Export čínského viru obnažil a prohloubil fatální rozdělení české společnosti. Zdaleka nejde jen o nějaké aktuální politické preference, ale zejména o základní hodnotový rámec každého z nás. Dalo se předpokládat, že nouzový stav probudí různá pokušení autoritativních vládců. Ten náš to pochopil ihned. Dnešní čínský přízrak se pro něj snesl jako mana z nebes. Mohl se pasovat do pozice zachránce a spasitele, super krizového manažera, mohl situace využít k tomu, aby se již nikdy neřešily jeho osobní kauzy, a mohl náhlou krizi zneužít k posílení moci a utažení šroubů.

To všechno se již stalo a není to nikterak překvapivé. Nikdo už také neřeší neblahé trendy domácí ekonomiky ještě před příchodem wuchanského ohrožení. Babišova propaganda jede na plné obrátky a na její produkci naskakují i ti, u nichž by to bylo ještě nedávno téměř nemyslitelné.

Rafinované a velmi účinné je pro uchvatitele moci vše, co přispívá k dalšímu rozdělování společnosti. Už se zase mnozí dělí na udávající a udávané. Dělicí čáry se tvoří mezi státem protežovanými velkými korporacemi a těmi ostatními, mezi zaměstnanci státu a živnostníky, mezi Prahou a venkovem, mezi staršími a mladšími, mezi věřiteli a dlužníky, mezi oběťmi a údajnými viníky (přičemž se zaměňuje příčina a následek), mezi poslušnými a vzdorujícími… Strach a lež určují ráz doby. Není to jen strach z neznámého zdravotního ohrožení, ale i strach existenční a existenciální. Tolerovaná lež se stala normou, která vytěsňuje fakta.

Rozdělená společnost (navíc emocionálně znejistěná) se lépe ovládá. Světlé zítřky a spásu obyčejných lidí nikdo kazit nebude! Žádní potížisté, přisluhovači Západu, ztroskotanci a samozvanci. Dnešní způsob ovládnutí země již dávno překročil hranice řešení šíření epidemie. Řízený chaos s sebou nese své důsledky, nejen momentální, ale i ty střednědobé a dlouhodobé. Vláda již dopředu počítá s mandátem pro krizové (nouzové) řízení země na další dvě volební období. Doprovodným jevem je cílené omezování osobních svobod a nálepkování nepohodlných, nedostatečně loajálních jedinců a skupin. A nejen to, ve hře je i opětovná hra o změnu naší zahraničněpolitické orientace. Adorace mocné Číny ze strany vlády a prezidenta je toho výmluvným důkazem, stejně jako stále se opakující sžíravá kritika Evropské unie, která si již v ničem nezadá se stylem Viktora Orbána.

Stát se stává firmou, která se opírá o masu nevolníků, kteří se zařadili, aby takzvaně přežili, a pokud možno ve vítězném tričku. Sjednocená agrofertí národní fronta není nepodobná té husákovské normalizační. Bylo to patrné ještě před koronavirem, jen to bylo v takové soft podobě. Takže všem ostatním patří jednoduchý vzkaz – nikam nebudete cestovat, budete stát v patřičných rozestupech s náhubkem ve frontě, až na vás možná dojde řada, a hlavně budete držet ústa a krok. Jak dlouho? Tak dlouho, jak to bude vůdce potřebovat. Čas oponou trhnul. Náš normalizační kariérista to vše považuje ve své zvrácenosti nejen za možné, nýbrž i za správné. A nejen on, ale s ním i armáda jeho agilních přisluhovačů, hejna užitečných idiotů a do značné míry i tradiční mlčící většina.

Právě nyní bychom se neměli vzdávat nezávislého kritického myšlení, aniž bychom zpochybňovali vážnost dnešní situace i nezbytnou nutnost některých konkrétních omezení a opatření. Vzdáme-li se dnes, tak to nebude jen dočasně, ale navždy. „Čau lidi, sorry jako, nech idě ta ich pravda a láska do p….“

„Přijde jaro přijde, říkají si lidé, ale co když to třeba nevyjde a jaro vůbec nepřijde.“
(J. R. Pick)