Matěj Stropnický FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Matěj Stropnický je velmi smutný, že západní sankce dopadají na ruské občany, kteří si pak nemohou žít, jako by se nic nedělo. Jaká to smůla. Zatímco jejich vůdce nechává bombardovat ukrajinská města, kde vraždí matky, děti, stařečky, otce rodin a studenty, z nichž mnozí jsou původem ruskojazyční, nedostanou se mnozí Rusové k lékům a zdražil jim chleba a brambory. Doteď si mnozí neuměli odpovědět na otázku, kdo za to může.
„Danuše Nerudová právě v Otázkách Václava Moravce: ,Sankce na Rusko fungují, to vidíte na chudnutí těch obyvatel tam.‘ Bravo, není nad upřímnost! Patnáct sankčních balíčků, jimiž si Evropa zničila hospodářství, dosahuje jenom toho, že se chudí lidé v Rusku mají ještě hůř než dřív. Miliardářů se jako obvykle dotkly minimálně. Je třeba okamžitě jednat o příměří a míru, jehož součástí musí být i zrušení těchto hloupých sankcí, které ožebračují běžné lidi v Rusku i u nás,“ napsal Stropnický na svůj Facebook.
Danuše Nerudová ovšem zjevně hovořila o chudnutí obyvatel jako o příznaku celkově bídné ekonomické situace Ruska. Ta kontrastuje s chvástáním Vladimira Putina, jak sankce nejenom Rusko nijak nezasáhly, ale dokonce mu vlastně prospívají, protože se naučilo najít si jiná odbytiště pro energie a nahradit dovoz domácí produkcí. Nic z toho se ovšem ve skutečnosti v přijatelné míře nepodařilo.
Čína ani Indie nedokážou nahradit propad vývozu plynu do západní Evropy, dokonce nic takového nehodlají udělat ani do budoucna, jak ukazuje postoj čínského vůdce Si Ťin-pchinga. Ten například nehodlá nijak urychlit budování plynovodu Síla Sibiře 2. Čínští komunisté jsou mazaní a nehodlají být nějak výrazně závislí na dodávkách energie pouze z jedné strany. Ruská ekonomika není schopna nahradit západní dovoz, protože na to nemají technologie a poslední dobou už ani pracovní síly, protože muži jsou buď na frontě, už mrtví, nebo utekli do ciziny před hrozbou mobilizace.
Sankce měly za následek pokles HDP Ruska, přispěly k vysoké inflaci v Rusku, zejména kvůli omezení dovozu zboží a technologií, což zvyšuje náklady na spotřební zboží a služby. Byly zasaženy ruské finanční rezervy, zejména poté, co byly části rezerv ruské centrální banky zmrazeny v zahraničí. Způsobily masivní odliv kapitálu, který ztěžuje ruským firmám získávání financí z mezinárodních zdrojů. Došlo k růstu cen základních potravin, nastal nedostatek některých značek a produktů.
Pokud jde o armádu, sankce omezují přístup k moderním technologiím a komponentám, což má dopad na výrobu zbraní a vojenské vybavení. Ukázalo se, že „zázračný“ tank Armata je bez západní optiky k ničemu. Rusko se snaží sankce obcházet přes třetí země, což je částečně úspěšné, ale zvyšuje to náklady a omezuje efektivitu. Přechod na válečnou ekonomiku udržuje ruskou ekonomiku nad vodou, ale to znamená, že další sektory, jako je vzdělávání a zdravotnictví, jsou zanedbávány.
Obyvatelé Kurské oblasti, kteří mávali ruským vojákům směřujícím na Ukrajinu, se najednou divili, když válka dorazila až k nim domů a jejich vlastní vláda se na ně vykašlala a nebyla ani schopná je evakuovat. Ale je to marné, není možné vést útočnou válku a zároveň stavět Potěmkinovy vesnice, kde bude všechno probíhat jako za normálního stavu.
Stropnický v zásadě opakuje tezi ruské propagandy, že Západ nejvíc sankcemi škodí sám sobě. Strůjci ruské propagandy pochopitelně potřebují, abychom si to tady mysleli a aby občané chtěli po vládách zmírnění sankčního tlaku na ruský fašistický režim.
Uvalení sankcí je v zásadě to nejmírnější, co se dá udělat vůči pachatelům takových zločinů, jakých se dopouští Rusko na Ukrajině. Měly by jako symbol význam i tehdy, kdyby cíl nijak významně nezasáhly, tak tomu ale v tomto případě není. Samozřejmě dopadají plošně na obyvatelstvo a chudnutím státu nejvíc trpí ti nejchudší, kteří na tom nebyli dobře už dlouho před válkou.
Členové ruské vlády a oligarchové nepochybně nebudou nijak hladovět, což si ale nikdo soudný naivně nemyslel. Mnozí bohatci ovšem přišli o své milované cesty na Západ, kde si užívali ve svých vilách na francouzském pobřeží, a teď jim vadí, že se tam po své náročné oligarchické práci pro vlast nemohou řádně zrelaxovat. Chvějeme se soucitem. Na pokus o puč to není, ale kdyby k nějakému došlo, nebudou Putina hájit s nasazením vlastního života. Nezajistil jim to, co chtěli. Toužili po jachtě ve Středozemním moři, nikoli v Černém moři, kde svižně rejdí ukrajinské vodní drony a momentálně je zamořené ropou ze dvou ztroskotaných ruských tankerů.
Není žádný rozumný důvod se dojímat nad utrpením ruských občanů, kteří ve své většině, jak ukazují i nezávislé průzkumy, Putinův režim schvalují. Nepochybně jsou i v zemi útočníka postiženi také nevinní lidé, jako je tomu za každé války. Prioritu má ovšem utrpení lidí v zemi napadené. Stropnický ale nedokáže nic jiného než opakovat infantilní výzvy, že je třeba „okamžitě jednat o příměří a míru, jehož součástí musí být i zrušení těchto hloupých sankcí, které ožebračují běžné lidi v Rusku i u nás“. O přijatelné podobě míru Rusko jednat nechce a sankce nikoho neožebračují. To je naprostá demagogie.
Nezbude než opět navrhnout, aby se Matěj Stropnický a lidé jeho smýšlení odebrali na Rudé náměstí a rozvinuli tam transparent „Stop válce!“. Během několika minut se dozvědí vše potřebné a v následujících týdnech až letech si toto poznání ještě prohloubí netušeným způsobem.
