ROZHOVOR / Český olympijský výbor zřídil v březnu šestičlennou poradní komisi, která měla navrhnout, jak by se měli organizátoři postavit k účasti ruských a běloruských sportovců na olympijských hrách 2024 v Paříži. Opatření navržené českými diplomaty a sportovci bude chtít český výbor prosadit i na mezinárodním poli.

„Nabízíme něco, co by mohlo fungovat,“ je přesvědčen Michael Žantovský, který stojí v čele poradní komise.

Jste znám jako diplomat, publicista, politik, bývalý mluvčí prezidenta či ředitel Knihovny Václava Havla. V souvislosti se sportem o vás až dosud příliš slyšet nebylo. Čím to, že jste nyní aktivní v této oblasti?

Jsem skutečně více sportovní „kibic“ než aktivní sportovec. Ale díky diplomatické kariéře jsem byl součástí tří českých olympijských výprav – v Atlantě v roce 1996, ve Vancouveru v roce 2010 a v Londýně v roce 2012. Díky tomu jsem se dozvěděl, jak funguje olympijská výprava a olympijský výbor, zajímá mě to a to mě také přivedlo k této aktivitě.

Bylo by proto dobré, aby se Mezinárodní olympijský výbor domluvil s účastnickými zeměmi na zjednodušeném azylovém řízení, aby tito sportovci nemuseli čekat na azyl mnoho měsíců.

Poradní komise Českého olympijského výboru, kterou koordinujete, navrhla opatření, jak by se mělo postupovat vůči ruským a běloruským sportovcům v souvislosti s jejich účastí na olympiádě v Paříži. Co je obsahem tohoto doporučení? 

Současný postoj Mezinárodního olympijského výboru je takový, aby se sportovci, kteří aktivně nepodporují ruskou agresi, mohli zúčastnit kvalifikačních soutěží pod neutrální vlajkou. Naše doporučení, které v červnu přijal Český olympijský výbor, jde o krok dál. My navrhujeme, aby sportovci ruskou agresi přímo odsoudili podpisem čestného prohlášení, což by bylo součástí akreditačního procesu.

Uvědomujeme si riziko kolize, která by vznikla, kdyby Mezinárodní olympijský výbor buď umožnil start ruských a běloruských sportovců bez velkých omezení, stejně jako kdyby jejich startu paušálně zamezil. Naší snahou je najít schůdnou cestu, která by umožnila odsouzení ruské agrese a zároveň účast na olympiádě těch, kdo tento požadavek splní. Myslíme si, že to je naše přidaná hodnota, že nabízíme něco, co by mohlo fungovat.

Azyl pro ruské sportovce

Máte již na vaše doporučení nějaké reakce od ruských a běloruských sportovců?

Víme především, jaké problémy mají ruští sportovci. Vidíme, že většina z nich je spíše konformní a vyhýbá se jasnějšímu vyjádření k současné situaci. Ale například v tenisu, ve sportu, který osobně znám nejlépe, existují již i výjimky. Ruskou agresi odsoudila ruská tenistka Darja Kasatkinová a nakonec i běloruská tenisová dvojka Aryna Sabalenková. O ní někteří zlí jazykové tvrdí, že to udělala jen proto, aby mohla startovat na Wimbledonu. Ale já jsem původním povoláním psycholog a vím, že člověk ostatním do hlavy nevidí. Pro mě je důležité, co řekla. Jaké měla motivy, to je už jiná věc.

Dokážete odhadnout, jaké procento sportovců bude nakonec ochotno distancovat se takto veřejně od ruské agrese?

Víme, že to asi nebude velký počet. Kromě podmínky odsouzení ruské agrese platí ještě tři další: sportovci nemohou startovat za Rusko nebo Bělorusko jako za stát, nemohou tedy startovat v týmových sportech a také nemohou být členy klubů, které jsou spojené s armádou nebo s bezpečnostními složkami, což se týká v ruském případě odhadem 70 procent všech sportovců. Mluvíme tedy jen o těch zbývajících. Ale není důležité, kolik jich nakonec bude. Z hlediska principu je to nepodstatné. Mohli bychom to ilustrovat archetypálním příběhem Sodomy a Gomory, v němž Abrahám prosí Hospodina, aby lid kvůli spravedlivým ušetřil, i kdyby tam byl spravedlivý jen jeden. Myslím, že je to morální imperativ, který se vztahuje na lidské jednání obecně, a já se podle toho snažím uvažovat také.

Ti, kdo takové prohlášení udělají a podepíšou, ale asi budou muset zůstat v zahraničním azylu…

Ano, legální podmínkou práva na azyl je, že v zemi původu dotyčnému hrozí pronásledování nebo diskriminace. A to by v tomto případě zřejmě automaticky vznikalo. Bylo by proto dobré, aby se Mezinárodní olympijský výbor domluvil s účastnickými zeměmi na zjednodušeném azylovém řízení, aby tito sportovci nemuseli čekat na azyl mnoho měsíců.

