Metody Andreje Babiše se někdy přirovnávají k metodám vládnutí Vladimíra Mečiara na Slovensku. Jeho řádění tehdy sledovali Češi s jistou útrpností jako projevy nevyzrálosti mladšího sourozence. Kdesi v pozadí bylo zadostiučinění, že po rozdělení federace jsme unikli vlivu takového jedince a slovenská ostuda není naše. Jenže dějiny nás nakonec dohnaly a dnes se mluví o českém mečiarismu. Hlavní aktér je sice importovaný ze Slovenska, ale zvolili jsme si ho tady sami, a pokud se společnost neprobere ze sna o zázračném Jánošíkovi, zvolí si ho třetina voličů znova.

„Je po voľbách, zvyknite si,“ řekl Vladimír Mečiar v roce 1994 a pak to všechno začalo. HZDS získalo v předčasných volbách 34,5 procenta hlasů, Ľuptákovci – Združenie robotníkov Slovenska – 7,34 procenta a SNS 5,4 procenta.

Mečiar tehdy získal to, čemu se někdy říká „abrahámovská menšina“, tedy podporu asi třetiny lidí, která už stačí k tomu, aby bylo možné provést výrazné změny systému. Co bylo výsledkem Mečiarova panování? Žádná spása Slovenska to nebyla.

Znamenalo to mezinárodní izolaci, divokou privatizaci státního majetku, vytunelované státní banky, vyřazení z evropských integračních procesů. Ke konci volebního období si musel stát půjčovat až za třicetiprocentní úrok. Normální občan ale neměl šanci na půjčku dosáhnout. Tehdejšího guvernéra Národní banky Slovenska Vladimíra Masára vláda přesto přesvědčovala, aby tiskl nové nekryté peníze. Zahraniční investoři Slovensko obcházeli.

Bylo samozřejmě třeba mít pod kontrolou média. Vláda si pomáhala mediálním zákonem. Opozice neměla stejnou příležitost k přístupu do médií jako činitelé vládnoucí.

Došlo k únosu prezidentova syna Michala Kováče mladšího, za kterým stála Slovenská informační služba, a byla spáchána politická vražda Róberta Remiáše, v jehož autě vybuchla bomba. Remiáš byl policista, který pracoval společně s kolegou Oskarem Fegyveresem na kriminální policii. Oskar Fegyveres odešel od policie k SIS a Remiáš začal podnikat. Fegyveres byl korunním svědkem v kauze únosu Michala Kováče mladšího do ciziny. Vyšetřovatelům sdělil, že se na únosu se podílela SIS. Protože se bál o život, s Remiášovou pomocí utekl do zahraničí. Vražda se nikdy nevyšetřila. Taková byla atmosféra na Slovensku koncem 90. let.

Čím si Mečiar získal srdce lidu? Byla tu veřejnoprávní televize a mediální strategie Fedora Flašíka, šéfa volební kampaně HZDS. V první den konání voleb televize odvysílala v hlavní zpravodajské relaci zprávu budoucího ředitele televize Igora Kubiše, jak Mečiar nemohl volit, protože nebyl zapsán ve voličském seznamu. Tato aférka moha Mečiarovi přinést několik potřebných procent. Psychologicky zapůsobil na citlivou voličovu duši předvolební hit Vivat Slovakia, kde pěl Mečiar a další straníci HZDS.

V roce 1999 napsal Jiří Pehe text o českém „kolektivním Mečiarovi“. Kdybychom neznali dobový kontext, šlo by to beze změny tisknout i dneska: „Stejně jako Mečiar slovenský, mluví i český kolektivní Mečiar hodně o demokracii. Chce ji neustále vylepšovat, a to, pokud možno hlavně ve svůj prospěch. Jednou se tak snaží činit změnou ústavy, jindy zase změnou volebního zákona. Konečným cílem tohoto úsilí není nic jiného než jakýsi ‚Mečiar na věčné časy‘.“

Český dvouhlavý Mečiar se podle Jiřího Pehe „též pečlivě stará o rozdělení všech prebend ve státní správě a hospodářském sektoru. Do dozorčích a správních rad státních a polostátních podniků většinou pustí jen své lidi. A to dokonce i do rad těch podniků, které až dosud dobře prosperovaly“.

A také: „Slovenský Mečiar se vyznačoval neustálými snahami reglementovat svobodná media. Ten český nyní usilovně přemýšlí, jak vylepšit tiskový zákon tak, aby novináři byli, pokud možno, méně nezávislejší. Jedna polovina našeho Mečiara novináře neustále uráží výroky hodnými čtvrté cenové skupiny, zatímco druhá je považuje za zhoubu lidstva.“

„,Mluvením rýži neuvaříš,‘ říká nám dobrácky náš kolektivní Mečiar. Jinými slovy: je třeba činů. Například změn ústavy, na kterých se náš Mečiar dohodne sám se sebou ve svých dvoujediných útrobách.“ Nebylo to napsáno dnes, ale v MF Dnes,  a to 30. 9. 1999.

Jak ten čas letí.

Zase máme třetinu lidí, která touží po mesiáši z jiného světa. Jeho prapodivná minulost nikomu nevadí. Nevadí ani jeho kejkle v přítomnosti. Opět tu máme sliby, že se všemi dotyčný řádně zatočí a nastane zlatý věk obnovy země. A tak pořád dokola. asi bychom se měli tu slovenštinu zase doučovat. Babiš je docela prima lektor, pokud ovšem nebude jediný.