Dmitrij Medveděv FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Dmitrij Medveděv, kdysi premiér, pak z vůle Vladimira Putina jakoby prezident, pak zase premiér a nakonec nula, se nadále věnuje své blogerské činnosti na sociální síti Telegram. Teď si položil zásadní otázku, proti komu jsou „ve skutečnosti“ namířené západní sankce. Po zjevně mučivém myšlenkovém úsilí na to přišel.
Začal literárně, jak se o to stále pokouší: „V nekonečném tangu ekonomických sankcí proti Rusku se ztrácí otázka, na koho jsou zaměřeny. Koho chtěli autoři sankcí potrestat? Prezidenta, politické a vojenské vedení země? Ne, to je zřejmé. A jejich tvůrci to přiznávají. Nikdo z nás nemá v zahraničí majetek, účty ani významné zájmy. Nechodíme tam odpočívat ani pracovat.“
Ale, ale. Vysoce postavení režimu, včetně Putina a Lavrova a Peskova a dalších, tam mají své děti a nemovitosti. (V případě Putina jde o potomstvo nepřiznané.) Dobře, přejděme to, jako by to Medveděv neřekl. Takže dál:
„Velký byznys z Ruska? Ano, samozřejmě jim vznikly značné finanční náklady. O svůj majetek přišli v zahraničí. Ale přiznejme si, že tyto konfiskace pro ně nebyly vůbec osudové. I tak přežijí. V Rusku jich také zůstalo dost. Je jich dost pro ně i pro jejich potomky.“
Osudové je máloco. Ti lidé nevěnovali desítky let života tomu, aby se spokojili s deseti miliardami, když mohou mít dvacet. Hladovět nebudou, pokud neupadnou v nemilost vůdce a neskončí v nějakém lágru. Na to si ale dají jistě pozor. Oni však chtějí mít byty v Londýně a jachty brouzdající teplá moře na jihu, čímž se nemyslí momentálně zaminované okolí poloostrova Krym. Potopený křižník Moskva by sice pro sportovní potápěče mohl být příjemné rozptýlení, ale jednak je obtížné se teď k němu dostat, jednak Ukrajinci řekli, že je to jejich kulturní památka, což je pravda. Křižník Moskva je zajímavý jen na mořském dně a tam ten exponát poslala Ukrajina.
I když jsou to nesmysly, Medveděv dál koumá, jak se věci mají. „Proti komu to tedy je?“ táže se. A on ví, jak to je:
„Závěr je nechutný – tyto sankce jsou namířeny právě proti obyvatelům Ruska. A cokoli si američtí a evropští dědečkové a babičky mumlají o tom, že my trestáme vaše šéfy a milujeme vás, obyčejné občany, je čirý nesmysl. Jaký je účel zabavení majetku Ruské centrální banky a dalších státních aktiv? Jednoduché. Zhoršit ekonomiku, zasáhnout rubl, zvýšit inflaci a zvýšit ceny v obchodech, a tím snížit životní úroveň průměrného Rusa. Embargo na nákup ropy a plynu z Ruska? Totéž: snížit rozpočtové příjmy a donutit stát, aby se vzdal sociálních závazků včetně valorizace příjmů. Vydejte se za daňovými poplatníky do města i na venkov. Zákaz létání našich letadel, zákaz cestování do mnoha zemí, zákaz používání platebních prostředků – proti komu? Opět proti běžným občanům, aby jim to znepříjemnili. Ne bájní šéfové, ne bohatí, ale oni!“
Zatím se tedy nezdálo, že by peníze z ropy a plynu nějak vylepšily život běžných obyvatel Ruské federace. Stav silnic je bídný, nebo silnice neexistují, nemocnice zanikají, školy nemají pořádné záchody, peníze nejsou ani na zlepšení života několika posledních válečných veteránů, kterým je dnes kolem devadesátky. Čína drancuje Sibiř a odváží si odtamtud dřevo, páchá ekologické škody a peníze mizí do Moskvy. Ani nezůstanou v regionu. Co si nerozkradou činovníci, oligarchové a zkorumpovaní příslušníci ozbrojených složek, ponechá si Rusko na zbrojení. Západ nemá žádný důvod snižovat životní úroveň obyčejných Rusů, protože se celkem ví, že ti se už moc bouřit nebudou. Cílem je imperialistická mašinerie ruského fašistického státu.
Pak ještě Medveděv trošku na závěr lže: „Nenávidí nás všechny! Základem těchto rozhodnutí je nenávist k Rusku – k Rusům, ke všem jeho obyvatelům. Nenávist k naší kultuře. Proto byli zrušeni Tolstoj, Čechov, Čajkovskij a Šostakovič. Proto ta nenávist k našemu náboženství. Proto touží rozbít ruskou pravoslavnou církev a sankcionovat jejího patriarchu. A tak tomu bylo prakticky po celou dobu. A v době Alexandra Něvského. A v době soužení. A během vlastenecké války v roce 1812. A samozřejmě ve dvacátém století, kdy SSSR žil pod četnými sankcemi. Není třeba dodávat, že západní svět si na konci třicátých let přál, aby se SSSR v boji s Hitlerem zhroutil.“
Na Západě nikdo Čechova z knihoven a knihkupectví nevyřazuje, ruská klasická díla se na scénách hrají dál a pokud jde o poslední světovou válku, Západ, především Spojené státy americké, byl zdrojem vojenské a ekonomické pomoci, bez kterých by SSSR válku těžko vyhrál. Uznali to Stalin, Žukov, Chruščov, jen dneska se o tom v Rusku nemluví. Západ překousnul, že nedlouho předtím v době bitvy o Británii SSSR dodával Hitlerovi strategické suroviny, že Rudá armáda a Wehrmacht konaly v Polsku napadeném z obou stran nakonec společnou vojenskou přehlídku. Kdo by se jako křesťan chtěl družit s odporným moskevským patriarchou Kirillem, který podporuje vražednou válku?
Nakonec náš politický penzista a bloger sděluje: „Tato nenávist je odpudivá a iracionální. To ale neznamená, že se s tím musíme smířit. Jen je třeba vyvodit všechny potřebné závěry pro budoucnost. Mějte na paměti tento postoj k nám. A neodpouštět těm, kdo nás nenávidí. Nikdy.“
Na to se dají říct jen dvě věci. Předně je nám tady úplně jedno, jaká hnutí mysli tam zrovna máte. A za druhé, když už je řeč o budoucnosti, vy žádnou budoucnost nemáte, tak není co řešit.
