ROZHOVOR / „V devítce jsem se rozhodovala, jestli půjdu studovat dětskou psychologii, nebo dělat umění. Vyhrálo umění,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 mladá malířka a básnířka Barbora Myslikovjanová, která je chvilku po třicítce malým zázrakem současné výtvarné scény. Jako jedna z mála mladých umělců se malováním uživí, v galeriích bývají její obrazy vyprodané. Má už „svoji“ impozantní monografii o svých obrazech a knižně vydala i sbírku básní. Získala řadu ocenění, vystavovala na desítkách výstav a ústředním tématem její tvorby je osamělé dítě.

Jak začalo vaše malování?

Kreslila jsem od dětství, byl to můj způsob vyjadřování. Začala jsem, když jsem se naučila sedět. Mám schované obrázky už ze školky.

Máte výtvarnou rodinnou tradici?

Babička byla švadlena, tak dělala nějaké nákresy, když šila modely. Ale že by někdo vyloženě maloval, to ne. Vyrostla jsem ve Frenštátě pod Radhoštěm a rodiče se mě tam pokoušeli přihlásit do lidušky (Lidová škola umění, kroužek/vyučování výtvarné tvorby, pozn. aut.). Prošla jsem výběrovým řízením, ale pak jsem řekla, že tam nebudu chodit. Žádnou průpravu odmala nemám. V devítce jsem se rozhodovala, jestli půjdu studovat dětskou psychologii, nebo dělat umění. Vyhrálo umění.

Měla jste nějaký vzor?

Vzor jsem neměla žádný. Rozhodlo nejspíš to, že jsem neměla až zas tak dobrý prospěch a že talentovky byly dřív. A tak jsem se rozhodla, že dětskou psychologii si budu dělat jen pro sebe. A uměním se budu vyjadřovat.

Co na to řekli doma?

Úplně nadšené nebyly ani maminka, ani babičky. Že se tím neuživím, že půjdu za kasu do supermarketu. Ale – sice nebyla žádná nadšená podpora, ale zároveň mi to ani nezakazovaly.

Hrál nějakou roli otec?

Otce mám, ale jako vzor moc nefungoval, byl tam a nebyl tam. Dědečky jsem neznala, mužské vzory tedy nebyly.

Má na to, jak malujete, nějaký vliv právě vaše rodina?

Do jisté míry ano. Hodně mne ovlivnil nejmladší bratr. Je o deset let mladší, tak byl můj model, a já ho nevnímám moc jako bratra. Spíš jako vlastní dítě, protože jsem k němu vstávala v noci, krmila ho a tak.

Tím začal motiv osamělého dítěte?

Podvědomě asi jo. Myslím, že jsem tím trochu dospěla. Ale když se mi blížil osmnáctý rok, tak jsem hrozně moc nechtěla být dospělá. Na rozdíl od vrstevníků.

Odkud ten motiv ještě pramení?

Možná ve mně samotné, já byla taková. Ve školce ani ve škole jsem si s vrstevníky… Jak to říct? Ne že bych neměla kamarády. Jen mne nebavilo, co tam holky řešily. „Moje nejlepší kamarádka“ a za rohem ji pomluví. Mě to moc nezajímalo, tak jsem si spíš dělala svoje. Kreslila do sešitu, psala básničky, byla ve svém světě.

Je přehnané říct, že to dítě z vašich obrazů jste trošku vy?

Nebylo by to přehnané.

A hrála roli profese vaší matky, která je asistentka dětí v rámci inkluze?

Určitě ano. Neříká mi jména dětí, o které se stará. Ale příběhy některých znám. Když trošku člověk nahlédne do těch rodin, vidí trauma z dětství.

To je velké téma.

Je.

Šikanují ostatní děti ty handicapované?

Často ano. Láme se to kolem třetí třídy. V první a druhé třídě ne, tam se ty ostatní děcka těm vyžadujícím zvláštní péči tolik neposmívají a nedělají narážky. Ve třetí začnou. V páté třídě, i s použitím internetu, už šikanují hodně.

