Think-tank Evropské hodnoty oslovil v rámci svého projektu „Nechceme zpátky na východ!“ mimo jiné politického geografa Michaela Romancova. Romancov měl za úkol české společnosti co nejlépe objasnit motivaci ruské propagandistické války, aby se jí Česko dokázalo úspěšně bránit.
Ruské propagandě se v České republice podařilo uchovat nebo vzkřísit černobílé vidění světa. Jedním ze zažitých argumentů ruské propagandy proti naší suverenitě je naše údajně vazalské postavení vůči Evropské unii a zejména Spojeným státům.
Prezident Zeman, který byl Evropskými hodnotami označen za nejmocnějšího spolupracovníka ruské propagandy na našem území, se snaží, seč mu síly stačí, aby naše vztahy se západními spojenci co nejvíce poškodil a naopak povzbudil Rusko k postupu proti jednotné Evropě. Vzpomeňme malicherného a zjevně na efekt vykonstruovaného výpadu proti americkému velvyslanci Andrewu Shapirovi. Tento konflikt měl nejen za úkol nás poškodit u jednoho z našich nejvýznamnějších spojenců, ale zejména zviditelnit „statečnost“ prezidenta Zemana při jeho opozici proti Američanům.
Rusko podle Romancova věří v bipolární svět. Dělí státy z hlediska silových kapacit do dvou kategorií, a to na státy nezávislé a kolonie. Mezi nezávislé země, a tedy partnery či rivaly pro zahraniční politiku, počítá jen USA a možná Čínu. Tedy ty státy, které jsou na tom z hlediska sil podobně jako Rusko samo a mohou se rozhodovat zcela nezávisle na komkoliv jiném. Všechny ostatní země jsou pro Moskvu kolonie. Jakékoli spojenectví nebo zahraniční spolupráce a orientace určitým směrem jsou pro Rusko znamením vazalství. Takže všechny státy Evropské unie, nejenom Česká republika, jsou podle Ruska koloniemi USA.
Rusku podle Romancova vyhovovala situace po druhé světové válce, kdy byly síly USA a Ruska v Evropě rozloženy víceméně rovnoměrně a kdy spolu tyto dvě mocnosti hrály šachy. Rusko, jak tvrdí Romancov, totiž přijímá pouze takovou zahraničněpolitickou partii, v níž má padesát procent vlivu, a tedy právo veta. Rozložení sil, které nastalo po pádu berlínské zdi a vstupu zemí střední a východní Evropy do Evropské unie a Severoatlantické aliance, je pro něho nepřijatelné.
Česká republika a ostatní státy bývalého komunistického bloku budou pro Rusko vždy zeměmi, které patří do jeho „sféry vlivu“ a bude si na ně dělat mocenský nárok. Česká republika v rámci západních struktur je pro Kreml anomálií, která se musí navrátit do původního stavu.
Asi bylo naivní si myslet, že by to tak nemuselo být. Ale i zkušení světoví lídři, jako je Angela Merkelová, se zřejmě nechali ukolébat představou, že geopolitické myšlení a studená válka skončily po pádu berlínské zdi. Na summitu zemí G20 v Austrálii v roce 2014 mohl celý svět zaznamenat její rozhořčení, když se přesvědčila, že se Vladimir Putin své šachové partie o Evropu proti Spojeným státům nevzdal.
Náznaky přišly daleko před tím, třeba ruská agrese proti Gruzii v roce 2008, ale skutečný střet s realitou nastal, až když se stalo něco nám přímo u nosu. Když Rusko anektovalo Krym a jeho zelení mužíci „na dovolené“ začali operovat na východě Ukrajiny. Tehdy se potvrdilo, co bylo už dlouho ve vzduchu, ale raději se to neříkalo nahlas.
Pro Českou republiku je toto zjištění mimořádně nebezpečné. Geopolitika a hra o „sféry vlivu“, které jsou podle Romancova typickým imperialistickým manýrem, není pro Českou republiku žádoucí. Stane se pak totiž jen pěšákem v šachovém poli, kterým bude bez jeho svolení smýkáno tam, kam bude zrovna třeba.
Je třeba bojovat proti ruské propagandě, která v nás chce znovu vzbudit představu o nevyhnutelnosti situace, kdy spolu ve světě zápasí dvě suverénní mocnosti za přispění svých kolonií. Česká republika by měla podporovat takové mezinárodně politické uspořádání, které je založeno na spojenectví s jinými státy Evropy a Severní Ameriky, které je založeno na demokratických principech a kde bude slyšen její hlas.
