Pocity ohrožení z migrační vlny. Brexit. Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Konflikt na východní Ukrajině. Informační válka vedená Ruskem. Evropa čelí po letech relativního klidu celé řadě potíží. Podle politického geografa Michaela Romancova obstojí, pokud se ze supermarketu promění v supervelmoc a zachová si důvěru v demokratický systém a instituce. Právě o podkopání důvěry západních společností v sebe sama se ale snaží ruská dezinformační kampaň.

Jaké je nyní postavení Evropy na mezinárodním poli?

Evropa je silná v jediné dimenzi. Je supermarketem. Největším trhem na světě a ještě nějakou dobu bude, pokud vydrží jednotná. Od toho se odvíjí její postavení při vyjednávání o celé řadě obchodních smluv i relativní síla, pokud jde například o stanovování spotřebitelských standardů. Protože ti, kteří chtějí na našem trhu působit, je musí dodržovat. Ale být jen supermarketem je příliš málo.

Evropa dlouho spoléhala na to, že má za zády silného partnera. Spojené státy. Podle Trumpovy rétoriky se ale zdá, že mohou směřovat k izolacionismu.

Řekl bych, že oba aktéři, Evropa i Spojené státy, spoléhali jeden na druhého. Hlavní konfrontační linií Studené války byla Evropa. Evropské ozbrojené síly byly budovány tak, aby byly schopny čelit sovětským konvenčním silám. Evropa se stahovala ze světa, a to byl zároveň i cíl Spojených států, protože nechtěly připustit existenci evropský impérií. Tak se zmenšovala evropská schopnost působit za viditelnými horizonty. Evropa se koncentrovala na to, aby byla silná doma. Se změnou bezpečnostní situace po skončení Studené války, kdy se svět stal méně bezpečný, se ještě zvýšily globální schopnosti a kapacity Spojených států, zatímco Evropané, protože bezpečnostní situace v Evropě se zlepšila, své kapacity omezili. Jednalo se tedy do značné míry o logický vývoj. Situace se dramaticky změnila po událostech na Krymu, na které v zásadě nebylo možné reagovat, ale problémem bylo, že jsme mnohem dříve ignorovali signály, že se situace mění.

Jak velkou hrozbou je dnes pro Evropu Rusko?

Myslím, že je třeba rozlišovat hrozbu vojenskou a politickou. Z vojenského hlediska se nedomnívám, že by Rusko chtělo rozpoutat standardní vojenský konflikt proti členské zemi Evropské unie nebo Severoatlantické aliance. Z politického hlediska je ale Rusko v jiné situaci. Sice tvrdí, že je ohroženo rozšiřováním Severoatlantické aliance, ale ve skutečnosti nejde o hrozbu vojenské expanze, protože až do nedávné doby NATO nevysunovalo svoji vojenskou infrastrukturu na území nových členských států. O jaderných zbraních ani nemluvě. Nicméně, Rusko je ohroženo úspěšným šířením západních ekonomických a politických hodnot. A to je, myslím, jádro války na Ukrajině.

Můžete to vysvětlit?

Pokud existuje nějaké místo, odkud lze demokratizovat Rusko, tak je to Ukrajina. Pokud by tedy nevzešla demokratizace zevnitř Ruska. Putin mohl mít pocit, že nad demokratizační vlnou zvítězil poté, co se mu podařilo zvládnout velké protesty z let 2011 a 2012. A najednou přišel ten samý problém na Ukrajině, a proto zasáhl.

V mnoha evropských státech dnes působí ruské nebo proruské propagandistické weby. Jsme v informační válce?

Myslím, že ano. Ale nedomnívám se, že Rusko provádí klasickou propagandu, protože v té se aktér snaží sám sebe prezentovat v lepším, pozitivním světle. To Rusko nedělá. Ono se o to snažilo, ale myslím, že Putin si uvědomil, že v tom není úspěšný. Třeba zimní olympiáda v Soči měla Rusko ukázat jako úspěšný, moderní, přívětivý stát. A to se evidentně nepovedlo. Uvidíme, co se bude dít v souvislosti s Mistrovstvím světa ve fotbale 2018, možná tam nějaký záchvěv bude. Domnívám se ale, že v případě Ruska můžeme hovořit o úspěšné dezinformační kampani.

Existuje vůči ní obrana?

Obecně je jedinou obranou uvědomění si, že základním mazadlem sociálních vztahů je důvěra. To platí v rodině, v širší komunitě, ve státě, i v integrovaném prostoru, jako je Evropská unie. A každý politik, jenž zpochybňuje důvěru v politický proces a instituce, a takových politiků je řada, nahrává hlavnímu strategickému cíli, který dnes Rusko evidentně sleduje. Zničit důvěru západních společností v sebe sama.

