Stanislav Pitaš čelil šikaně StB celá 80. léta jen proto, že se rozhodl žít po svém navzdory režimu, který porušoval lidská práva. Málokterý chartista z větších měst má za sebou to, co on. Právě na něj se soustředila pozornost celého náchodského oddělení StB. Příběhy 20. století, které vysílá Český rozhlas Plus, zmapovaly jeho osud, který si nyní můžete přečíst.

Pravidelně ho navštěvovali kvůli domovním prohlídkám, týdny trávil ve vazbě, měsíce ve vězení nebo blázinci. Trestali ho za hanobení prezidenta a napadení veřejného činitele. Když to všechno dobře dopadlo a z kriminálu ho dostala sametová revoluce, jakoby mu historie nadělila mnohé absurdity. 

Kdysi všemocné policisty a udavače, místní soudruhy, kteří ho pronásledovali, zatýkali, vyslýchali a posílali do kriminálů, potkával na ulici, na pivu, ale i na stavbě, kde „jeho“ estébák s lopatou a krumpáčem plnil úslužně příkazy mladých stavbyvedoucích a bývalý příslušník StB, který neměl v roce 1989 odslouženo na výsluhy, úslužně poslouchal na slovo.

A Standa Pitaš, který na stavbě občas pracoval jako řidič jeřábu či bagru, se bavil. Přemýšlel, že by ho pozval na pivo, aby se ho zeptal, proč mu v roce 1989, když nastoupil k desetiměsíčnímu už třetímu výkonu trestu, nepovolili rozloučit se s umírající maminkou a účastnit se jejího pohřbu?

Vesnický chartista

Stanislav Pitaš, kterému přátelé neřeknou jinak než Guma, se narodil v roce 1957 v Kocbeřích ve východních Čechách kousek od Trutnova. Tady žil do svých patnácti let, kdy se odstěhoval od svých rodičů na internát do Rumburku. Vyučil se v oboru obsluha silničních strojů a po vojně se přistěhoval do Trutnova, kde bydlel asi dva roky, než ho z města vyštvala Státní bezpečnost. 

Estébákům byly trnem v oku jeho návštěvy undergroundové komunity v Nové Vísce u Chomutova, odkud vozil do Trutnova samizdatové časopisy Vokno a Voknoviny, které distribuoval ve svém okolí.  

„Poslední kapka byla, že jsme chodili do jedné hospody, kde v první místnosti seděli estébáci. A jeden z nich se mě na toaletě zeptal, co budeme dělat, protože byl pátek, a já jsem mu řekl, že jedeme do Polska pomoct Solidaritě tisknout plakáty. On se tomu smál, protože si myslel, že si dělám legraci. V sobotu ráno jsme skutečně vyjeli z Trutnova do Wroclawi, tam jsme spali v nějaké škole a tiskly se letáky a plakáty a roznášelo se to po městě. A oni nám s sebou dali spoustu věcí, třeba placky a letáky s nápisem Solidarność. No a v pondělí jsme šli na pivo a tenhle estébák se mě ptá: ‚Tak jak bylo v Polsku?‘ A já říkám: ‚Jo, dobrý, a dal jsem mu jednu tu placku.‘ Tak to byl tenkrát z toho hodně vytočenej.“

Nechtěný v okrese Trutnov

StB na něj v roce 1982 přitlačila a Pitaš souhlasil, že opustí město Trutnov. Na radu kamaráda se přestěhoval do zapadlé vesnice Šonov u Broumova, kde koupil domek. S majitelem se domluvil, že bude splácet 500 Kčs měsíčně, a tak splatí 40 tisíc. Jenomže neměl práci. „S prací byl problém, nakonec mě vzali do kamenolomu v Rožmitále, kde jsem lámal kámen, protože jsem nesměl pracovat na strojích. Pak jsem nastoupil k silnicím v Broumově.“

„Své“ estébáky dokázal rozpálit do běla. Při výsleších si z nich dělal legraci, dožadoval se všech náležitostí úředního postupu, legitimování, předkládání dokumentů, a psal stížnosti. Trpělivost soudruhů měla své meze, které mu předvedli, když ho poprvé zavřeli. Důvod si našli. Standa Pitaš vytvořil s kamarádem satirickou koláž Brežněva s Husákem a husou, kterou chtěli rozesílat jako pohlednici. 

