřehů, které z Marxe zůstávají zajímavé. Napsal jsem, že je vcelku jedno, že v Trevíru vzniká další Marxova socha. Není mi ale vůbec jedno, že se jí mají klanět vrcholní evropští státníci. A není mi vůbec jedno, že ožívají v současné české politice různé Marxovy výmysly: aktuálně například v Okamurově nápadu o odvolatelnosti politiků, což je Marxův recept pro Paříž v době Komuny. V tom by měli mít Češi, po zkušenosti s reálným socialismem, zcela jasno. A měli by konečně začít promýšlet jiné, kvalitnější a čtivější autory, kterých bylo v devatenáctém století plno.
