Předpokládám, že jen málokdo z čtenářů sleduje dění na 71. zasedání Valného shromáždění OSN. Nejsem výjimka, ale zaujala mne zpráva, kterou jsem si pro jistotu ověřil jak na stránkách OSN, tak na stránkách několika britských listů a zpravodajských agentur. Ta zpráva říká, že VS OSN po diskuzi, jíž se účastnilo 174 zemí, odsouhlasilo poměrem 94 : 15, že Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) má prozkoumat „důsledky oddělení souostroví Chagos od Mauricia v roce 1965“. Příslušnou žádost předložila mauricijská vláda 14. července 2016, schválena tedy byla po necelém roce.

V roce 1965 britská vláda administrativně rozdělila svou tehdejší kolonii v Indickém oceánu, aby mohla Chagoské ostrovy pronajmout Spojeným státům. Pronájem vyprší v roce 2036 a vláda Mauricia se mnoho desetiletí po získání nezávislosti (1968) rozhodla, že chce obnovit stav z doby, kdy byly Mauritius a Chagoské ostrovy předány francouzskými koloniálními úřady Britům (1810) jako jeden celek. Kouzlem nechtěného tedy chce, aby návratem ke statu quo ante byl obnoven stav z doby francouzské koloniální vlády na předtím neobydlených ostrovech.

Podle mauricijského názoru bylo oddělení Chagoských ostrovů před udělením nezávislosti porušením mezinárodního práva. Podle názoru britského je předání věci Mezinárodnímu soudnímu dvoru „nepatřičným použitím mechanismu ICJ“, protože řešení sporu je plně v kompetenci britských a mauricijských úřadů.

Za normálních okolností by tato informace byla pro českou veřejnost zcela irelevantní. Jenže okolnosti normální nejsou – přinejmenším v Evropě ne. Opravdu náhodou se tato zpráva sešla se zprávou z Bruselu, která říká, že Velká Británie nebude dělat potíže občanům členských zemí EU žijícím v Británii. Vyjednávání o brexitu zahájila vstřícným gestem a postavila tak ostatní země Unie do pozice, že by podle diplomaty ctěné zásady reciprocity měly odpovědět také nějakým vstřícným gestem.

Jasné gesto přišlo v zásadě paralelně. Při hlasování ve VS OSN byly z patnácti hlasů proti jen čtyři od členů EU. Bulharsko, Maďarsko, Chorvatsko a Litva Velkou Británii podpořily spolu například s Japonskem, Jižní Koreou, Novým Zélandem, Austrálií a samozřejmě USA. Všechny ostatní státy EU se zdržely, s výjimkou Kypru – ten mauricijskou žádost podpořil.

Proč to členové EU udělali? Tolik jim záleží na náklonnosti Mauricia? Nebo na náklonnosti těch, kdo jeho požadavek podpořili? Nebo jim to bylo jedno a zdržely se proto hlasování? Pro úplnost připomínám, že mezi New Yorkem a Bruselem je šest hodin rozdíl a že tedy byl čas na změnu instrukce diplomatům členských zemí, jak hlasovat. V multilaterální diplomacii je to v podstatě rutina. Ale jak se říká, když se nechce, tak je to horší, než když to nejde. Proto si myslím, že šlo o škodolibé gesto „opravdových Evropanů“ vůči Velké Británii, která – sama nepotopitelná – opouští unijní plavidlo.

Země jako Česká republika, které roní krokodýlí slzy nad tím, že odchodem Velké Británie z EU „ztrácíme důležitého spojence“, už nad ním asi udělaly kříž. Nebo se chtěly zalíbit těm, kdo nám v EU hrozí sankcemi za neposlušnost a nerespektování „společných hodnot“? Možná také, že nevěnovaly pozornost dění v OSN, respektive informacím, které od svých diplomatů dostávají, a o nějakém hlasování neměli předsedové vlád ani ponětí. To také není moc dobrá zpráva. Diplomacie musí být schopna, zvlášť na této úrovni, rychlé reakce na informaci obdrženou v poslední minutě. Ale možná naši diplomati v New Yorku netušili, že se nacházejí v delikátní situaci. Měl jim to sdělit někdo z Prahy, kdo měl informace z obou míst. Že by nikdo takový v tu chvíli nebyl, to se mi nechce věřit.

Spíš věřím v podcenění zdánlivě nepodstatného hlasování v OSN. Je to projev ledabylosti při hledání a využívání témat, která nám v EU mohou pomoci při budování ad hoc aliancí – v tomto případě ne s Velkou Británií, ale s těmi, kdo se postavili na její stranu. Jejich pomocí se pak vytvářejí i aliance dlouhodobé, které zvyšují váhu každé účastnické země. Pouhým přikyvováním „velkým hochům“ se ze svých hříchů nevykoupíme.