Meda Mládková a Jiří Pospíšil FOTO: Museum Kampa / se souhlasem
FOTO: Museum Kampa / se souhlasem
Meda Mládková slaví neuvěřitelné 102. narozeniny. Deník FORUM 24 jako mediální partner Musea Kampa přináší fotogalerii z jejího života a také několik základních informací o neuvěřitelném příběhu ženy, která žije pro umění, a komentář Jiřího Pospíšila, předsedy správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových.
Meda Mládková společně se svým manželem Janem Viktorem Mládkem výrazně podporovali poválečnou generaci výtvarných umělců, kteří nebyli ochotní tvořit v duchu socialistického realismu a především, kteří se s touto ideologií neztotožňovali a chtěli tvořit nezávisle. Zcela logicky pak tito umělci měli ztíženou možnost veřejného vystavování. A právě podpora této neoficiální výtvarné kultury byla tím, co z manželů Mládkových udělala výrazné mecenáše, kteří se zasloužili o to, že mnoho umělců z této poválečné generace mělo spojení se svobodným světem. Pomoc manželů Mládkových byla pro ně velmi důležitá. Nejen že jim mohli některá svá díla prodat a tím získat peníze na své živobytí, ale pro některé z nich manželé Mládkovi získali například stipendia ke studiu v zahraničí a některým dokonce připravili zahraniční výstavy.
„Celý život Medy Mládkové je jedno velké dobrodružství, o čemž vypovídá jak kniha, tak i divadelní hra Meda,“ říká předseda správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových Jiří Pospíšil. Meda Mládková většinu svého života prožila v emigraci, kam odešla už během druhé světové války jako velmi mladá žena. V zahraničí nejen studovala, ale především žila – a to hned na několika místech: ve Švýcarsku, Francii, Velké Británii a nakonec ve Spojených státech amerických. Nelze tedy paušálně říci, jak probíhala její emigrace, protože v určitých etapách jejího života byla v různých společenských pozicích. Jiná její role byla, když studovala ve Švýcarsku, jinou pozici měla, když byla manželkou váženého finančníka a žila ve Washingtonu, kde patřili ke středostavovské smetánce. V každém případě, i přesto, že Meda většinu svého života prožila mimo území naší země, byla a stále je velká vlastenka. Miluje český národ. A vše, co dělala, tak dělala pro český národ. A to podle hesla: „Přežije-li kultura, přežije národ.” To znamená, že podpora kultury byla z její strany především proto, aby přežila nezávislá výtvarná kultura – myšleno nezávislá na komunismu a jiných ideologiích.
„Meda Mládová byla velká humanistka. Vždy obdivovala Tomáše Garrigua Masaryka a stejně tak milovala Václava Havla. Především proto, že to byl demokrat a člověk, který vyznával hodnoty svobody a humanismu, které s ním Meda Mládková sdílela. I proto celý svůj život bojovala proti komunismu, protože z celého srdce nenáviděla a stále nenávidí nesvobodu a bezpráví. Tato touha po svobodě se v ní zrodila už v době jejího dětství, kdy žila v područí svého despotického otce a fakticky z domova utekla,“ myslí si Pospíšil. „Václav Havel byl pro ni nejen blízký kamarád a člověk, s kterým se stýkala, ale také člověk, kterého obdivovala. Havel pro ni představuje jednoho z mála politiků této země, na kterého podle ní i další generace budou hrdé,“ dodal.
Jedinečné výstavy
Meda Mládková za svůj život uspořádala v zahraničí desítky výstav. Například výstavu Jiřího Koláře v jedné z nejznámějších galerií moderního umění – Guggenheimu. „Celá filosofie její činnosti spočívala v tom, že chtěla prosazovat a ukazovat umělce, kteří žili za železnou oponou v komunistickém Československu.
Chtěla s jejich díly seznamovat svobodný svět, ať už západní Evropu nebo Ameriku. A chtěla dokázat, že to umění, které vznikalo za železnou oponou, je stejně kvalitní a stejně zajímavé jako umění, které vznikalo ve svobodném světě. Právě to byla ta její hlavní myšlenka – ukázat, že v Československu vzniká stejně kvalitní umění, jako vzniká ve Francii, Německu, Spojených státech a tak dále,“ vysvětluje Pospíšil.
Po smrti Jana Viktora Mládka se Meda Mládková rozhodla celou svou obrovskou sbírku, která vznikla jako vedlejší produkt jejich filantropické činnosti, přestěhovat do Prahy. A hledala zde důstojné místo, kde by mohla být sbírka umístěna a především vystavena. Chtěla, aby sbírka připomínala to, v jakých poměrech a podmínkách umělci v 60.–80. letech žili a tvořili. Po dlouhých bojích nakonec získala Sovovy mlýny, které zrekonstruovala, a umístila do nich svoji sbírku umění. Současně s tím založila nadaci Jana a Medy Mládkových a svoji sbírku rozdělila na dvě části. Menší část, která se týká Františka Kupky, věnovala hlavnímu městu Praha a tu větší část sbírky věnovala svojí nadaci. Dnes je tedy Museum Kampa spravováno Nadací Jana a Medy Mládkových.
„No a mně byla předána funkce doživotního předsedy správní rady Nadace a nutno dodat, že má funkce je čestná a bezplatná. Každý rok děláme v Museu Kampa až 15 výstav právě z okruhu výtvarníků, které Meda Mládková sbírala. To znamená, že se zaměřujeme na výtvarnou kulturu druhé poloviny 20. století. A vedle toho je v Museu Kampa trvale umístěná stálá expozice Františka Kupky. Tuto největší privátní sbírku právě vytvořila Meda Mládková se svým manželem. A troufám si tvrdit, že právě díky tomu, jak celý život paní Mládková prosazovala dílo Františka Kupky a věřila v jeho genialitu, tak dnes je z něj nejdražší český výtvarník. A objektivně je to jeden z mála světových výtvarníků, kteří pocházejí z naší země. Je opravdu její velkou zásluhou, že tento geniální výtvarník nezapadl a že se zapsal do učebnic světových dějin výtvarného umění,“ uzavírá Pospíšil.