Ono se to nesmí říkat, ale děti jsou zlý.

Jsou. Upřímné se vším všudy a nemají tu záklopku v upřímnosti jako my dospělí. Anebo mají svoje vlastní problémy a vylévají si je na druhých.

Vy se tvorbou uživíte jako málokdo. Čím to je?

Myslím, že jsem měla štěstí na lidi, které jsem potkala. Ale hlavně: já jsem si vždycky stála za svým. Moc jsem neposlouchala ani profesory na studiích, co mám malovat. A malovala jsem si svoje. Hodně mi pomohl internet, že si mě tam sběratelé našli, a já začala dostávat nabídky od galerií. Pak začali chodit kupci. A hodně mi pomohly lockdowny při covidu. Já jsem se uživila malováním už předtím, ale po lockdownech se nabídky znásobily. Pomohl mi instagram.

Marketing delší prodej nezajistí, když to dílo není dobrý.

To je nejspíš pravda. Ty věci musí lidi oslovovat. Mám kupce jak mezi „obyčejnejma lidma“, kteří mají nějaké zaměstnání, tak mezi bohatými sběrateli. Asi to oslovuje obě strany.

V galeriích jste občas vyprodaná.

Občas jo.

Proč to osamělé dítě oslovuje tolik lidí?

Myslím si, že v tom hodně lidí zrcadlí sama sebe. Vím to i z reakcí, které mi píšou, a říkají to i na vernisážích. I když tam chodím nerada. Říkají mi, co sami vidí, a mluví o sobě. Jsou malé bolesti a velké bolesti. Ale každý byl někdy sám. Neexistuje na světě ani jeden člověk, který by měl úplně ideální dětství a byl jenom šťastný. Občas jsme osamělí i v dospělosti. A to dítě v nás prostě je.

Zní blbě „je to všelidské téma“?

Nejspíš ne.

Nenechala jste si mluvit do práce galeristy. Dělávají to dnes?

Dělávají. Ne všichni, ale mnozí dávají nevyžádané rady. Že bych měla malovat obří formáty, že to půjde do větší galerie, bude větší zájem, že je škoda, že to mám v malém formátu. Pak pochopí, že se mnou nehnou, ale dělají to často.

Umělci, kteří poslouchají a „drží koncept“, prý vydrží dva tři roky a pak je nahradí jiní. Je to pravda?

Někteří přežijí, ale poslední roky mám podobnej dojem. Někdo vyletí, a pak o něm není slyšet. Já jsem nevyletěla rychle, vnímám to i podle výstav a prodejů. Zatím stoupám postupně. Lidé mě znají čím dál víc. Když jsem teď dělala výstavu v Pardubicích, říkala jsem si, že mne tam nikdo nebude znát. Ale přišli i lidi, kteří už dřív koupili mé věci přes galerii. Překvapilo mě to, já se nepovažuji za „velké jméno“.

Ale zájem o vaše obrazy je. Jak dlouho už prodáváte?

Co jsem v Praze. Mně rodiče na bydlení nepřispívali a brigádu jsem nikdy neměla. Byly to nižší částky, ale byly i nižší výdaje, spolubydlení. Já považuju za úspěch, když se tím člověk sám zajistí. Začala jsem někdy v roce 2010 a občas jsem něco prodala i na střední škole. Ale za směšné částky, ale tehdy mi to stačilo. Hodně se zvedly prodeje v roce 2013.

Je rozdíl mezi obrazem, který diváka osloví v galerii, a obrazem, který chce mít doma. Ale ty vaše obrazy splňují obě kritéria. Vzbuzují úzkost, stejně jako Munchův Výkřik, ale lidi je přesto kupují. Čím to je?