V jednom svém komentáři jste napsal: Bez ohledu na to, zda se Moskva vztahuje k budoucnosti, či minulosti, vždy cílí na slabé, zmatené, naivní a frustrované. Je taková dnes Evropa?

Evidentně ano. Ale měli bychom si uvědomit jednu věc. Součástí fungujícího demokratického systému je permanentní adaptace na změnu. Náš politický systém je pružný, zatímco ruský nikoli. Proto Putin zasáhl vojensky na Ukrajině. Proto fyzickou silou potlačuje opozici. On vypadá mohutně, ale ve skutečnosti je velmi křehký. Náš systém je schopen se vypořádat s různými tlaky z různých stran. Ale bude fungovat jen tak dlouho, dokud v něj budeme věřit, dokud ho budeme udržovat.

Dezinformační weby poměrně často využívají témat spojených s migrační krizí. Jak velkou reálnou hrozbou migrační krize pro Evropu ve skutečnosti je?

Jsme vyděšeni pohledem na dramaticky působící fotky davů, které se někde tlačí, někam jdou. Ale když se podíváme na konkrétní čísla, zjistíme, že to zase tak dramatické není. Počet uprchlíků, kteří směřují do Evropy, je menší, než kolik jich ročně míří do Spojených států. Tam ze zahraničí přijde jeden člověk každých osmadvacet vteřin. A ta země to zvládá. Ano, je větší, ale má méně obyvatel než Evropa. To číslo samo o sobě není tak strašné. Ale je tady strach z kulturní odlišnosti.

Obava, že ti lidé jsou s námi takzvaně nekompatibilní, je oprávněná. Ale jejich nekompatibilita je hrozivá jen tehdy, když je necháme vytvořit kompaktní skupiny. A to je něco, s čím bychom se mohli vypořádat, pokud by byla politická vůle. Ta ale není.

Často se poukazuje na Francii, kde integrace selhala.

A to je na místě. Jenže ve Francii si tito lidé vytvořili paralelní svět. Nicméně jako společnost nemůžeme nikomu tolerovat, aby si vytvářel paralelní světy. Naše společnost musí být postavena na respektu k zákonům a ty musí platit pro každého. Pokud jde o bezpečí a blahobyt, tak jsme se ocitli v tak neuvěřitelné situaci, že jsme dovolili obrovskému množství lidí, aby se pouze domáhali práv, ale vůbec nerespektovali povinnosti. A to se netýká pouze těch příchozích, ale všech.

Migrační krize souvisí se situací v Sýrii. Někteří odborníci říkají, že syrské a ruské bombardování Aleppa je nejhorší válečný zločin od druhé světové války. Selhalo světové společenství?

Světové společenství může dělat jen to, co mu dovolí jeho nejsilnější členové. Jedním z nich je Ruská federace. Ta má v Sýrii své zájmy a ty ošetřuje. Mimo jiné fyzickou silou. Činí tak tvrdě a nekompromisně. A světové společenství je na to krátké.

Jaké zájmy má Rusko v Sýrii?

Tím hlavním deklarovaným zájmem, s nímž šlo Rusko do Sýrie, je likvidace bojovníků v řadách tzv. Islámského státu, kteří mají ruské pasy nebo pasy zemí Společenství nezávislých států. Není žádné tajemství, že těchto bojovníků by tam mělo působit až několik tisíc. Což je vzhledem k celkovému počtu ozbrojenců Islámského státu poměrně velké číslo. Toto je bezpečnostní rozměr, na kterém se Rusko shodne v zásadě s jakýmkoli jiným státem. Pak jsou tady ale další zájmy, například udržet Bašára Asada a jeho režim u moci. A tím zvýšit svoji váhu ve světovém dění.

Jak úspěšná je ruská intervence v Sýrii? Odhaduje se, že Moskvu stojí operace kolem 4 milionů dolarů denně, Rusko přišlo o několik letadel. Jak dlouho ještě vydrží?

Rusko má na takovou operaci pořád ještě obrovské množství zdrojů. Jsem přesvědčen, že je schopné tam své síly udržovat ještě hodně dlouho. Nicméně původně tam měl ruský kontingent působit půl roku a mělo být dobojováno a vyhráno. Evidentně není. Rozhodně to tedy není takový úspěch, který si Moskva slibovala. Obrovskou výhodou Ruska nicméně je, že ať se stane cokoli, zpětně bude redefinovat důvody, kvůli kterým do Sýrie šlo. Čili nakonec zvládne cokoli označit jako úspěch.

