Kde se v komunistech vzal ten náboj nenávist, který je u nich patrný pod nalakovanou vrstvou snahy o osvobození vykořisťovaných tříd? Je samozřejmě přítomný už v učení o revoluci. Revoluce se těžko dělá, když se budete dívat na lidi jako jednotlivce. Je jednodušší nenávidět nějakou třídu nebo společenskou vrstvu. Nenávidět můžete i jednotlivce, ale nenaděláte s tím takové historické vlny.

U Marxe nenajdeme jen třídní nenávist k buržoazii, ale také docela zvláštní nenávist k Židům. Sám byl židovského původu, jak je notoricky známo. Jeho dědeček z matčiny strany byl rabín. Z otcovy strany se ale jednalo o sekularizované židovství a jeho otec přestoupil v Prusku formálně k evangelické církvi. To může být také psychologické vysvětlení Marxova odporu k náboženství, protože ho poznal v této povrchní a zdegenerované podobě.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Nenávist k vlastní komunitě by byla něco, co by si žádalo hlubší psychologickou studií, ale tady zůstaneme u linie vysvětlení filozofického. Co vlastně Marxovi na lidech vlastního původu tak vadilo?

Na Nationalreview.com o tom píše Kevin D. Williamson. Z jeho úvah o Marxově myšlení aspoˇm ocitujeme malou část:

„Naši současní marxisté se nezatěžují marxovským rasismem a antisemitismem tolik, jak by měli. Nebo že by byli dokonce tak rozpačití, jako byli někteří Marxovi současníci. V dopise z roku 1890 Friedrich Engels káral svého spolupracovníka za jeho posedlou nenávist k Židům a připomněl mu, že ‚antisemitismus je znakem retardované kultury, a proto se nachází pouze v Prusku a Rakousku a také v Rusku. Každý, kdo by se utápěl v antisemitismu, ať už v Anglii nebo v Americe, by byl jednoduše směšný.‘

Marx nebyl ojedinělý v tom, že byl antisemitou židovského původu, nebo že se opíral o etnické stereotypy (hovořil například o ‚líných Mexičanech‘, kterým by prospěla politická dominance Spojených států). Najdeme ho, jak označuje své soupeře vystupňovanými etnickými urážkami. Ve svém dopise Engelsovi odsuzuje ‚židovského negra‘ Ferdinanda Lassalla.

Judaismus ale nebyl pro ‚otce socialismu‘ vedlejší téma. Je pozoruhodné, že jedním z prvních významných Marxových příspěvků na intelektuální scéně byl spis „Židovská otázka“, který byla plná protižidovských nadávek. ‚Jaký je světský kult Žida? Pouliční šejdířství… Směnka je skutečným Bohem Židů.‘ Používá známé antisemitské nástroje a to i tvrzení, že Židé, kteří byli v Marxově době v Evropě pronásledováni, tajně ovládají veřejné záležitosti svou finanční mocí: ‚Rozpor mezi účinnou politickou mocí Žida a jeho politickou mocí práva je rozpor mezi politikou a silou peněz,‘ píše Marx.

(Engels ho tady opět opravuje a píše mu: ‚V Severní Americe se mezi milionáři nenachází jediný Žid.‘)

V ‚Židovské otázce‘ je však víc než antisemitismus, protože nenávist k judaismu a židovské identitě je pouze podkategorií Marxova odmítnutí všech zdrojů spojení a společenství mimo politickou sféru. Totalitní základ marxismu je zde, a ne v komunistickém manifestu nebo hlavním městě, nejsrozumitelnější:

Tam, kde politický stát dosáhl svého plného rozvoje, vede člověk nejen v myšlenkách, ve vědomí, ale ve skutečnosti v životě dvojí existenci – nebeskou a pozemskou. Žije v politické komunitě, kde se považuje za komunální bytost, a v občanské společnosti, kde jedná jednoduše jako soukromý jedinec, zachází s jinými lidmi jako s prostředky, degraduje se na roli pouhého prostředku a stává se hračkou mimozemské síly.

Marxovo odmítnutí ‚Žida‘ je částečně jeho odmítnutím ‚jednotlivce jako vyznavače konkrétního náboženství‘, což je příslušnost, která brání jeho úplnému začlenění do ‚nebeské‘ jednoty politického společenství. Můžeme to také nazvat ‚společenství svatých‘, což je ve skutečnosti to, co si Marx představuje. (Velká část intelektuálního života v moderní době spočívala ve snaze o přeformulování křesťanských forem a konceptů.) Samozřejmě že politický stát se svou ‚sofistikou‘ a rozpory musí podle Marxova názoru nakonec ustoupit ‚konečné formě lidské emancipace‘, která bude mimo jiné zahrnovat ‚zrušení náboženství‘.

Jakmile Žid a křesťan uvidí, že jejich náboženství nejsou nic jiného než stadia vývoje lidské mysli – hadí kůže, které byly historií odhozeny a že člověk je jako had, který se do nich oblékl – nebudou se už nacházet v náboženské opozici, ale v čistě kritickém, vědeckém a lidském vztahu. Věda pak vytvoří jejich jednotu.“

Tolik Kevin D. Williamson.

Jak jsme viděli, tato teorie se nějak nepotvrdila. Během vývoje jsme ale zažili, jak se Marxovi následovníci snažili zákony dějin poněkud urychlit. Revoluce nakonec pohlcovala své vlastní otce i děti. A výjimkou nebyli ani Židé. Ono společenství nových lidí nevzniklo, aspoň ne tak, jak si utopičtí myslitelé, kteří své myšlení považovali za vědecké, představovali.