„Dostal jsem paragraf 103 snižování vážnosti hlavy státu a šel na osm měsíců na Bory,“ vzpomíná na své první uvěznění v roce 1985.

Do té doby bral své disidentství jako dobrodružství. „Oči mi otevřel komunistický novinář Kojzar, který napsal článek Tučná výslužka z Holandska o ceně Erasma Rotterdamského za literaturu, kterou získal Václav Havel a přebíral ji za něj Jan Tříska, protože Vašek se tam bál jet, aby nedopadl jako Kohout, kterého pak nechtěli pustit zpátky. K té ceně dostal milion a půl korun a Kojzar to popsal po jejich.“

Na Hlasu Ameriky pak slyšel o Havlovi něco úplně jiného a rozhodl sám zjistit, jak to tedy je, a na kole se vydal na nedaleký Hrádeček. „A měl jsem štěstí – jednak, že mě nezadrželi estébáci, co tam hlídkovali, a zadruhé, že byli Vašek s Olgou doma a že mě přijali. Perfektně jsme si sedli, hlavně s Olgou. Od té doby jsem věděl, na které straně jsem, zjistil jsem, kde je moje místo. Pak už je v životě všechno jednodušší.“

Začal jezdit na Hrádeček pravidelně, nejčastěji, když se konal koncert nebo na narozeniny Olgy Havlové, Václav Havel mu dovolil, aby si nahrával hudbu Plastiků z kazet nebo záznamy divadelních her a Standa Pitaš nahrané kazety dále šířil, o čemž se rychle dozvěděla StB.

„Rodiče mi promlouvali do duše, otec mi říkal, jestli to mám zapotřebí stýkat se s takovýma lidma jako je Havel, co z nich mám, že mě zavřou a každej se na mě vykašle, že se stejně nic nezmění tím, jak se chováme. Ale potom, když jsem byl naposledy zavřenej v 89. tak už procitnul a mluvil jinak a po revoluci byl rád, že Havel byl prezident a pak se i v hospodě vytahoval, že jsem byl chartista.“

Deprese z uniforem

Mezitím okusil i blázinec v Kosmonosech, který byl podle něj horší než vězení, protože pacient netušil, kdy ho lékaři propustí domů. Hospitalizaci si ovšem způsobil sám, když se kamarádovi svěřil, že má divné svrbění, když vidí uniformu. Kamarád mu na to vesele odpověděl, že to je jasná deprese z uniforem a ať to dotáhne do konce. 

Pitaš začal navštěvovat ambulantně psychiatra a předstírat psychickou reakci na uniformy. Má to jistý půvab, aby disident dostal papíry od lékaře, že se k němu nesmí přiblížit uniforma, neboť by to mohlo způsobit vážné psychické reakce. Jenomže to dopadlo špatně. Putoval do hlídaného ústavu v Kosmonosech, kde ho donutili užívat silná antidepresiva, která způsobovala apatii, útlum a ospalost. Propustili ho po dvou měsících s tím, že je zdravý. 

Když se dozvěděl, že se 10. prosince 1987 koná na Staroměstském náměstí demonstrace za lidská práva, chtěl se do Prahy stůj co stůj dostat, i když věděl, že StB před podobnými akcemi své „svěřence“ pečlivě hlídala anebo preventivě zavírala. Nakonec se mu jako zázrakem podařilo proklouznout z Broumova, který byl neprodyšně uzavřen policisty, i z Náchoda, kde utekl „svému“ estébákovi. Jenže když se pro strastiplné cestě dostal do Prahy, neměl vyhráno. 

„Všechny uličky ke Staromáku byly hlídané. Nakonec jsem se mísil do skupiny cizinců, policisté zkontrolovali první tři, já jsem byl asi devátý, a tak jsem se tam dostal.“

Tato cesta Standy Pitaše měla ohromný smysl, i když policie demonstraci několika desítek mladých lidí rozehnala obušky. „Volal jsem pak Vaškovi Havlovi, který byl v domácím vězení, že  lidé volají „Havel na Hrad“. Tam jsem poprvé pocítil, že se něco děje, že bolševik skončí.“

Sice tušil, že se blíží konec komunistického režimu, nevěděl však, že ho čeká ještě jedna těžká zkouška. Estébáci ho poté, co jim proklouzl na demonstraci, pravidelně navštěvovali, dělali prohlídky, předvolávali k výslechům. Standa se už nebál, dočetl se v samizdatovém časopisu Vokno, jak se má chovat. Na všechny otázky odpovídat: „Bez komentáře“. Také odkoukal od disidenta Standy Devátého, jak čelit zatýkání – prostě si lehnout na zem.