Řada běloruských sportovců byla v roce 2020 mezi těmi nejhlasitějšími, kteří protestovali proti krokům prezidenta Lukašenka. Nepřekvapila vás tehdy jejich odvaha a razantní postoj, za které mnozí z nich pykali i ve vězení? 

Sportovci, a zejména ti vrcholoví, jsou už z definice lidé, kteří v sobě musí mít velkou sílu vůle a odvahy podstupovat nemilosrdnou konkurenci na vrcholové úrovni. Nepřekvapuje mě proto tolik, že někteří v sobě najdou i srovnatelnou občanskou odvahu, i když bych byl rád, aby jich bylo více. Je jednoznačné, že sportovci, kteří podporují agresi, dělají reklamu válce. Ale stejně tak platí, že ti, kdo se od ní distancují, sehrávají důležitou roli v odporu proti ruské agresi a v jejím mezinárodním odsouzení. A bezesporu každý, kdo tento postoj dokáže zaujmout, je z našeho pohledu hoden úcty a obdivu.

Jak dlouho bude trvat změnit poměry, které nastavil prezident Zeman? Mění se to před očima už od prvního dne, té změny si musel všimnout každý. Ale samozřejmě některé změny trvají déle.

Jednáte už o vašich doporučeních s Mezinárodním olympijským výborem? Máte nějaké signály, jaké jsou šance, že budou přijata? 

Český olympijský výbor naše stanovisko adoptoval v červnu a s Mezinárodním olympijským výborem budeme jednat podle našich odhadů v září. Signály jsou zatím smíšené. Mezinárodní olympijský výbor má přes dvě stě členů a velká většina z nich pochází z mimoevropských zemí. A například v polovině července přijalo 102 nezúčastněných zemí na setkání v Baku rezoluci, která doporučuje, aby možnost zúčastnit se olympijských her měli sportovci ze všech zemí, tedy navrhuje naopak rozvolnění…

Který sport je vám osobně nejbližší? Věnoval jste se některému i aktivně? 

Už jsem zmínil tenis, ten i každý týden hraji. Odmalička jsem k němu vedl i svého syna a šlo mu to velmi dobře, ale ve svých šestnácti letech toho bohužel nechal, po jedenácti letech. Tenis samozřejmě i rád sleduji. A diplomacie má někdy v tomto i své výhody – díky ní jsem byl v Londýně během šesti let svého působení dokonce třikrát pozván do královské lóže, abych sledoval Wimbledon – když se do finále dostal Berdych a dvakrát vyhrála Kvitová. To jsem si samozřejmě moc užil. Jinak také moc rád lyžuji, i když na hory se už moc často nedostanu. Sleduji i fotbal, fandím klubu Bohemians 1905.

Když se doba změnila

Jste nyní i poradcem současného prezidenta Petra Pavla. Jak vnímáte nedávný případ nevpuštění ruské novinářky na tiskovou konferenci během návštěvy ukrajinského prezidenta Zelenského?

Tomuto případu příliš nerozumím, slyšel jsem, že existovaly nějaké zvláštní důvody, proč ruská novinářka nebyla na tiskovou konferenci vpuštěna. Já jsem z principu samozřejmě proti vylučování novinářů z tiskových konferencí. Nakonec jsem sám jako reportér pro agenturu Reuters působil v Československu ještě za komunismu a chodil jsem také na tiskové konference na Úřad vlády. Jediný legitimní důvod, proč něco takového udělat, je situace, kdy existují doklady o tom, že novinář není novinář, ale že se za něj vydává například agent zpravodajských služeb. Jinak bych určitě panu prezidentovi doporučoval, aby respektoval plnou svobodu tisku. Ale myslím si, že i jeho současní spolupracovníci si jsou plně vědomi této nutnosti a snaží se vytvořit na Pražském hradě dobré podmínky pro práci novinářů.

Jak dlouho podle vás bude trvat změnit poměry, které nastavil prezident Zeman?

Mění se to před očima už od prvního dne, té změny si musel všimnout každý. Ale samozřejmě některé změny trvají déle. Byl jsem rád, že došlo už z 90 procent k odstranění nepřiměřených bezpečnostních kontrol, které zavedla Zemanova administrativa. Déle trvá také personální obměna prezidentské kanceláře, jsou tam zaměstnáni státní úředníci, což znamená, že je nelze propustit ze dne na den.

Co si myslíte jakožto mluvčí bývalého prezidenta Václava Havla, že by Havel řekl na minulost Petra Pavla?

Vždycky říkám, že někteří lidé si mě pletou se spiritistickým médiem, které ze záhrobí tlumočí, co by řekl Havel. Tak to nejsem a neumím to. Ale vím, že pro Havla bylo vždy důležitější ne to, jakou měl člověk minulost, jako to, jak se s ní vyrovnával a co dobrého přinesl poté, co se doba změnila. Myslím si, že by stejně uvažoval i v tomto případě.

Vyšlo na webu Hlídacípes.org.