Bývalý místopředseda KSČM a chodící skanzen komunistického hnutí Josef Skála, který vstoupil do Komunistické strany Československa již v roce 1970 a který se několikrát utkal o post šéfa komunistické partaje s Vojtěchem Filipem, zavzpomínal na někdejšího poslance a europoslance Miloslava Ransdorfa, od jehož úmrtí uplynulo pět let. Skála svým slovníkem opět dokázal, že jeho doba už dávno minula a spolu se svým výrazivem patří do hlubin 20. století. Přitom však nastínil, inspirován Ransdorfem, co by podle něj komunisté potřebovali, aby se do budoucna vzchopili.

Josef Skála má neuvěřitelnou schopnost používat slovní obraty, které působí jako prastaré červotočem prolezlé ztrouchnivělé dřevo. Stačí je jen zaslechnout a člověk si již představuje ten letitý prach a jeho nánosy a za desítky let vytvořené chuchvalce, které se z něj už už zvedají, aby každého rozkašlaly a přiměly okusit sílu zašlé minulosti.

A přesně to teď Skála znovu předvedl a opět se vytasil s uměním, v němž nemá konkurenci. Nezbývá než kroutit hlavou nad tím, kam na ta slova a slovní spojení tenhle mazaný a protřelý marxista a bývalý vysoký funkcionář v Mezinárodním svazu studentstva a Světové radě míru chodí. Ve své aktuální vzpomínce na Miloslava Ransdorfa uveřejněné v Haló novinách se Josef Skála ukázal v nejlepší formě.

„Komunistou byl už v devatenácti. O politické kariéře nesnil. Vnutil mu ji až tunelářský převrat. Čelem to vzal i k výzvě, s níž nepočítal. Celým Temelínem své energie. Výbavou chodící encyklopedie. Legáty Vatikánu uzemňoval středověkými encyklikami. Spatra a v latinském originále. Dopisy v jejich mateřštině psal i Finům a Holanďanům. Memoáry Álvara Cunhala, legendy antifašistické levice, překládal z portugalštiny. V autě (cestou) na venkovské akce mi zpíval hebrejské šansony. Podvrhy, jimiž se na Rudolfu Slánském podepsaly západní »služby«, vydoloval i z pramenů v maďarštině,“ pěje Skála oslavnou ódu na Ransdorfa a vysekává mu jednu poklonu za druhou.

Vykuřování kapitalismu kadidlem

Ve skutečnosti se však ambiciózní komunista stále si brousící zuby na nejvyšší post v KSČM teprve rozehřívá a ten pravý gejzír jeho výmluvnosti, slovní ekvilibristiky a eskamotérství teprve přijde: „»Pravdoláska« se pasovala na kámen mudrců. Nám, marxistům, nadávala do skanzenu pitomců. Míla té navoněné bídě utínal hřebínek. Niagarou brizantních fakt a citátů. Články, knihami i na televizní kamery. Zprvu tak trochu profesorsky. Brzy si osvojil i mediální zkratku. Zamlada pěstoval historický šerm. Teď si ho s gustem užíval v politice. Baterky dobíjel i těm, kdo už to málem vzdali. Dvě věci se mu protivily. Mlácení prázdné slámy – a politika stopou Kondelíka, zašitého v režimní rutině. Obojím si nadělal i řadu nepřátel. Tím širší získával sympatie a respekt,“ vzpomíná Josef Skála.

Dále čtěte

Předsedkyně mladých komunistů nese dál pochodeň socialismu, ale nějakou funkcí ve vedení KSČM by zjevně nepohrdla

O komunistické straně je notoricky známé, že její členové stárnou, jejich věkový průměr se zvyšuje a také jich stále ubývá.

A dodává: „Na ploše šokující i nás, knihomoly, Míla vstřebával i čerstvé statistiky, věcné analýzy – a posuny v teorii, vykuřující kapitalismus kadidlem.“ Tady se nechal Skála poněkud unést svou touhou po razantních a originálních slovních spojeních a zapomněl na to, že vykuřovat kapitalismus kadidlem asi není to pravé komunistické.

Nenechme se ovšem zmást, u Skály nejde jen o vzpomínku na výrazného soudruha a spolubojovníka za spravedlivější svět a světlé zítřky bez kapitalistického vykořisťování Ransdorfa. Bývalý místopředseda KSČM chce svým umně sepsaným elaborátem říct mnohem víc.

Zmiňuje první volby do Evropského parlamentu v roce 2004, ve kterých komunisté získali – podle něj i zásluhou Miloslava Ransdorfa, který u nás v té době obdržel největší počet preferenčních hlasů – šest mandátů, tedy celou čtvrtinu za Českou republiku.

To vše je pravda. Ransdorf tehdy dostal 142 444 preferenčních hlasů a druhý v pořadí Jan Zahradil pouze 129 888. Zároveň však platí i to, že úspěch v podobě 20,26 procenta hlasů, kterého v oněch evropských volbách komunistická strana dosáhla, už nikdy poté nezopakovala.

Samoděržaví mamonu a tektonická krize

V každém případě Skála tím vším směřuje k zásadnímu sdělení, kdy v souvislosti s tímto ojedinělým volebním úspěchem píše: „Tohle umí jen intelektuální převaha. Bývala devizou našeho hnutí. I když je vedly talenty, jimž život nedal ani šanci dosáhnout maturity. Vrátit to rodinné stříbro do hry je nejvyšší čas.“ Co konkrétně tím Josef Skála asi myslí? Co přesně, případně koho chce vracet do hry? Straníky, jako je on sám, kteří jsou v KSČM, respektive v KSČ už více než padesát let?

Pokud věty a významem nabité slovní konstrukce komunisty Skály o něčem svědčí, tak o tom, že se sám o sobě domnívá, že je to právě on, kdo má onu vyzdvihovanou intelektuální převahu, která je údajně devizou komunistického hnutí. A to je nakonec to hlavní, byť poněkud skryté sdělení jeho článku.

Ostatně Josef Skála v něm celkem explicitně nabízí své služby, i když jaksi svérázným způsobem. Inu, co byste chtěli od marxisty a dialektika: „Mrákoty »postkomunismu« schlíply v nejapný žert. Samoděržavím mamonu cloumá tektonická krize. Brousí si zuby i na ty, kdo mu upsali duši. Tím rychleji to chce jinou cestovní mapu. Východisko z krize v zájmu všech, kdo jsou v ní nevinně – a ne k jejich ještě větší škodě. S Mílou jsme, co dělat, až udeří, probírali stovky hodin. Musíme to zvládnout bez něj. Dát tomu váhu politického faktoru. Včera bylo pozdě.“