Hudebník, polik nebo bývalý ministr. To je Michael Kocáb. Zároveň je to člověk, který sehrál zásadní roli v sametové revoluci roku 1989 a při odsunu sovětských vojsk z Československa. Právě o tom je rozhovor pro Revue FORUM, ve kterém Kocáb popisuje průběh těch nejdůležitějších jednání podzimu roku 1989 i dalších měsíců, zamýšlí se nad tím, kdy mohla definitivně skončit sametová revoluce a hovoří o své zkušenosti s příslušníky KGB. Jeden z nich slíbil, že se vrátí. A tak se také stalo.

Jak probíhal odsun sovětské armády po zvolení Václava Havla prezidentem?

Stal jsem se poslancem Federálního shromáždění a rozhodl jsem se zaútočit na smlouvu o pobytu sovětských vojsk na našem území. Hned zkraje ledna 1990 jsem sepsal první interpelaci, ve které jsem žádal zrušení této smlouvy od samého počátku. Když jsem si však uvědomil, že by jeden rockový zpěvák měl rušit smlouvu „o dočasném pobytu“, která byla důsledkem invaze půl milionové armády a právně zakotvila 21letou okupaci naší země, zarazil jsem se. Začal jsem svůj návrh nabízet významným parlamentním institucím. Ale FS bylo ještě plné normalizačních komunistů. Zahraniční výbor si nepřipadal pro takový návrh dostatečně reprezentativní, předsednictvo FS kupodivu také ne, a tak jsem šel za Dubčekem. Ten přijal materiál s uznáním a ujistil mne, že s ním určitě vystoupí. „Jestli něco, tak tohle,“ opakoval během hodinového přátelského rozhovoru. A když už jsem odcházel, ještě na mě mávnul a povídá: „Víte, co mě teď napadá? On je to docela riskantní krok. Kdyby to Sověti vzali úkorně a zavřeli nám kohoutky, navíc když je teď zima… co kdybyste to podal sám? A kdyby byl průšvih, my se na oko odtáhneme, ale vnitřně vás budeme podporovat, na to se můžete spolehnout.“ A tehdy jsem pochopil Dubčeka. 

Tak jsem šel na plénum a návrh přednesl sám. Obrovský potlesk. Džin z láhve vypuštěn. Když jsem se vracel z řečniště, šťouchnul do mne hrdina Vysočanského sjezdu KSČ, chartista Věnek Šilhán, a přátelsky vece: „Ty liško podšitá, ty si ale umíš vybrat téma“. „Ale Věnku, vždyť jsem s tím marně obrážel celý parlament 14 dní.“ A Věnek se smál: „Vy z toho showbyznysu moc dobře víte, jak na to.“ Obdobnou interpelaci jsem měl ještě v únoru, a v březnu už mi to Parlament odsouhlasil téměř doslovně: 

Federální shromáždění ČSSR

1. prohlašuje, že usnesení Národního shromáždění ČSSR ze dne 18. 10. 1968, kterým byl vysloven souhlas se Smlouvou o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR ze dne 16. 10. 1968, je od počátku neplatné.

2. Atd.

Stal jsem se místopředsedou a pak předsedou parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk z území ČSSR. Rozjel se tak proces demilitarizace sovětských vojsk z území východní Evropy a Československo bylo první, které definitivně vypudilo sovětskou okupační armádu ze své země. 

A pak jste jel do Moskvy, ne?

Ano. Provázel jsem Dubčeka na jeho oficiální návštěvě Nejvyššího sovětu. Jednal jsem v Kremlu se zástupci Zahraničního výboru a Výboru pro obranu, bezpečnost a KGB. Proti mně seděli většinou generálové. Jednání začalo rezervovaně a skončilo naprostou hádkou. Netušil jsem, jak velmi budou alergičtí na mé přirovnání sovětské okupace k  okupaci německé. V ten moment na mě začali otevřeně křičet. Řekli, že celý odsun sovětské armády je ukvapený a musí se zpomalit, nebo úplně odložit. Když jsem se zaštiťoval Gorbačovem, soptili: „O Gorbačovovi nám ani nemluvte! To je chaotik, který uvádí naši zemi do rozvalu!“ A on tam nad nimi o patro výš seděl. Schůzka skončila tak, že práskli svými materiály o stůl a odešli. Uff… přiznávám, že jsem se jich bál.

