KOMENTÁŘ / Když se řekne, že vyšla kniha, v níž někdo z administrativy Donalda Trumpa odhaluje zákulisí jejího fungování a přináší skandální či alespoň nelichotivá odhalení o bývalém prezidentu, chtělo by se odpovědět jen: „Další?“ Paměti bývalého prezidentova poradce pro národní bezpečnost generála H. R. McMastera jsou ale výjimečné hned v několika věcech. Významně se totiž liší od textů vydaných ziskuchtivými skandalisty, ale i od serióznějších Trumpových kritiků, kteří ovšem práci pod ním vzali právě proto, aby ho „korigovali“.
McMaster už v krátké předmluvě varuje, aby čtenář ke knize přistupoval obezřetně. Uvádí, že sám jako historik s texty podobné povahy, tedy egodokumenty, pracuje opatrně. Je to jednak proto, že autor ani přes nejlepší snahu nemusí situaci popisovat objektivně, ale i proto, že čtenáři jeho dílo budou vnímat v kontextu svých předsudků a názorů.
Ani neschopa, ani génius
Autor proto výslovně uvádí, že paměti napsal jen proto, aby vypověděl příběh tak, jak jej ze svého úhlu viděl. Říká to proto, že si je vědom, že Trumpovi kritici v nich budou hledat potvrzení toho, že jde o člověka neschopného vykonávat úřad prezidenta, kdežto jeho fanoušci naopak důkazy jeho geniality. McMaster sám se zjevně nesnaží obhajovat ani jedno stanovisko. Vyzdvihuje například Trumpovu možná instinktivní snahu změnit americkou zahraniční politiku, vůči jejímuž výkonu je kritický i McMasters.
Píše o tom, že pozici v Trumpově vládě přijal nikoliv proto, aby „ochránil Trumpa před Trumpem“, ale aby mu pomohl naplnit jeho vizi. Proto se také kriticky vyjadřuje o Johnu Kellym a Jamesi Mattisovi, které vidí jako strůjce svého konce a jež řadí právě do kategorie těch, kteří doufali, že svých pozic využijí k tomu, aby prezidenta normalizovali a usměrňovali.
Putinovo pochlebování
Část, které se média přirozeně hned chopila, byl popis toho, jak ruský vůdce Vladimir Putin pomocí lichotek Trumpem šikovně manipuloval. Co už ale většinou zůstalo v komentářích opomenuto (čestnou výjimkou byl třeba deník New York Times), je fakt, že za podobnou naivitu ve vztahu k ruskému manipulátorovi kritizuje i George W. Bushe a Baracka Obamu.
Z jeho pohledu totiž Putin dokázal všechny tyto tři prezidenty pochlebováním a sliby o globální spolupráci manipulovat tak, aby prosazovali politiku smířlivější k Rusku a jeho zájmům. U Bushe šlo o spolupráci ve válce proti teroru a u Obamy pak o jeho snahu o restart vztahů s Moskvou po ruské válce proti Gruzii.
Narcis bez disciplíny
Právě proto, že McMaster vyjadřuje sounáležitost s Trumpovou vizí, je třeba brát vážně jeho kritiku ohledně toho, že sám Trump byl často překážkou v jejím naplňování. Jeho Achillovou patou byla podle jeho bývalého poradce právě jeho narcistní povaha. Stačilo, aby o něm různí diktátoři, jako jsou třeba čínský a turecký prezident, řekli něco pozitivního, a už si ho získali.
Autor pamětí to ilustruje příběhem z Trumpovy návštěvy Číny v roce 2017. Tam byl prý bývalý prezident natolik uchvácen pompézním přijetím, kterého se mu dostalo, že při tiskové konferenci řekl dvě zarážející věci. První bylo prohlášení, že společná cvičení s Jižní Koreou jsou provokativním mrháním peněz. Tou druhou pak uznání čínského nároku na japonské souostroví Senkaku.
Sám sobě největším nepřítelem
Podobně jako v případě jeho prohlášení vůči Rusku byla politika jeho administrativy nakonec jiná. Když Trump řekl, že věří Putinovi, že Rusko do amerických voleb v roce 2016 nezasahovalo, tak stejně jeho vláda zavedla právě za toto vměšování sankce. Podobně dále pokračovala společná cvičení s Jižní Koreou. V těchto případech je jistě dobře, že to tak dopadlo, a McMaster to také uznává.
Zároveň ale vnímá, že to bylo důsledkem toho, že Trump de facto přenechal výkon zahraniční politiky lidem, kteří ho chtěli korigovat. Rezignoval tak na prosazení i těch změn, které McMaster vnímal jako žádoucí. Jeho kritika Trumpa je jiná, než jakou jsme četli od Kellyho a Mattise, ale upřímně není z pohledu ČR o nic více uklidňující pro případné druhé Trumpovo funkční období.