Proč selhávají jednání o příměří v Sýrii?

Protože strany, které tam válčí, nejsou ještě tak vyčerpány, aby měly dostatečnou vůli k vyjednávání.

Rusko se angažuje i v konfliktu na východní Ukrajině. Na anexi Krymu už se, zdá se, pozapomnělo. Opravdu Rusům vše tak snadno projde?

Já si myslím, že to Rusku neprošlo. Ono je naivní domnívat se, že by nyní byl někdo schopen v krátkodobém horizontu zasáhnout tak, aby se navrátily poměry, dejme tomu před únorem 2014. Je to dlouhodobý a bolestivý problém, ale zatím neexistuje nikdo, a to včetně deklarovaných ruských spojenců, kdo by anexi Krymu uznal. Máme tedy nějakou situaci de facto a de iure. To v mezinárodním prostředí není nic nového.

Dá se předvídat, co se bude na východní Ukrajině dít v horizontu dalších několika let?

Dokud bude Putin naživu, respektive u moci, což jsou s největší pravděpodobností překrývající se množiny, tak nic zásadního. Vzhledem k tomu, že je v docela dobrém zdravotním stavu, řekl bych, že před rokem 2018, kdy budou v Rusku prezidentské volby, se situace příliš nezmění. Vládnout může s velkou pravděpodobností až do roku 2024.

Na mezinárodním poli je ještě jeden velký hráč. Čína. Někteří čeští ústavní činitelé k ní zaujali zvláštní postoj. Naposledy vyjádřili respekt k její svrchovanosti a územní celistvosti. Jak myslíte, že je toto ze strany Číny vnímáno?

Z úst předsedy Senátu Milana Štěcha, který vystoupil v DVTV, zazněla pro mě naprosto překvapivá informace, že ono memorandum nebylo určeno Číňanům, ale nám. A v tom případě vůbec nechápu, proč ho ústavní činitelé vydávali. Pravděpodobně měli potřebu, nebo byli donuceni, to já nevím, něco podniknout. Pochybuji ale, že by to na Čínu nějak dlouhodobě zapůsobilo.

Jedním z argumentů, který ospravedlňoval memorandum, bylo strategické partnerství.

Mohla by nastat situace, že by Čína byla strategickým partnerem pro nás, protože my jsme malí, ale Čína velká. Otázkou ale je, co bychom tím ztratili a co získali. Vzhledem k tomu, že Čína je nastavena hodnotově zcela jinak než my, tak by to pro nás byla obrovská ztráta. Není možné, abychom my byli strategickým partnerem pro Čínu, protože nás vzhledem k naší velikosti a vzdálenosti není schopna vůbec vnímat.  Veškeré čínské aktivity, které probíhají tady, mají většinou rozměr partnerství šestnáct plus jedna, kdy jsme jedním ze šestnácti. V tom lepším případě. Nebo jsme jedním z osmadvaceti.

Napadá mě, čeští ústavní činitelé, včetně prezidenta, vyjadřují sympatie Číně a Rusku. Obracejí se zády k Severoatlantické alianci a Evropské unii. Nezahráváme si tak trochu?

Vláda zatím pořád drží evropskou pozici. Ale asi má pocit, že směrem dovnitř je zapotřebí být méně evropský než směrem navenek. Pokud jde o prezidenta, tak jeho postojům nerozumím, protože například pan Hynek Kmoníček, ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky, jednoznačně prohlásil, že jsme součástí Evropské unie a Severoatlantické aliance. Takže rétorika prezidenta je v tomto ohledu nesrozumitelná. Myslím si, že je škodlivá, ale pokud vláda drží euroatlantický kurz, tak to jsou v zásadě jen kosmetické škody.

Na začátku jste řekl, že Evropa je supermarket. A že je to příliš málo. Co by měla Evropa udělat, aby v mezinárodním společenství obstála jako sebevědomý partner?

Měla by se stát supervelmocí. Což je jediná šance, jak tváří v tvář těm, co jsou větší a lidnatější, obstát. Pokud to nezvládneme, tak samozřejmě tradiční mocenští aktéři v Evropě ještě dlouhou dobu budou schopni hrát samostatně, ale potom jim dojde dech. Protože jim budou chybět kapacity. Dostatečně kapacitní v Evropě může být jenom Evropská unie. Nebo nějaká jiná integrovaná platforma.

Kdo je Michael Romancov:

Politický geograf, pedagog a publicista. Působí na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Mezi oblasti jeho zájmu patří geopolitika a Rusko. Jeho komentáře můžete mimo jiné číst na stránkách www.romancov.cz