Matěj Stropnický FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Bývalý předseda Zelených Matěj Stropnický se po 17 letech rozhodl stranu opustit. Své důvody podrobně popsal v článku pro Deník Referendum. Stropnický si už dál nechce hledat spojence mezi liberály, ani v liberálním prostředí, jehož jsou podle něj Zelení součástí. Spojovat se chce nově s lidmi, kteří si z různých důvodů přejí nebo mohou přát změnu systému. Jeho aktuální počin nejvíce vypovídá o něm samotném.
Někdejší náměstek pražské primátorky Adriany Krnáčové (ANO) svým odchodem ze Strany zelených i svým článkem dává najevo, že už nechce mít nic společného s liberály. Jasně se proti nim vymezuje a říká, že sám liberál není, a to ani liberál levicový.
A hned zdůrazňuje proč: Protože liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase, kdežto on sám je zřejmě nespokojený neustále, a jak píše: „Byl jsem odhodlaný nelitovat času, úsilí, samoty, peněz, lásky, nepohodlí – obětovat vlastně cokoli ze svého života…“
Takhle zkratka je pozoruhodná. Ukazuje, jakým nedostatkem empatie Matěj Stropnický trpí a že jeho hlavním problémem je zahleděnost do sebe sama, ve které nepřipouští, že by se někdo jiný než on mohl skutečně trápit tím, jaký je stav světa, politiky a veřejných záležitostí. A že by někým takovým mohli být dokonce i liberálové, které už jako své spojence odmítá.
Nechce připustit, že i oni mohou mít spoustu důvodů k tomu být nespokojení a trápit se. Ať už kvůli tomu, co se týká jejich vlastního života (není přece pravda, že by nic neřešili, neměli žádné problémy a celkově byli v naprostém zenu), nebo společnosti a politické situaci.
Proč by měli být liberálové organizující demonstrace na Letné a na mnoha dalších místech méně nespokojení než Matěj Stropnický? Jenom proto, že on se zaštiťuje „lidmi dole“ a spravedlností, kdežto oni demokracií a právním státem?
Matěj Stropnický je člověk velkých slov a gest. Když chce žít skromně a ekologicky, nemá doma jediný spotřebič ani sporák. Když se chce odstěhovat z Prahy a odejít z politiky, pořídí si zámek na venkově. Když se chce rozloučit se Stranou zelených, udělá to způsobem, kterým se radikálně rozejde s liberálním prostředím a bouchne za sebou dveřmi tak, že se otřese celá stěna.
Co jiného je jeho věta, kterou mezi sebe a liberály staví neprostupnou zeď: „Jenomže já současný světový, ale i český, a dokonce třeba i jen žižkovský pořádek považuji za natolik nespravedlivý a utlačivý, že ho nedokážu a ani nechci hájit proti hněvu lidí ani v podobě obrany demokracie.“
Ze salonu do hampejzů
Hněv lidí může být spravedlivý i nespravedlivý, ale v první řadě je ničící, nerozlišující a v jádru krutý. A když vypukne naplno, většinou se obrátí proti spoustě občanů, kteří se ničím neprovinili a které hněv části společnosti (případně ti, kteří ho využijí pro své účely) smete.
Mohou k němu být sebevětší i sebeoprávněnější důvody, kdo si však chce z hněvu lidí udělat svého hlavního spojence – případně ho hledá tam, kde je tento hněv přítomný –, dává se dohromady se živelnou silou, se kterou se ani s nejlepšími úmysly kooperovat nedá, protože v určité fázi si jde vždy svou cestou, která mívá tragické následky.
Matěj Stropnický na konci svého textu píše, že vždycky chtěl být spojencem lidí dole proti moci tam nahoře, protože hájit vlastní zájmy a zájmy své třídy mu přišlo malicherné. Možná v tom se skrývá klíč k pochopení rozervanosti, urputnosti a teatrálních gest, kterými se bývalý předseda Zelených vyznačuje. Bez nich by majitel zámku v Osečanech nikdy nemohl napsat, že opouští salon a odchází do hampejzů, čímž nemyslel to, že by měnil bydliště.
Přitom přiznat si, do jakých poměrů se člověk narodil a jakým způsobem ho ovlivňují, je základní předpoklad k tomu být sám se sebou v souladu. Stejně tak je přirozené hájit zájmy, které jsou s tím spojené. Pokud má dotyčný zároveň silně vyvinutý cit pro spravedlnost, mohou se v něm tyhle tendence střetávat a vyvolávat napětí.
Jestli ale nechce bojovat sám se sebou, je dobré hledat rovnováhu a harmonii, a ne v sobě obě stránky nechat vyrůst do takových rozměrů, že se vzájemně snaží přebíjet stále většími a většími extrémy. Pokud jste současně expresivní typ, má to pak přesně tu podobu jako u Matěje Stropnického.
Liberální hodnoty a hněv lidí
Velkým tématem, které Stropnického textem prostupuje, je otázka, s kým se v dnešní době spojovat. Tu si však musí klást i liberálové. Problémem není jen rozdrobenost současné opozice v Poslanecké sněmovně, nýbrž i to, že se jí nedaří přetáhnout vlažnější část voličů hnutí ANO. Hledat způsob, jak je oslovit, není snadné, ovšem dlouhodobě se bez toho opoziční strany jen těžko obejdou. Cestou přitom není upozadit liberální hodnoty, jak to minimálně zčásti předvádí Stropnický.
Liberální hodnoty jsou klíčové. Patří mezi ně právní stát, dělba moci, občanská práva, ale také pluralitní systém a vyvažování různých zájmů, obrana před mocenskou svévolí a před tím, aby si miliardáři a oligarchové kupovali politický vliv a jednotlivá rozhodnutí a dělali si se státem a lidmi, co si zamanou.
To vše by mělo být vlastní liberálům a liberálnímu prostředí. Stejně tak by měli i varovat a stavět se proti hněvu lidí, pokud hrozí, že by mohl svrhnout a zničit veškerá pravidla, právní systém, demokracii atd. A následně by se mohl objevit někdo, kdo by nastalého chaosu využil, počínal si svévolně, a nakonec by se vše mohlo obrátit proti těm samým lidem, jejichž hněv byl na počátku.
Samozřejmě je nutné chápat, co hněv občanů způsobuje, bránit křivdám a bezpráví a usilovat o jejich nápravu, ale existují hodnoty, které je žádoucí chránit třeba i před oprávněným hněvem lidí. Zároveň by měl mít demokratický systém takové mechanismy, aby dokázal část jejich hněvu přetavit ve vlastní změnu a nápravu. Z toho však neplyne, že je radno dělat si z hněvu spojence.
