Mel Brooks FOTO: 20th Century Fox / Public domain / Wikimedia Commons
FOTO: 20th Century Fox / Public domain / Wikimedia Commons
RECENZE / Vybavuji si útěšnou vzpomínku na dobu, kdy se v českých a slovenských kinech promítala s velkým diváckým úspěchem americká komedie Němý film (1976). Byla opravdu němá, s mezititulky, ovšem barevně natočená a opatřená hudbou. Epizodní role přijala plejáda slovutných herců, třeba Liza Minnelliová, Burt Reynolds nebo Paul Newman. Překvapením bylo, když jediné slovo, které tam zaznělo, pronesl slavný francouzský mim Marcel Marceau. Vyskytovala se tam nádherná scéna, kdy je v rámci konkurenčního boje mezi filmovými podnikateli představena vnadná děva jako nejmocnější zbraň. Shluk ctihodných mužů rozesazených kolem dlouhého oválného stolu na ni chlípně civí – a pak se to stane: celý stůl se nadzdvihne. Publikum v sále nejprve oněmělo a pak zahřměl hurónský smích.
Pokud vás přitahují špičkoví (nejen) američtí komici, zvláště ti, kteří holdovali zejména parodiím oblíbených diváckých žánrů, určitě sledujte francouzský dokument Mel Brooks – geniální bavič, vysílaný na ČTart ve čtvrtek večer od 22.45 hodin. Ukazuje, že za zdánlivě bezstarostným a jako šampaňské šumivým humorem stojí perná dřina, pečlivé vybrušování každého gagu, aby dosáhl co největší působivosti, ale zároveň nenarušoval plynutí celku, aby fungoval jako šroubek v promyšleně sestavené dramatické konstrukci.
Mel Brooks letos oslaví osmadevadesátiny (narodil se 28. června 1926 v Brooklynu) – a jak jinak než pilnou prací. Režisérské řemeslo sice už před lety pověsil na hřebíček, ale nadále se uplatňuje jako scenárista i herec. Jeho rodiče, jak tomu často bývalo, se přistěhovali z východní Evropy a zejména v časech hospodářské krize se protloukali, jak se dalo. Budoucí komik se v dětství jmenoval po tatínkovi Melvin Kaminski, ale jakmile okusil přitažlivost jeviště, pochopil, že příjmení si musí změnit. Sám to komentoval slovy, že se židovským jménem se v zábavní branži nikdo neuživí, a tak se inspiroval maminkou – ta se za svobodna jmenovala Brookmanová.
Od dětství jej přitahovaly muzikály. Později, když je začal sám připravovat, zavzpomínal: „Hudba je dar, se kterým se narodíte. Nemůžete se ji naučit. Zvládnete techniku, aranžování, akordy – ale jak to uměli třeba Čajkovskij nebo Šostakovič, to se naučit nedá.“ Na jevišti se Brooksovi podařilo uspět s komediálními výstupy a po válce jej oslovila televize. Prosadil, že jeho skeče se budou vysílat živě, nikoli ze záznamu. Přitahovalo jej, že na takovém vystoupení nelze nic měnit, že v něm zůstávají všechny nepřesnosti a chyby, kterých se dopustí, považoval za známku autenticity.
Dlouho trvalo, než se Brooks propracoval až k filmu, to se mu překulila čtyřicítka. V roce 1967, povzbuzen divadelními i televizními úspěchy, začíná režírovat Producenty. Byla rozverná taškařice o dvou podnikavcích, kteří chtějí zbohatnout tak, že zamýšlený muzikál připraví jako naprostý propadák. Všechno tam mělo být nepatřičné a provokativní, včetně vystoupení s tančícím Hitlerem. U nás jsme směli tenhle zábavný počin spatřit až po pádu bývalého režimu, stejně jako většinu Brooksových filmů. Psal k nim scénáře, režíroval je a zpravidla v nich i hrál.
A nalezli bychom mezi nimi vybrané lahůdky: bizarní westernovou parodii Ohnivá sedla, případně Žhavá sedla (pod tímto názvem film vysílala ČT), kde si pro dnešek jistě pohoršujícím způsobem pohrál s rasovými stereotypy, a to mu scénář napsal černošský stand-up komik Richard Pryor. Mel prozradil, že Pryora oslovil záměrně. Řekl mu: „Chceme, abys to udělal nejen proto, že píšeš dobrý scénáře, ale protože my ostatní jsme bílí. A tudíž nemůžeme jen tak žonglovat s tím slovem, co začíná na N.“ Pak přišel přelomový Mladý Frankenstein, kde ukázal, jak snadno lze děsuplná klišé překlápět do humoru.
V následující letech si vzal na paškál styl dávných grotesek – Němým filmem jim spíše vzdal hold, než že by se jim vysmíval, to si ponechal na prostořeké, byť v základu také uctivé poklony mistru Hitchcockovi (v Závrati) nebo na pompézní historické velkofilmy z rodu Ben Hura nebo Desatera přikázání: v epizodickém snímku Dějiny světa – část první zesměšnil nabubřelost dřívějších kostýmních podívaných, ale dovolil si rovněž zužitkovat, samozřejmě s výrazně odlišným průběhem, slavný úvod ke Kubrickovu epochálnímu sci-fi 2001: Vesmírná odysea. Určitě si vybavíte, jak v něm osrstění opočlověci křepčí za zvuků Straussova Zarathustry. Jen u Brookse k tomu mají úplně jiný, samozřejmě že nemravný důvod… Na slibovanou druhou část Dějin světa museli diváci čekat dlouhých čtyřicet let – až loni se na Hulu představila jako televizní seriál, jenž opět prokázal, že Brooks žádné posvátné hodnoty neuznává.
Dokument těží z početných ukázek z Brooksových děl, ale velký prostor získává i verbální doprovod. Sám Brooks průběžně komentuje svou uměleckou dráhu i milostná dobrodružství (kouzelné je třeba vyprávění, jak svou partnerku brával na jídlo do čínské restaurace – protože tam bylo nejlevněji), vzpomíná, jak spoluprodukoval nejen své filmy, ale i snímky naprosto odlišné, které s humorem neměly nic společného (horor Moucha nebo životopisné drama Sloní muž). Zaznějí však i postřehy jeho spolupracovníků a nechybí ani vysvětlující komentář, který vyprávění zjednává kontext a vysvětluje okolnosti, které obraz nezachycuje. Mel Brooks – geniální bavič názorně ukazuje, že dělat legraci opravdu není žádná legrace.
