„Kam se nedostane džíp, vyrážejí průzkumné výpravy na koních. Putují po horách a zjišťují, co lidem schází,“ psalo se v roce 2003 v časopise National Geographic o práci Jana Mrkvičky. Někteří měli humanitární pracovníky za dobrodruhy, jiní za hrdiny.

Složité geopolitické otázky tenkrát kladl jen málokdo, stejně jako se nepochybovalo, jestli pomoc není jen další forma dominance Západu. Ty otázky si pokládali sami, ale zároveň se rádi nechali nést na vlně mírného obdivu.

Jan Mrkvička vedl první humanitární misi Člověka v tísni v Afghánistánu krátce po pádu Tálibánu. Když se teď po dvaceti letech Tálibán opět vrátil k moci, znamená to, že byla všechna práce marná? A jaký vlastně Afghánistán byl?

„Země byla tehdy hrozně přívětivá. Lidé měli ohromné očekávání, ale zároveň pokoru vůči tomu, co se tam dělo i jaká je naše role. Bylo to hrozně pozitivní v tom, že se země opravdu budovala. Opravovali jsme domy i školy. Děti se začaly vracet do lavic a dospělí začali farmařit a podnikat. Bylo to vlastně hrozně fajn. Věci, které jsme v Afghánistánu udělali, nezmizí. Obyvatelé i země se hrozně posunuli. Vzdělání, vědomosti a dovednosti lidem nikdo nevezme,“ říká Jan Mrkvička.