Vzápětí jsem měl schůzku s ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem, kterému jsem vylíčil tento otřesný zážitek a ptal se ho, v jakém stavu země je. A on mi vysvětlil, že to, co jsem zažil, je na denním pořádku, že situace je naprosto nejednoznačná, různé proudy jdou proti sobě a že se čeká, které křídlo zvítězí. Ptal jsem se ho, zda Gorbačov neztratil kontrolu. Ševardnadze odvětil, že sám neví. „Ale když už se mě takhle ptáte, spíše si myslím, že se mu to vymklo z rukou.“ 

Po této schůzce jsem byl nucen vystoupil s projevem na půdě Nejvyššího sovětu SSSR místo Alexandra Dubčeka, po kterém se jakoby slehla zem. To byl velký zážitek. Dodnes ale netuším, proč na tento projev nedorazil, když si ho tak dlouho připravoval a když měl být jeho celoživotní satisfakcí.

Co se dělo po návratu do Prahy?

Ihned jsem zajel do Milovic, kde mne náčelník Střední skupiny sovětských vojsk generálplukovník Eduard Vorobjov uklidnil, že se nic nemění: „odsun proběhne přesně podle dohodnutého harmonogramu.“ V roce 1991 se ale na scéně znovu objevili „kremelští jestřábové“, se kterými jsem měl tu čest už v Moskvě. Když jsem dorazil na sovětskou ambasádu, zastihl jsem její pracovníky, velvyslance Borise Pankina a zástupce našeho ministerstva obrany v depresivním rozpoložení. Proti nim sedělo cca 20 uniformovaných Sovětů. Byl jsem informován, že Sověti opět zpochybňují odsun svých vojáků a z důvodů logistických, ale i politických ho chtějí pozastavit.  Měl jsem, jako představitel nového politického systému, tuto situaci řešit. Okamžitě jsem Sovětům kontroval, že pokud se odsun zdrží byť o jeden jediný den, nemohu ručit za reakci našeho obyvatelstva. Dohadování začalo nabírat hrozivé rozměry. Sověti neustupovali ani o píď, ale i já jsem trval na svém zcela kategoricky a i s určitou dávkou agresivity. Když začali opět natvrdo vyhrožovat, nechal jsem do Milovic zavolat generála Vorobjova. Spoléhal jsem na jeho vojenskou čest a nakonec to byla naše poslední záchrana. Násilím bychom sovětskou armádu od nás vylifrovat nedokázali. Vorobjov přijel, ale byl nasupený. Jeho srdečnost byla tatam. Choval se jako vojenský stroj a já si říkal: „A teď skončila sametová revoluce.“ Sovětská delegace opakovala svá stanoviska, ale stěžejní okamžik nastal, když už toho měl Vorobjov dost. Nečekaně se postavil, vypjal, zasalutoval a pevným hlasem prohlásil: „Dokud já budu velitelem Střední skupiny sovětských vojsk, dohodnutý harmonogram odsunu se nezpozdí ani o minutu.“ Otočil se a bez rozloučení odešel. Sovětští poslanci zůstali sedět jako opaření, pak vztekle zavřeli své desky a zmizeli.

Jak probíhala celá realizace odsunu?