Asi se v tom ti lidé najdou. Mám kupce, kteří koupili pár mých obrazů. A jeden z nich, dvě nahé děti, koupili, než se narodil jejich syn. Má ho v pokojíčku a bude s ním vyrůstat, což je mi velmi milé.

To je obrovská poklona! Vy jste navíc jediná, komu vyšla v tak mladém věku velká drahá monografie. Jak se vám to podařilo?

Měla jsem portfolio na webu, sběratele to zaujalo, chtěl něco koupit. Přišel, koupil si nějaká plátna i malby na papíře a řekl mi, že ho to dojalo. Že je to upřímné a čisté a že by z toho chtěl vydat knihu. Moc jsem tomu nevěřila, ale za tři roky se to stalo.

Jak dlouho jste z toho byla „v nebi na obláčku“?

Já to tak nemívám. Jsem za to ráda, říkám si, že asi jsem fakt dobrá, za chvíli si začnu říkat, že asi zas tak dobrá nejsem, že si to nezasloužím – a mám to smíchané.

Pochybnosti o sobě jsou znakem inteligence i duše. Ale ta vaše monografie – to musí být fantastický, držet ji v ruce, ne?

Byl to dobrej pocit. Ale pochybnosti mně naskakují pořád. Stejný pocit jsem měla, když mi vyšla má sbírka poezie. Je pěkně udělaná, koupilo si ji i Národní muzeum do své vědecké knihovny, což mě fakt potěšilo. Ale pochybnosti tam jsou pořád, nemívám euforii – ani chvilkovou. Asi jsem na sebe moc přísná. Doufám, že se mi nikdy nestane, abych začala dělat na množství a na peníze.

Jak se cítíte na dnešní výtvarné scéně?

Řada výstav mi nepřijde moc dobrá. Já moc do společnosti nechodím, ale když náhodou ano, tak se se mnou občas někdo chce svézt, s mou výstavou. Mívám takové pocity. V tom výstavnictví – já tomu říkám česká špinavá louže. Spousta lidí se snaží vás obrat o peníze, neplatí včas a nestává se to jen mladým. Ale nikdo o tom nemluví, i když je někdy až překvapivé, co si dovolují.

Rodí se dnes v českém výtvarném umění hodně dobrých věcí?

Myslím, že poslední roky moc ne. Dobré věci jsou výjimky.

Vy jste trochu hikokomori, ne? (Japonský výraz „ten, který se odtrhl“ – lidé moc nevycházející z bytu a nevyhledávající společnost, pozn. aut.)

Jo. Nepříčí se mi to. Hlavně, jsem divná.

Máte samotu jako inspiraci. Bolí to?

Někdy asi jo. Ale je to pro mne přirozenější. Procházím se spíš sama, nejvíc času trávím doma, kde mám i ateliér, a nějaká socializace, větší společnost mi stačí tak jednou za měsíc. Nemám moc ráda slunce, mám závěsy na oknech, když ke mně někdo přijde, tak říkám: Vítám vás ve své kobce.

Barbora Myslikovjanová (*1989, Frenštát p. R.) je figurální malířka a básnířka, žije a tvoří v Praze. Vystudovala užitou malbu na SUPŠ sklářské ve Valašském Meziříčí (2006–2010) a následně navázala studiem na Akademii výtvarných umění v Praze (2010–2016). Během studií na střední škole obdržela několik ocenění za básnickou tvorbu v literární soutěži Nadace Jana Pivečky, je laureátkou ceny Art Prague Young Award 2022. Vystavovala na desítkách výstav, samostatných i skupinových. Vyšla o ní monografie Barbora M. Holčička z odvrácené strany noci (Nakladatelství Eminent – Patrik Šimon, 2016) a letos uvedla svou první básnickou sbírku Skřípot slz. Žijeme v epoše, kdy současné výtvarné umění kupuje jen málokdo, sběratelů ubývá. Přesto měla Barbora Myslikovjanová na podzimním veletrhu Art Prague prodej 169 800 Kč za šest dní.