Sklepní prostory řady činžovních domů postavených obvykle v padesátých letech minulého století jsou ve skutečnosti něco víc – kryty civilní obrany, zvané též protiatomové. Jejich stav bývá různý, některé byly ze seznamu krytů vyjmuty, jiné stále fungují. Často však i pro vlastníky bytů v daném domě bývá záhadou, jak to všechno funguje a kdo se o kryty stará. Nebo by se starat měl…

Poptávka po atomových krytech začátkem války na Ukrajině rapidně vzrostla. Ne každý si může dovolit luxusní podzemní rezidence zajišťující třeba i roky přežití v izolaci. Řada lidí se proto – zejména v počátečních chvílích napětí, jestli ruskému diktátorovi neujede ruka s atomovým kufříkem (ne že by na tom ubíhající čas něco měnil, jen jsme si „zvykli“) – začala aktivně zajímat o to, kde že se v jejich okolí nějaký ten veřejný kryt nachází.

A tak se i autorovi tohoto textu nedlouho poté, co Rusko napadlo Ukrajinu, začali ozývat někteří kamarádi a známí, o nichž už nějaký čas neslyšel. V domě, kde žije a hnutím osudu je i předsedou společenství vlastníků, totiž jeden takový kryt je.

Kdo se moc ptá…

I když je dům v majetku vlastníků bytových jednotek, kryt pořád figuruje na oficiálním seznamu, kde si jej každý může dohledat. Přesto, že se do domu ani do sklepa bez použití násilí či klíčů nikdo nedostane. A klíčů je zapotřebí mnohem více.

Jedny těžké kovové dveře ve sklepě jsou sice dokořán, vchází se jimi ke sklepním kójím, druhé jsou ale opatřeny visacím zámkem, a co je za nimi, to ví jen pánbůh a nám neznámá pověřená osoba.

Taktéž dveře na toalety a umývárnu (jak se později ukazuje – jde o jedno umyvadlo, toalety jsou dvě) jsou zamčené. A do třetice i další dveře, za nimiž je kdo ví co? Nyní již víme, že funkční vzduchotechnika, co vzduch nasává jak na fasádě domu, tak z betonové kostky na dvorku a po zapnutí ho žene přes filtry do sklepa, tedy do krytu.

Vím to, protože nyní jsem už „pánem krytu“ já – ač jsem o to nijak nestál. Jenže kdo se moc ptá, moc se dozví. Po Správě služeb hlavního města Prahy jsem po četných dotazech svého okolí chtěl vědět pouze to, kdo má klíče a kdo všechny části krytu v případě nouze odemkne.

„Veškerá práva a povinnosti spojené s úkrytem CO přešla do kompetence vlastníka, tj. vašeho SVJ. Do dnešního dne nebyly převzaty klíče od úkrytu CO a to znamená, že je má údržbář v dané lokalitě, aby mohlo dojít k otevření úkrytu CO v případě nutnosti, tj. na výzvu kompetentních orgánů státní správy, např. při vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečném stavu,“ dozvídám se po měsíci mlčení z úředního dopisu Správy služeb hlavního města Prahy.

Jasné – když by přišel nějaký problém, pan údržbář oběhne svůj rajón, všechno odemkne a půjde o dům dál. Teď už si každopádně můžeme odemknout sami.

Radši si ho nechat

Kryt je ve vlastnictví našeho domu sice už druhou dekádu, ale péči o něj – až do chvíle, než jsem položil nevinný dotaz na klíče – prováděl poctivě někdo jiný. Celkem nedávno se vyměnilo těsnění u tlakových dveří, opravila elektroinstalace u (sedm desetiletí stále funkční) vzduchotechniky a zajišťovala v potřebných intervalech revize. To teď ale skončilo.

Původní pan údržbář mi přinesl klíče, poučil mne, že mám pravidelně větrat, tedy pouštět ventilaci – tu za jedněmi z těch tajemných zamčených dveří. Kdyby něco, dva funkční náhradní filtry, rok výroby 1958, jsou za dveřmi s visacím zámkem – za řadou odložených krabic plných zavařovacích sklenic a vedle ošoupaného zahradního lehátka, co si sem kdysi někdo z domu uložil a už nikdy nevyzvedl.

Je též třeba jednou za měsíc prolít záchody a gule v podlaze vodou, aby to tu nesmrdělo. „Tak tady máte ty klíče a já jdu.“

Jo – a nemám zapomenout na revize – jsou prý povinné. Celkově mi péči o kryt popisují čtyři hustě popsané stránky.

Pěkně děkuju. Že jsem se vůbec ptal… Jak jsem ale obratem poučen, kryt je možné ze seznamu nechat škrtnout. „Pár domů v okolí to udělalo. Jsou v nich třeba kanceláře nebo posilovna,“ informuje mne pán.

No jo, ale člověk nikdy neví, kdy se takový kryt může hodit. Klíče už mám. Taktéž i „harmonogram a metodiku zpohotovení stálého úkrytu CO a jeho technických zařízení“, plán rozmístění sedátek a lehátek či úkrytový řád.

„Ukázněně se řídit ustanoveními úkrytového řádu a dbát pokynů velitele a členů krytového družstva a být jim v jejich činnosti nápomocni,“ zní bod číslo jedna z pravidel pro chování a povinnosti ukrývaných osob. Doufám, že ho nikdy nebudeme potřebovat.

Vyšlo na webu Hlídacípes.org.