Do vězení za stížnost na estébáka

28. října 1988 chtěl jet opět na demonstraci do Prahy. „Sešli jsme se v České Skalici, že odtamtud z jednoho baráku pojedeme. A tam mě přepadli estébáci, a já jsem si lehl na zem a oni mě násilím dotlačili do auta. A ten jeden estébák se hodil marod, že prý jsem ho napadl, a tak mi napařili napadení veřejného činitele, i když jsem měl dva svědky, kteří dosvědčili, že to tak nebylo.“ 

Dostal 10 měsíců i za to, a nebylo to jen za fyzické napadení, ale i za verbální napadení veřejného činitele. V dopise, který rozeslal úřadům, totiž napsal, že příslušník StB Raušer, který ho léta pronásleduje, chodí špinavý, smrdí mu z huby a využívá služebního vozu v době výkonu své práce k cestám za milenkou. 

Na začátku roku 1989 nastupuje opět do výkonu trestu. Jeho maminka umírá na rakovinu v pokročilém stádiu, zbývají jí dny, možná týdny. S veškerou dokumentací o jejím zdravotním stavu se vypravil na prokuraturu, aby požádal o odklad nástupu trestu.

„K tomu soudu jsem se ale nedostal, vystoupil jsem z autobusu v Náchodě, tam už čekali policajti a estébáci, odvezli mě a obvinili mě z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, že jsem ukradl dlažbu v Červeném Kostelci, což byla hloupost.“

Soudruzi se nespokojili s politickými paragrafy, potřebovali na něj hodit nějakou rozkrádačku. Stanislav Pitaš vyhlásil hladovku: „Odmítl jsem podepsat protokol a prohlásil, že zahajuju hladovku z důvodu křivého obvinění a že s nimi odmítám spolupracovat. Tak mě odvezli do Hradce Králové do vazby, kde mě mohli držet jen osmačtyřicet hodin, a pak mě pustili a venku už čekali další dva estébáci a sebrali mě znova a odvedli k výslechu, domovní prohlídce a pak už měli vypracované obžalobu a šel jsem.“ 

Nepustili ho k umírající mamince

Hladovku držel pět dní, když mu vyšetřovatelé StB slíbili, že když si vezme snídani, tak ho na den propustí, aby se mohl rozloučit s maminkou. „To bylo dilema, říkal jsem si, že to jsou kurvy, že to slovo nedodrží, ale pak jsem si říkal, že to jsou lidi, a tu snídani si vzal. A oni ať si sbalím věci, tak jsem si říkal, že to jsou bouráci, ale oni mě odvezli do vězení do Kláštera nad Ohří, co nejdál.“

Jeho maminka zemřela v říjnu 1989, aniž by se rozloučila se svým synem. Sestřička, která se o ni starala, jí pomohla napsat dopis, ve kterém prosila, aby syna pustili. Soudruzi ale zůstali neoblomní.

V kriminále ho přidělili k lisu, u kterého se 27. listopadu 1989 připojil generální stávce. „Chodil jsem s trikolorou, kterou mi strhávali, a 27. listopadu jsem vypnul lis a za chvilku mě šoupli do díry.“ 

V korekci zůstal jen pár hodin a 8. prosince 1989 byl svobodný – prezident Husák vyhlásil pod tlakem VONSu amnestii pro politické vězně. Na začátku roku 1990 stanul v čele prověrkové komise OF pro věznice a obzvlášť se těšil na Hradec Králové.

„Prověřoval jsem toho bachaře, který mi slíbil, že mě pustí, a pak zařídil, abych jel do Kláštera nad Ohří. Ale samozřejmě si na nic nepamatoval.“

Brzy se pustil do toho, co umí nejlépe – organizovat koncerty a happeningy, nejdříve v hospodě v Šonově, v roce 2016 se přesunul do Broumova, kde otevřel undergroundový klub Eden. 

Paměť národa

Příběh Stanislava Pitaše zdokumentovali lidé z Post Bellum v rámci projektu Paměť národa. Rozsáhlá sbírka je financovaná především z darů jednotlivců a firem. Jak podpořit projekt naleznete na stránkách Post Bellum. Můžete využít sbírkový účet nebo vstoupit do Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.