Od počátku 90. let se Zdena Mašínová snaží získat zpět rodinný statek v Lošanech, který zestátnil komunistický režim. Nyní se celým případem začne zabývat vláda. Ministr zemědělství Marian Jurečka se totiž chystá navrhnout ministrům, aby byl statek za symbolickou cenu vyňat ze státního vlastnictví a mohl být v dědickém řízení navrácen potomkům a příbuzným generála Josef Mašína. Právník Zdeny Mašínové to považuje za zbytečné a nepřijatelné. Stát tvrdí, že se tím navrácení majetku sestře bratří Mašínů urychlí. Přinášíme její vzpomínky na komunistickou zlobu z pera publicisty Kristiána Chalupy v článku napsaném pro web HlídacíPes.org.
Se Zdenou Mašínovou se osobně znám osm let, od doby, kdy má dcera Markéta studovala zároveň na dvou fakultách historii a žurnalistiku. Pracovala v té době na diplomové práci o odbojové skupině bratrů Mašínů. Později pak napsala na toto téma knihu s názvem Nebojovali švestkovými knedlíky (Computer Press, Brno 2011).
S paní Zdenou se občas potkávám a také si telefonujeme. Ve středu 30. září jsem jí zavolal. Abych jí pogratuloval k prvnímu úspěchu ve vlekoucím se sporu o majetek. Řekla mi, že je ještě několik hodin po vyslechnutí verdiktu stale rozrušená a je ráda, že byla trpělivá. „Je to pro mne velká satisfakce,“ řekla mi v telefonu paní Zdena Mašínová.
S osudem své matky, která zemřela v pankrácké věznici v roce 1956, se její dcera Zdena Mašínová podle vlastních slov dodnes nevyrovnala. Perzekuce této kultivované a vzdělané ženy za nacistů, a pak dokonce ještě více za komunistů, kteří ji jako těžce nemocnou nechali umírat na betonové podlaze ve věznici na Pankráci, jasně svědčí o krutosti obou těchto totalitních režimů.
Spoluvězeňkyně soudružky Zápotocké
Vzpomíná, jak žádali o milost pro těžce nemocnou maminku kancelář prezidenta Antonína Zápotockého, s jehož manželkou byla Zdena Mašínova starší za války nějakou dobu vězněna. Zamítavá odpověď přišla s tím, že inženýrka Mašínová je nepřevychovatelná.
Ženu hrdiny protinacistického odporu pak soudruzi bolševici „pohřbili“ do hromadného hrobu v Ďáblicích. Její tělesné ostatky rodině nevydali a nedovolili dceři, aby její matka mohla být pochována důstojně tak, jak je obvyklé v civilizovaných zemích. Pomsta až za hrob…
[ctete]102171[/ctete]
Manželka vlastence a mimořádně statečného generála a matka tří dětí vystudovala jako první žena v Československu na Českém vysokém učení technickém v Praze geometrii. Zdena Mašínová starší byla ale zároveň velmi nadána hudebně i výtvarně. Zdeny Mašínové mladší se velmi dotkla slova písničkáře Vladimíra Merty, který někdy v 90. letech označil chování protinacistického odbojáře Josefa Mašína za nezodpovědné, když svou rodinu i s malými dětmi vystavoval takovému nebezpečí.
„Vše se dělo s naprostým souhlasem mé maminky. Moc dobře to vím a mnohokrát jsme o tom v minulosti doma mluvili. Proto si obou svých rodičů tak moc vážím,“ říká rozhořčeně Zdena Mašínová mladší. Je na ní poznat, že velký příběh svých nejbližších stále hluboce prožívá. Není se čemu divit.
Msta komunistického režimu
Neobyčejně statečné chování obou jejích rodičů, bratrů Ctirada a Josefa, ale i strýce Ctibora Nováka či babičky Emmy, se jí přímo dotýkaly, intenzivně je prožívala a byla také po celou dobu za vlády komunistů tvrdě perzekvována. Byla vězněna, po propuštění pak stále sledována Státní bezpečností. Nikdy nesměla vystudovat vysokou školu a po celou dobu komunismu pracovala ve špatně placených zaměstnáních, například jako myčka laboratorního skla.
Všechna příkoří, která se jí stala, vnímá jako pomstu komunistického režimu. „Byla to msta, i ten konec naší maminky. Jenom proto, že byla matkou mých bratrů, ji nechali dvanáct měsíců v kobce na betonové podlaze v Ruzyni. Nechali ji zemřít bez pomoci a ona přitom měla těžké zhoubné onemocnění zažívacího traktu. Jenom kvůli tomu jsem byla perzekvována. Ze msty. Ty režimy neumí nic jiného než se mstít. A mě drželi doslova jako rukojmí,“ říká statečná žena.
Sledování její osoby polevilo až v 60. letech. Během dalších desetiletí měla Zdena Mašínová mladší jedenkrát možnost emigrovat do zahraničí. Rozhodla se zde však zůstat kvůli nemocné babičce a také kvůli svému muži. Zdůrazňuje přitom, že o sebe nikdy strach neměla. Přišlo jí to naprosto přirozené.
Poslední setkání s maminkou
Proti srsti jí ale bylo to, že trpí jiní lidé – to, jak zemřel otec, jak strašně trpěla maminka. „To těm mstivým zločincům nelze nikdy odpusti,“ říká.
Před očima má stále poslední setkání s maminkou ve věznici na Pankráci. Přinesli ji na nosítkách. Tehdy teprve devětačtyřicetiletá inženýrka z vlastenecké rodiny byla v zuboženém stavu a nemohla již téměř ani mluvit. Za několik týdnů po tomto krátkém setkání manželka hrdiny protinacistického odboje v komunistickém kriminále zemřela.
Bylo to přitom již celé tři roky po smrti sovětského diktátora Stalina a jeho snaživého žáčka Gottwalda.