Bylo toho moc. Od „černých“ vojenských objektů, přes chemicky a ekologicky zdevastované vojenské újezdy, přes zapírané podzemní sklady munice či úložiště jaderných hlavic zbraní, až po vykrádání bývalého sovětského majetku. Existovaly i absurdní momenty. Například snaha ze strany Sovětů se opět „pobratřit“. Nabízeli nám například, abychom udělali turnaj ve střílení pistolí na terče, nebo abychom si společně štrnkali stakany vodky. Jednou mi do Volhy dokonce strčili mladou, rudými květy navoněnou rozvědčici, která mě sváděla… To všechno jsem odmítal. S Vorobjovem to ale bylo jinak. Choval se důstojně a mnohokrát nás podržel. Obdivoval Havla a nenásilnost naší revoluce. Docela jsme se sblížili a on mi jednou poradil, abych se s jedním z důstojníků vůbec nebavil: „Je to náčelník KGB našeho okruhu a nespadá pod mé velení. Nedoporučuji vám s ním vést komunikaci. Je to nebezpečné.“ Jenže to by nebyl kágébák, aby si mě nevychytal. A bez okolků začal hned vyzvídat o poměrech na ministerstvu vnitra. Tak jsem se ho úmyslně naivně a pěkně nahlas zeptal: „A prosím vás, vy jste jako KGB? Takže byste asi chtěl, abych vám donášel?“ To je naprosto osvědčená metoda. Důstojník se okamžitě stáhl a začal švadronit: „A vy jste jako jazzový muzikant, ano? To je skvělé! To vám chválím, to je výborné krytí. Já zase hraju na balalajku!“ A po čase, už ke konci odsunu mi řekl památnou větu: „Tak víte co? My teď odcházíme jako vojáci, ale my se vrátíme. Vrátíme se jako obchodníci.“ Asi za deset let jsem vybíral v jednom obchodě nábytek a někdo mi zaklepal na rameno.  Otočil jsem se a nějaký podmračený muž mi s jízlivým úsměvem rusky řekl: „A už jsme tady.“ V ten moment jsem ho poznal. A dnes už moc dobře vím, o čem tehdy mluvil. 

Jak se může česká společnost bránit před pokusy obnovit mocenský vliv Ruska? Máme naději se ubránit? Co máme jako demokraté a prozápadně orientovaní lidé vlastně dělat?

SSSR, říše zla, se zbortila díky dějinné skulině, kterou země „východního bloku“ proklouzly jako Skyllou a Charybdou. Ani hrůzná Charybda, reprezentovaná stalinisty a brežněvovci, ani šestihlavá Skylla, reprezentovaná komunistickým vedením zemí „východního bloku“ nepočítaly s tím, že se ze sovětského obojku vysmekneme. Povedlo se, ale udělali jsme hrubou chybu, když jsme po revoluci nezakázali všechny deriváty komunistických stran. Nechtěli jsme být jako oni a teď to máme. Pak označil Putin rozpad SSSR za největší tragédii 20. století a komunistická Skylla opět začala, bohužel už jen u nás, vystrkovat svojí ohavnou hlavu. Když se dnes rozhlédnete po našich mocných – samý komunista. Současný či bývalý. Komunisté nás vždycky povedou zpět do náruče Ruska a pokud to nechceme, musíme se bránit jak ruské propagandě, tak našim komunistům.

Jak? Tím, že je nevolíme. Stačí se poohlédnout po osobní historii jednotlivých kandidátů.

Důležitá je zahraniční politika. Všimněte si, jak KSČM útočí na ministra zahraničí. Kdo nahradil Jana Masaryka po pádu z Černínského paláce? Komunista Clementis. Předůležité je i školství, které je přímo odpovědné za schopnost studentů uvědomit si souvislosti nedávné tragické historie našeho státu.

Klíčovou a často velmi negativní roli sehrávají média. Dle mého názoru je princip tzv. vyváženosti buď přímým politickým úkladem, nebo projevem hlouposti. Novinář není fotbalovým rozhodčím a měl by být ne nezaujatý, ale zaujatý pro demokracii. Měl by stranit demokracii a ne jen klást otázky, ale sám argumentovat proti ověřitelným lžím. Měl by také minimalizovat mediální prostor pro pohrobky zločineckých organizací, jako je právě KSČM. A spravedlnost by měla měřit všem stejným metrem. Občanům stejně jako představitelům státu. To se u nás zjevně neděje. Řečeno s Leninem: Что делать? (Co dělat? pozn. red.) Neúnavně se rvát o svobodu, demokracii a duchovní hodnoty západního světa. Ono se to poddá. Ohavná komunistická Skylla má už jen jednu hlavu.

Jak se stalo, že právě Kocáb vyjednával za iniciativu Most, aby propojil komunistickou vládu a disidenty?

Kdy bylo poprvé zmíněno jméno Václava Havla jako možného prezidenta?

Proč si Ladislav Adamec nepřál jako kandidáta na hlavu státu Alexandera Dubčeka?

Jak reagovala KGB na sametovou revoluci?

Kdy se začalo vyjednávat o odsunu sovětských vojsk?

Kdy se kágébáci zase vrátili?

Tohle všechno se dočtete v rozhovoru z aktuálního čísla Revue FORUM. Objednávejte ZDE!